U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Paměť kameníků KÁMEN 1.
Kategorie: Stavba | Autor: Jan Pešta
RENOVACE
Na zděných historických stavbách – venkovské nevyjímaje – se často setkáme s prvky, zhotovenými z opracovaného kamene. Dávní stavitelé je užívali většinou tam, kde chtěli zajistit konstrukcím delší životnost – tedy u ostění a prahů portálků, oken, na nárožích staveb, na římsách a na jiných částech budov, vystavených nepřízni povětrnosti, nebo zvýšenému namáhání. Zpočátku vůbec nešlo o estetickou funkci kamenických článků, krása kamene jako “čistého” materiálu byla objevena až mnohem později.
Z historie
Nejstarší kamenické články na českém venkově pochází z období pozdního středověku, ze 16. století. Až donedávna se předpokládalo, že pozdně gotické kamenické prvky – většinou ostění bran, portálků či oken – se na vesnické domy dostaly druhotně z jiných rozebíraných staveb, například ze zřícenin hradů či tvrzí (například ve vesnicích v okolí hradu Helfenburk u Bavorova můžeme opravdu najít řadu kamenických článků, pocházejících z blízké zříceniny). Možnost existence středověkých vesnických staveb se u nás totiž donedávna vůbec nepředpokládala. Průzkumy z poslední doby ale prokázaly, že většina pozdně gotických článků, užitých na venkovských stavbách, se nachází na svém původním místě. Nejvíce se jich dodnes dochovalo v širší oblasti jihu Čech (zejména na Budějovicku a Krumlovsku), v okolí Sedlčan, na Chodsku a Plzeňsku, na Slánsku a zřídka i jinde – například v pražském okolí a na jižní Moravě. Mnoho jich dosud na své objevení čeká. Jak vlastně pozdně středověké kamenické články poznáme? Školní pravidlo o “lomených obloucích” můžeme klidně zapomenout. Gotické kamenické články poznáme nejsnadněji (a vcelku spolehlivě) podle charakteristické profilace – několik centimetrů širokého okosení hrany, zakončeného zpravidla výběhem v podobě trojúhelníčku či jehlánku. Z pozdějšího období – zejména ze druhé poloviny 17. století a z počátku 18. století u nás důkazy o používání opracovaných kamenických článků na lidových stavbách chybí. Teprve ve druhé polovině 18. století se na venkově (zprvu jen na významnějších objektech) objevují typické portálky a okna s neprofilovaným kamenným ostěním, lemovaným po obvodu “lištou”. Masového rozšíření prakticky na celém území Čech se dočkaly v období klasicismu, v první třetině 19. století. Portálky bývaly často doplněny nadsvětlíky, ostění mohlo být kromě lišty zdobeno ještě klenáčkem, datací či stylizovanou ornamentikou.
Povrchová úprava
Původní úprava pozdně gotických i mladších (barokních a klasicistních) kamenických článků nepočítala s odhalením povrchu kamene. Tesané prvky byly překryty tenkou vrstvou omítky (štuku) nebo alespoň vápenného nátěru, “líčky”. Existují důkazy o tom, že do omítky kryjící opracované články bylo narýsováno iluzivní kvádrování, které se nijak nevázalo na skutečný spárořez kamenů. Kamenické prvky byly někdy navíc barvené, přičemž stejná povrchová úprava přecházela i na okolní omítku. Ostění portálů a oken tak byla logickou součástí průčelí. Dokonce i průčelí, postavená z tesaných (nejčastěji pískovcových) kamenů – tzv. “štuk” – bývala spolu s architektonickými články často přetažena tenkou vrstvou vápenného šlemu či omítky. Výjimkou byly jen zcela utilitárně provedené hospodářské stavby. Teprve období romantismu a neoslohů (na venkově se projevilo vesměs až v poslední třetině 19. století) přineslo používání kamenného materiálu v jeho režné, “přírodní” podobě. Kromě povrchově neupravovaných kamenických prvků se tak můžeme setkat s fasádami, provedenými z neomítaného kamenného zdiva se záměrně dekorativní vazbou (haklíkové, kyklopské zdivo apod.). Jednoduché kamenné články – zejména neprofilovaná kamenná ostění oken a dveří – se na vesnici používala ještě dlouho, v podstatě až do první třetiny 20. století. Kamenické prvky z tohoto období, ponechané v neupravené podobě, objevíme nejčastěji na hospodářských stavbách.
Oprava
Při opravě architektonických článků musíme nejprve pečlivě posoudit, ze kterého časového období naše stavba pochází, případně v jakém stavu se její průčelí dochovalo. Pokud jsou na kameni dosud zachované vrstvy nátěrů či omítky, můžeme drobnou sondou zjistit původní povrchovou úpravu. Při opravě bychom měli vycházet z dochovaného stavu a kamenný článek zakonzervovat, případně lokálně jen vyspravit a doplnit chybějící a odpadlá místa. Výsledek se nemusí svým technickým provedením blížit dokonalosti, drobné poruchy či poškození nejsou na závadu – dodávají stavbě věrohodný a malebný vzhled. Očištění architektonických článků “až na původní kámen”, bohužel dodnes zcela běžně praktikované, je zásadně chybné . Kromě ztráty cenných vrstev historických povrchových úprav dochází i k narušení celkového vzhledu fasády, která je pak rozdrobená na neorganickou změť omítaných ploch a “plovoucích” odhalených kamenů. Navíc při mechanickém odstranění starších omítkových vrstev a nátěrů mnohdy dojde i k narušení povrchu vlastního kamene. Naprosto nepřípustné je samozřejmě také často aplikované “očištění” povrchu pemrlicí či přesekáním. Nejenže tak zaniknou případné stopy původní povrchové úpravy, ale navíc se tím zpravidla urychlí rozpad často již narušených podpovrchových vrstev kamene.
Vždy s citem
Pokud již v minulosti někdo povrchové úpravy z kamene odstranil, je třeba se rozhodnout, zda navrátit architektonickému článku předpokládanou původní podobu, nebo kámen jen pohledově neutralizovat a patinovat vhodným scelujícím nátěrem. Vhodné je potlačit barevný kontrast mezi omítkovými plochami a kamennými prvky. Kamenické články, opatřené vápenným nátěrem, působí velmi příznivě a přirozeně. Plastická struktura povrchu kamene zůstane zachovaná a přitom fasáda nebude vizuálně roztříštěna. Kamenické články, které na sobě nikdy neměly žádnou povrchovou úpravu (tedy většinou na stavbách, vzniklých v závěru 19. a první třetině 20. století), je samozřejmě nutné ponechat v dochovaném stavu, případně jen lokálně vyspravit (i zde platí, že drobné poruchy jsou stopou času a rozhodně nejsou na závadu). Menší poruchy, poškození či chybějící profilaci je možné pouze vytmelit. Použitý doplňkový materiál by měl být zásadně měkčí, než podkladový kámen – pozor tedy na cementovou maltu. Chybějící “lištu” či profilaci lze mnohdy doplnit jen v omítce. Pokud ale kamenný materiál vykazuje rozsáhlejší poškození, je třeba přistoupit k výměně celého kusu. Nový doplněk by měl svou strukturou (případně i barevností) co nejvíce odpovídat původnímu – nejvhodnější je použít kámen ze stejného (obvykle nejbližšího) lomu. Na závěr je vhodné opravený kámen (zejména, jde-li o porézní pískovec) opatřit vhodným vodoodpudivým nátěrem.
(Dokončení příště)
_______________
Rady pro opravy
* Zásadně se vyvarujte mechanickému čištění architektonických článků “až na původní kámen”. Tato romantická úprava je zcela chybná a přináší kromě poškození původních povrchových úprav a nezřídka i kamene také estetické znehodnocení fasády.
* Kamenické články od středověku až po klasicismus byly vždy opatřeny vrstvou štuku či alespoň nátěrem a byly logickou součástí fasády, tuto skutečnost je nezbytně nutné respektovat.
* Při hledání formy úprav a architektonického řešení je nejvhodnější vycházet z dochovaného původního stavu.
* Případnou výměnu původních článků je nutné omezit na minimum. Drobná poškození (eroze povrchových vrstev, odlomení hran) nejsou na závadu, dodávají kamenickému článku autentický vzhled.
* Při tmelení menších poruch (pokud je to vůbec nutné) používejte vždy materiál měkčí, než je podkladový kámen – jinak dojde časem k odtržení doplňku a k dalšímu povrchovému poškození původního materiálu.
* Vyměňované prvky by se svou materiálovou charakteristikou měly co nejvíce blížit původnímu kameni.
