Ondřej Matula: Válečky do minulosti rozhodně nepatří

Malování válečkem patřilo do našich domácností po desítky let, foto: se svolením Ondřeje Matuly

Malování válečkem patřilo do našich domácností po desítky let. Jak stěnám vdechnout pomocí ornamentů historický šmrnc, jsme se zeptali Ondřeje Matuly, který tento fenomén zkoumá a radí nadšencům.

Prohlásil jste se za otce nového vědního oboru válečkologie. Jak takový nápad vznikl?

I když je to velmi „provařená“ malířská technika, která byla dominantním způsobem výmalby interiérů nejen v Československu, cíleně jsem se zeptal v Uměleckoprůmyslovém muzeu a kupodivu tam zjistil, že nikdo válečky uceleně nezpracoval. Hned jsem se pro to nadchnul a rozhodl se to napravit.

Vaše sbírka má přes tisíc kusů. Kde válečky sháníte?

Začínal jsem v bazarech. Postupně se mi otevíraly další cesty, občas jsem se seznámil se starším malířem, který mě nasměroval třeba i na doprovodné materiály – staré vzorníky, šablony a různé ukázky. A když jsem loni uspořádal výstavu v Muzeu Fojtství v Kopřivnici, spousta lidí mi ochotně věnovala válečky, které našli doma. Bylo jim líto je vyhodit a měli radost z toho, že se zachovají.

Ukázka válečku z výrobního družstva Slezanka, foto: se svolením Ondřeje Matuly

Do jakého období sahá historie této malířské techniky a kdy byla její zlatá éra?

Interiérová výmalba byla ještě na počátku 20. století neuvěřitelně pestrá, barevně i tvarově. Kdybych vás dnes přivedl do takového interiéru, budete si připadat jako v psychedelickém cirkusu. Pestrosti se dosahovalo malováním přes šablony, jenže to bylo zdlouhavé, pracné a drahé. A lidé po první světové válce nebo během hospodářské krize ve třicátých letech nechtěli a nemohli malířům moc platit. Váleček tak do výmalby interiérů vstoupil a protloukal se tam jako záchrana pro malíře. A tak malíři často nabízeli, že lidem udělají přes šablonu krásnou reprezentativní výmalbu v parádních pokojích, jako je obývák a ložnice, a jako bonus ještě oživí válečkem kuchyni, aby kolem sporáku nebyly vidět fleky. Malovat válečkem umělecky hodnotně se prostě neuchytilo a váleček se víceméně používal na výzdobu často těžce zkoušených interiérů, což byly právě kuchyně nebo záchody. Zlatá rozvojová éra, co se týče bohatosti ornamentů a nápaditosti, proběhla jednoznačně ve 30. letech. V 50. a 60. letech se pak z válečku stal průmyslový standard. Už to nebyla zlatá éra z hlediska uměleckého rozvoje, ale spíš naprostá povinnost. Když jste chtěli mít doma hezky vymalováno, bez válečku to prostě nešlo.

Válečkový vzor Dětství Josefa Čapka, foto: se svolením Ondřeje Matuly

Jaké vzory se objevují nejčastěji a ví se, kdo je vytvářel?

Vedou kytičky a rostlinky. Kdo vzory navrhl, už asi nezjistíme, což je velká škoda. Bohužel po roce 1989 došlo ke zničení řady archivů. Možná bychom dohledali autory špičkových vzorů z 30. let, protože do výroby se tehdy pustili tradiční výrobci šablon, bohaté firmy ze severních Sudet a chlubily se, že pro ně navrhují akademičtí malíři. Za socialismu dělaly válečky státní podniky a výrobní družstva. Vzory občas rozhovor vznikaly i v rámci zlepšovacích návrhů za autorské příplatky, ale už to většinou nebyli školení umělci. Světlou výjimkou byly třeba Gumárny Zubří, kde i v 60. letech vznikaly krásné vzory.

Válečkovalo se ve městě víc než na venkově?

A našli bychom typické regionální a folklorní motivy? Je třeba si uvědomit, že interiérová výmalba se neomezovala na město, vlastně hodnotnější a starší šablonová výmalba je známá právě z bohatších selských stavení. S válečky to bylo jako s každou inovací – nejdřív začala města a venkov to následně převzal, aby to tam měli také hezké. Folklorních motivů paradoxně moc není. Nazval bych to spíš jako popfolklor. Amatér se projel sklepní uličkou vinařskou oblastí, zapamatoval si ornamenty – srdíčka, holubičky a granátová jablka – a pak je přenesl na váleček. Nešlo o motivy typické pro určitou vesnici, které si místní vyšívali na kroje. Neřídilo se to ani regionálně.

Kdy doputovalo válečkování do chudých chaloupek?

Bylo to za socialismu, kdy cech malířů zaniknul a ztratil monopol na malířské práce. Válečky se začaly běžně prodávat v domácích potřebách a drogeriích. Takže typicky na Slovensku si jimi babky malovaly chaloupky. Po zimě se vybílilo a šup na to váleček. Spousta dnešních čtyřicátnic Slovenek si pamatuje, že byla na vesnici teta, která měla pár válečků a prostě to měla v ruce a válečkovala ostatním.

Čtyřlístek z Hostýna, jeden z pokladů z vykoupeného vetešnictví, foto: se svolením Ondřeje Matuly

Existovaly i nějaké bizarní či vysloveně kýčovité vzory?

Například výrobní družstvo invalidů Slezanka dělalo věci, které si pro sebe nazývám různě – třeba jako Tanec lesních duchů. Šlo o velmi jednoduché motivy, které řezali zaměstnanci družstva z Bohumína a Javorníka doma a odevzdávali je na sběrné místo. Na zdi v nich nepoznáte nic konkrétního, ale skvěle fungovaly jako podklad, přes který se následně převalil jiný, daleko jemnější vzor.

Jak se s historickým válečkem pracuje?

Zatímco dnešní huňatý váleček do sebe natáhne barvu a vy ji jen nanášíte, ten historický vyžaduje mnohem víc přemýšlení. Důležitá je příprava. Musíte si rozměřit, kde narazíte na futra a kde vás zastaví vypínač. Nesmíte spěchat a je třeba si pamatovat, ve kterých místech vzor nanášíte. Když uděláte chybu, bude to vidět. Roli hrají i barvy. Dřívější omítky s hlinkou a pískem do sebe vzor krásně vsákly. Dnešní napenetrované stěny fungují jako lepidlo, barva hůř proniká, déle schne a víc se na zdi rozlévá. Lidem, kterým váleček půjčuji, vždy do balíčku přikládám svoje válečkovací desatero. Ženám to jde mimochodem mnohem lépe než mužům, jsou pečlivější a vydrží pracovat pomaleji.

Poradí si takový váleček s nerovnými stěnami starých roubenek?

Váleček na křivou stěnu špatně dosedne, na ně to nedoporučuji. Na Slovensku sice občas malují přímo na vlnící se klády ohozené vápnem, ale pak musíte počítat s tím, že si doma vytváříte spíše skanzen nedokonalosti.

Jezerní leknín od tajuplného výrobce Gumos, foto: se svolením Ondřeje Matuly

Zmiňoval jste zajímavé techniky. Co se tehdy doma nosilo?

Velmi populární byl v 70. letech tapetový vzor. Koupily se dva osově souměrné válečky a imitovala se tapeta – udělali jste pás jednou barvou a vedlejší pás jinou barvou s druhým vzorem. Autentické ukázky jsou občas vidět na fotkách urbexářů, kteří navštěvují opuštěná místa, třeba právě interiéry chalup. Rád si je od nich stahuji a chválím je za to, že starý objekt krásně zdokumentovali, a oni mají pocit, že něčemu přispívají. Taky se používala technika vzor přes vzor. Měli jste třeba modrou zeď, na ni jste dali hrubší vzor tón v tónu v jiné modré a přes to ostře řezaný tenký bílý vzor. Zajímavostí je šachovnicová výmalba propagovaná v příručkách. Zeď se rozdělila na pole a ta se střídavě malovala válečkem. Takovou jsem ale naživo ještě nikde neviděl. Jestli ji někdo ze čtenářů má doma, budu rád, když mi ji vyfotí a pošle.

Text: Šárka Drbohlavová, foto: se svolením Ondřeje Matuly, zdroj informací: autorský článek

Ondřej Matula: Válečky do minulosti rozhodně nepatří