Drátenictví: Umění, které přežilo staletí

Foto: se souhlasem J. Pahoreckého

Drátenictví se zrodilo z nouze. Věnovali se mu ti nejchudší lidé, ale někteří se v něm tak zdokonalili, že získali uznání a zbohatli. Toto řemeslo je populární i dnes, přetrvalo jako rukodělná umělecká činnost.

Původní drátenictví bylo ryze praktické. Pomocí drátů se opravovalo popraskané či rozbité hliněné nádobí nebo další užitkové předměty v domácnosti. „Dráteník nejprve zalepil mezery mezi střepy hmotou z rozmočeného chleba a vody, která se spojila s původním hliněným základem a díry krásně utěsnila. Potom se nádoba oplétala drátem ode dna směrem nahoru. Tam se drát obtočil a poté se proplétal skrz směrem dolů. Tím se celá drátěná konstrukce utáhla a nádoba zpevnila,“ popisuje postup dráteník Jaroslav Pahorecký. On sám se drátenictví začal věnovat zhruba před dvanácti lety, když byl na nemocenské a nudil se. „Na internetu jsem narazil na různé drátenické techniky. Jsem bývalý zámečník, takže mám ke kovu blízko a říkal jsem si, že to zkusím. Začal jsem s kroužkovou zbrojí, kterou ve středověku nosili rytíři, ale příliš mě to nenaplňovalo. Jakmile jsem ovládl techniku výroby, už jsem se neměl kam rozvíjet,“ popisuje své začátky.

Jak na to?

Inspiraci hledal v práci slovenských i jiných dráteníků. Od jednoduchých tvarů postupně přešel ke složitějším. „Nejraději pracuji s černým drátem. Typy drátů jsou různé, jak co se týče materiálu, tak tloušťky. Já používám dvě drátenické techniky. Základní je kroužková, kdy se drát natočí na tyčku, která může mít různý průměr podle toho, jak velké potřebujete dělat kroužky. Z drátu tak vznikne spirála a ta se naklepává, aby zplacatěla. Jednotlivá očka se pak roztahují do stejné vzdálenosti. Na tento základ se pak technikou šité krajky napojuje další, jemnější drát. Tím vytvářím zdobnější detaily,“ vysvětluje dráteník.

Dráteník musí být při práci trpělivý i manuálně zručný

Dámské lodičky i roztomilý kolibřík

Z drátů už vyrobil například letadlo, dámské lodičky, kolibříka nebo třeba velký dekorativní tác o průměru 70 centimetrů. Jde o zvětšenou kopii drátěné dekorace, která vznikla kolem roku 1920 a dnes je vystavená v muzeu na Slovensku. „Dělal jsem jej dva a půl měsíce a dostal za něj titul mistra drátenického řemesla, na což jsem opravdu hrdý. Díky své zálibě jsem poznal řadu lidí a kumštýřů. V minulosti jsem pracoval třeba s keramiky a německými skláři. Aktuálně spolupracuji se sklárnou z Nového Boru, kde vytvářejí křišťálové prvky osvětlení, na kterých provádím drátovaný oplet. Toto osvětlení bude instalováno okolo varhan v katedrále svatého Víta na Pražském hradě. Je to časově náročná, ale velmi zajímavá zakázka. A také mě těší, že tu po mně něco zůstane napořád,“ doplňuje pan Jaroslav.

Foto: se souhlasem J. Pahoreckého

Drátenictví vzniklo na Slovensku

Kdy přesně řemeslo vzniklo, se neví, patrně někdy na počátku 18. století. Jisté je, že to muselo být až v době, kdy se začal vyrábět tahaný drát, což bylo na počátku 17. století. Předtím se drát vytvářel kováním žhavého kovu, to bylo náročné fyzicky i časově. Dráty byly drahé a používat je na opravy věcí denní potřeby se ekonomicky nevyplatilo. Nový technologický postup ale drát výrazně zlevnil. Drátenictví se zpočátku věnovaly nejchudší vrstvy obyvatel na Slovensku kolem Kysuc, Javorníků a Pováží. Šlo o lokality, kde se příliš nedařilo zemědělství a zvlášť v zimě nebylo do čeho píchnout. Z drátů se vyráběly jednoduché podložky pod hrnce a žehličky, věšáky, síta, struhadla, naběračky nebo třeba pasti na myši.

Foto: se souhlasem J. Pahoreckého

Výhody odrátování

„Věci na prodej dělali dráteníci v zimě a v létě pak vyráželi na vandr po vesnicích a městech, během kterého je prodávali a spravovali rozbité nádobí. Odrátovávaly se i nové hrnce a jedním z důvodů bylo, že řemeslníci takto získali větší odměnu. Za spravení jednoho či dvou hrnců dostali jen jídlo či nocleh. Za více hrnců si už většinou vysloužili i nějaký ten peníz,“ objasňuje pan Jaroslav. Odrátované hrnce byly jednak pevnější, což je chránilo před rozbitím, a také se rychleji zahřály. „Kamenina špatně vede teplo. Než se jídlo v takovém hrnci začalo vařit, trvalo to. Naproti tomu drát je horký rychle a vede teplo vzhůru. Zkrátila se tím doba vaření a jídlo zůstávalo déle teplé. Já si ještě z dětství pamatuji, že i má babička několik takových hrnců měla,“ vzpomíná dráteník.

Foto: se souhlasem J. Pahoreckého

Nákupní košík vymyslel dráteník

Později dráteníci své řemeslo rozšířili do Čech, Polska a následně do celé Evropy, Ameriky i Asie. Ti nejšikovnější si zakládali drátenické manufaktury a často se jim podařilo zbohatnout. S mnoha jejich řemeslnými postupy či výrobky se setkáváme dodnes. Třeba původní sterilizační buben z plechu na lékařské nástroje si nechal patentovat slovenský dráteník Adam Pánik. Dráteníci vymysleli také klasický nákupní košík a později i ten na kolečkách, který před sebou dodnes tlačíme v supermarketu. Dalším drátenickým vynálezem je kovový základ dlahy na zlomené končetiny.

Počátkem 20. století souběžně s tím, jak se zlevňovalo zboží denní potřeby, začalo řemeslo postupně upadat. Klasické podomní drátenictví bylo čím dál tím méně výnosné a po druhé světové válce téměř zaniklo. Poslední dráteníci prý někde obcházeli domy ještě v 50. a 60. letech. Devadesátá léta minulého století však přinesla zásadní obrat. Drátenictví se transformovalo z čistě užitkového řemesla na uměleckou disciplínu zaměřenou na tvorbu dekorativních předmětů.

Řemeslník Pahorecký výrobky ve finále opatřuje antikorozním nátěrem

Text: Lenka Kašparová, foto: se souhlasem J. Pahoreckého

Drátenictví: Umění, které přežilo staletí