U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
KAMARÁDI BALKÁNSKÉHO RANČE
Kategorie: Reportáž | Autor: Zdeněk Hrabica
Údolím řeky Jihlavy, lemovaném javory, jasany, buky, duby i olšemi, které obepíná záhyby toku od města Jihlavy a kolem Luk nad Jihlavou, Petrovic, Přímělkova a Přibyslavic, táhnou po desetiletí trampové, osadníci, obyčejní kamarádi směrem na východ. Ubírají se k Třebíči, Náměšti nad Oslavou, k Velké Bíteši až do údolí Tichého potoka. A pak dál až do podmanivého lesnatého okolí Brna.
V prstenci řek a potoků a kolem železniční tratě mezi Jihlavou a Brnem bloudí od počátku minulého století s kytarami romantickou krajinou. Hospody jsou pro ně krčmami, údolí nejhlubšími soutěskami, skály strašidelnými propastmi. Vojenské dresy či khaki košile a maskáče se jim staly nerozlučnými stejnokroji, domovenky určením místa, širáky kovbojskými sombréry, kytary a mandolíny sladkými dřevy a telata na zádech či US torny polštáři pro přespání. Před dvaceti lety tu vznikla zajímavá neformální skupina, nehlásící se k trampingu ani k osadám. Jde o skupenství lidí, které nemá striktní zákony, ale dodržuje principy kamarádství: jeden pro druhého jsme něco udělali, anebo se prostě rádi vidíme. Jeho základem byli Fischerové. Otec Břetislav a jeho synové – Petr, Rostislav, Tomáš, pokračovatelé starého kovářského rodu z Domažlicka, se totiž usídlili po 1. světové válce v Lukách nad Jihlavou na Českomoravské vysočině. Pouze Břetislav našel domov na jiném konci země. Jednoho dne se Fischerovi spolu se sourozenci Řehořovými a kamarády Kajčim, Kořou, Cypou, Zelím a Mery stali “Kamarády balkánského ranče”. Rodinná výchova, směřující k čestnosti, přátelství, k obdivu k přírodě, k úctě k ohni, slunci a světlu, dala vzniknout souručenství chlapců a dívek, mužů i žen, trvalým svazkům, jimž předcházely společné vandry, potlachové ohně, obdiv k jeepům i touha po jejich znovuzrození.
Na Balkáně vyrostl ranč
Část obce Luka nad Jihlavou, rozkládající se v prudkém kopci se širokým výhledem do krajiny s řekou a železnicí, se totiž nazývá Balkán. Pojmenování vzniklo vlastně nedorozuměním. V roce 1914 po sarajevském atentátu na Ferdinanda d’ Este se i v Lukách v prostoru nad továrnou u tratě střílelo. Při rozhovoru o té střelbě zmiňoval jeden z louckých mužů stále Balkán; druhý se divil, že se tak říká zrovna místu nad továrnou… a tak to taky zůstalo. Ale zpět k rančerům. “Za první krůček ke vzniku ‘Kamarádů balkánského ranče’ by se dala považovat účast Zelího, Řepy, bratrů Dobů a Cypa na potlachovém ohni ve Dvoře Králové. Pozvání přišlo ze skupiny ‘T.O. Marné volání’. Tehdy, 29. – 30. ledna 1983, jsme se rozhodli dát dohromady kamarády, kteří mají dobrý vztah k přírodě i k ostatním lidem. Začali jsme se scházet v Dolním hostinci v Lukách a domluvili jsme se, že uspořádáme vlastního Silvestra. Kvůli poloze a prostoru přicházela v úvahu Řepova chalupa. Vymysleli jsme i soutěž ‘Boj o balkánský poklad’. Jelikož jsme se rozhodli, že se setkání bude konat na ‘Balkánském ranči’, kde bychom si také chtěli vybudovat srub, rozhodli jsme se pro název ‘Kamarádi balkánského ranče’. To jsme potvrdili svými podpisy..”
(Z první stránky Kroniky KBR z přelomu roku 1983 a 1984)
Na ustavující slezině nechyběli ani kamarádi z Třebíče – Matroš a Lelíček, Dřevěná noha, Dana, Babka, Jirka, z Českých Budějovic přijeli Degustátor, Míla, Honza. Již na jaře čtyřiaosmdesátého roku jsme se dali do čistění studánek a lesa, pak následovala pomlázka, pálení čarodějnic, výlet s jeepy do Bílých Karpat. A přicházely radosti i starosti, svatby, narozeniny – i tragická smrt kamaráda Oldy Křenka. “Tvůj Vůz do Tennesee bude povždy s námi,” přísahali svému druhovi. Roky plynuly. Konaly se sportovní dny, soutěže na řece Jihlavě, výlety, i srazy jeepů (komplikované neustálými technickými prohlídkami), práce na ranči, rozloučení s odvedenci či rekruty před odchodem na vojnu, a také zimní tábory a masopust. Nikdy nechyběly písně za doprovodu kytar. Triatlon “Dřevěný muž” – soutěž v plavání, jízdě na kole a běhu byl odstartován v roce 1985 a dva roky nato Velký vandr do Teplických skal. V září 1988, k pětiletému jubileu, se konala slavnost Balkánského ranče; byli pozváni honáci a kovbojové ve stylovém oblečení. Namísto lasa a koltu třímali téměř všichni strunné nástroje. Počet Kamarádů balkánského ranče neustále rostl. Všichni si přišili na košile nové nášivky KBR.
Když čas lasem trhnul
Po 17. listopadu 1989 balkánský oheň dlouhých osm let jen slabě doutnal. I stránky kroniky zmlkly v úžasu nad tím bouřlivým spádem událostí. Každým rokem se konala jenom silvestrovská slavnost a oslavy narozenin. Většině kamarádů se od základů změnil život, jeho styl i lidské role. Než ruka opět napsala novou první stránku kroniky, uplynulo v řece Jihlavě hodně vody. “Všichni jsme si najednou ‘vyrobili’ moc práce a na společnej život nebyl čas. I nás zasáhla doba počítačů, mobilů, internetu a faktur. Ale jsou přece důležitější věci: kamarádství, příroda, společně prožitej čas. Jdem do toho jako před osmi lety. Ať nám to vydrží!”
(Zápis Ranchera z nové kroniky KBR v roce 1999)
A všechno začalo znovu. Čistění studánek, pomlázka, vodní hry, výlety a návštěvy vzdálených kamarádů, posezení u táboráku i v klubovně, masopust – a písně. Posedmnácté se rozhořel i Velký oheň. Sešli se všichni, co na ranč posud patří. “Budeme vítat nové století, tisíciletí, teď nebo až za rok? Budeme slavit Silvestra Na Balkáně již posedmnácté! Posedíme s kamarády, kteří nám jsou nejblíže, kteří tady byli, jsou a snad ještě dlouho budou. Kolik lidí to dnes může říct? Kolika lidem podobné přátelství vydrželo? I tady byla špatná doba. Většina z nás se ‘udělala’ pro sebe a stále jsme si namlouvali: to a to má přednost! Své sny jsme z velké části taky uskutečnili. Ale kamarádství zvolna odumíralo. Začala nám růst břicha, bolet klouby, hůře se nám dýchá, ženy a děti nám stárnou. Najednou jsme zjistili, že osm let života je pryč. Člověk se však musí také zastavit, dát si nějaký doping. Zjistili jsme, že dopingem nej-účinnějším jsou přátelé. Kamarádi. Rokem 1999 se opět vracíme k tomu, co nás dříve tolik spojovalo. Začalo to vítáním jara, vandrem za kamarádem Hrabětem a na Šumavu, do Bílých Karpat za kamarády Loškovými. A po dlouhých letech se znovu rozhořel i Velký oheň.”
(Řádky Ranchera na stránce kroniky z konce roku 1999)
Je to vlastně životní styl
Už téměř deset let jsem očitým svědkem skutečnosti, že ranč na Balkáně není jenom někdejší koňařská a dobytkářská usedlost nad nádražím v Lukách nad Jihlavou, sloužící dnes nezávislému sdružení Kamarádi balkánského ranče. Je to spíše životní styl lidí, kteří si uvědomují klady i úskalí civilizace. Tito lidé všech generací vyznávají princip soužití, v němž se snoubí čestnost, odvaha, rozhodnost a v němž není místo pro závist. Žijí kolektivním životem, jehož “všednost” je těší. Není měsíce, aby se na Balkánském ranči něco nedělo. Mezi již zmíněné velké každoroční akce přibyly bluegrassové festivaly “White Stork” (Luka nad Jihlavou mají v erbu bílého čápa) spojené s přehlídkou vojenských historických vozidel Veteran Car Clubu z Třebíče. A vedle nich se docela obyčejně sportuje, jezdí na koních, připravuje dřevo na táborové ohně, uklízí a přestavuje ranč. Přestavba však není správné slovo, ranč zažívá generální rekonstrukci. Zasáh-la klubovnu, bar s krbem, z kterého se díky speciálnímu systému přívodu vzduchu do vložky s velkým větrákem (je dílem Petra a Pavla Fischerových) rozvádí teplo do obytných místností, i tabořiště a výběh pro koně. Většina kamarádů je velmi zručná – obrábějí dřevo, pracují se železem, kamenem a dalšími stavebními materiály, se stroji i motorovými vozidly. Většina jezdí na koni, ale také umí uvařit guláš, připravit zabíjačku, lovit ryby, udit i opékat maso na rožni a čepovat pivo. Že umějí hrát na nejrůznější hudební nástroje a dobře zpívat, to už jsme naznačili. Věhlas KBR, jejichž základ tvoří zhruba deset partnerských dvojic, již dávno překročil hranice balkánského ranče. Pravidelně sem přicházejí kamarádi z domova i ze zahraničí. Bývá mezi nimi i prasynovec druhého prezidenta Československé republiky Edvarda Beneše Radim Beneš z Pluhova Žďáru. O posledním červnovém víkendu jsme byli pozváni na jednu z velkých akcí Kamarádů balkánského ranče. Nejprve jsme prožili rituální oheň spojený se vztyčením vlajky na tábořišti, zhlédli jsme bravurního Honzu Fischera v sedle, obdivovali další krásné koně a zaposlouchali se do melodií trampských i folkových písní. Pak jsme byli hosty bluegrassového festivalu White Stork, na který přijeli Roll’s Boys z Jihlavy, Fáma a Reliéf z Prahy, Poutníci z Brna a mnoho dalších. Zajímavým oživením byla jízda historických vojenských vozidel a seskok výsadkářů na cíl.
Kamarádko a kamaráde!
Pomni, že na světě není pořád jenom samá práce a zase práce, politika, války, zločiny, krádeže, závist, teror, supermarkety, myčky na nádobí, počítače a mobily. Jsou tu i květy na lukách, stromy, milování, koňská kopyta, honácká sedla, vůně dřeva, písně a praskající oheň. Najdi si aspoň chvilku a zkus s námi do hvězdnaté noci zanotovat:
“Modrý dým už korunami stromů
stoupá, letí ke hvězdám
praská dřevo do kytary tónů
oheň zpívá nám.
Mládí s jiskrami odlétá
hučí oheň kamarád
jednou, až uplynou léta
každý bude vzpomínat.”
Ahoj, kamarádi!
Foto – Kamarád Mauz se statným hřebcem Bobíkem
Foto – Lidé a koně tu žijí ve vzájemné shodě a toleranci
Foto – Hlavní “stan” Kamarádů balkánského ranče dostává v těchto dnech novou podobu
Foto – Když se na tábořišti rozhoří Velký oheň, kamarádů se vždy zmocní slavnostní nálada
Foto – Honza Fischer dovede chladnokrevného Bobíka pěkně rozparádit
Foto – Koňské chomouty potvrzují, že ani čas koní není na ranči vyhrazen jen hrám
Foto – Pavel, Maus, Tomáš a Honza s Mery mají namířeno do prérie
Foto – Brodem přes řeku Jihlavu právě projíždí vůz Škoda Tudor
Foto – Konvoj vojenských historických vozidel – v čele jeep Ford Mutt
Foto – Ohrady kolem tábořiště jsou obložené sedly; mnozí kamarádi přijeli koňmo
Foto – Ruce plné mozolů rozezní desítky strun – a písně se nesou z Balkánu dolů do kraje
Foto – Kováři Pavel (vpravo) a Petr Fischerovi vyjeli bryčkou do Luk nad Jihlavou; v pozadí kostel sv. Bartoloměje
Foto – I v klubovně kamarádi hrají a zpívají
FOTO JOVAN DEZORT
