Jak se dělá vitráž?
Sklenářství zhotovilo i vitráž ve stylu renesančního umělce Lucy della Robbii, foto: se souhlasem Uměleckého sklenářství Jiřička–Coufal
Cena, kterou si účtují na hodinu, prý není ani na polovině marže značkových autoservisů. Víc jim nikdo nezaplatí. Řemeslo uměleckých sklenářů přitom na špičkové úrovni ovládá málokdo. V Uměleckém sklenářství Jiřička–Coufal vznikly vitráže, které zdobí katedrálu sv. Víta a mnoho dalších sakrálních památek. Zabývají se i renovacemi a výrobou vitráží na zakázku.
Na papírovém kartonu s rozkresleným náčrtem okna leží barevná sklíčka. Jsou z vitráží kostela Narození Panny Marie v Benešově nad Ploučnicí. „Vezmete tady ten skleněný kousek a vsunete jej sem do zarážky olověného profilu. Když takhle vložíte všechny střepy, uhladíte to tady tím hladítkem a pak ještě jedním jemnějším. Na závěr olověné profily pocínujete,“ říká Petr Coufal, šéf Uměleckého sklenářství Jiřička–Coufal.
Existují dva typy cínování. Celoplošné, které se v dnešní době využívá častěji, nebo bodové. To se používalo v minulosti. „Olověné profily byly tehdy daleko masivnější a tím pádem taky odolnější, pevnější, ale i dražší. Bodové cínování se ale dělalo hlavně kvůli tomu, že staří sklenáři neměli dnešní techniku. Teď na něj máme speciální nástroj s plynovým hořákem a válečkem, na který se nachytá cín a ten se pak v polotekutém stavu nanáší na olověný profil. Díky hořáku je kov válečku stále žhavý. Kdežto tenkrát se váleček nahříval v plamenech a rychle chladl,“ vysvětluje pan Coufal. Celoplošné cínování vypadá esteticky líp a současně vytváří na olovu vrstvu, která ho zpevňuje a chrání před povětrnostními vlivy.
Sklářský výtvarník musí ovládat různé styly malby, aby dokázal napodobit vitráže z jakéhokoliv období, foto: se souhlasem Uměleckého sklenářství Jiřička–Coufal
Stojí i desetitisíce
Nové vitráže se dělají podobně. Nejprve se vytvoří návrh, ten se překreslí na karton v měřítku 1 : 1. Z nákresu musí být jasné, kudy povedou olověné pruty, jak budou skla řezaná, kolik jich bude a jakou budou mít barvu. Nákres se rozstříhá a jeho části slouží jako šablony, podle nichž se řežou jednotlivé skleněné segmenty. Na ty se pak v případě potřeby provádí sklomalba. „Ta se následně vypaluje v peci. Při teplotě kolem 600 stupňů začne sklo měknout a taví se i nanesená barva, takže barva se vtaví přímo do povrchu skleněného segmentu a stává se jeho součástí.Vypálené sklo se znovu založí na karton a vsouvá se do olověných profilů. Ten se pocínuje, dílo se vyčistí a máme hotovo,“ popisuje proces sklenář.
Cena takové vitráže se odvíjí od toho, jak je velká a jak má propracovanou strukturu a kresbu. „Jsme schopní udělat metr za 15 tisíc i metr za 75 tisíc.U jednoduchých nebo středně složitých dekorů se pohybujeme kolem 15 tisíc a výš,“ dodává pan Coufal.
Licenci není snadné získat
Výroba nových vitráží však tvoří pouze menší část zakázek, tou hlavní jsou renovace. Licenci opravňující k restaurování i těch nejcennějších se statusem kulturní památky není snadné získat a v Čechách ji má jen pár sklenářství. Sklenářství Jiřička–Coufal mezi ně patří a dlouhodobě opravuje všechny vitráže na Pražském hradě. Včetně těch v katedrále sv. Víta, které vznikaly podle návrhů Maxe Švabinského v jejich dílně v první třetině 20. století. Jde o okno Posledního soudu, které má rozměr 160 metrů čtverečních a je tak největším vitrážovým oknem u nás, a okno Nejsvětější Trojice, které se nachází přímo za oltářem a skládá se ze tří samostatných okenních částí. „Letos a loni jsme je čistili a prováděli opravy prasklin a olověné sítě.Olovo totiž časem degraduje a musí se každých sedmdesát až osmdesát let měnit,“ uvádí sklenář.
Geometrická vitráž z dílny, foto: se souhlasem Uměleckého sklenářství Jiřička–Coufal
Vitráž složená ze 150 tisíc kousků skla
Přišel tak prý na jednu zajímavost. Dodnes se mělo za to, že okno Posledního soudu je složené z 250 tisíc kousků skla. Není to pravda. „Našel jsem ten údaj v novinách z roku 1939. Šlo o reportáž o vzniku vitráží, kde toto číslo autor článku výslovně zmiňuje. Já jsem to bral jako fakt. Ale v rámci těch restaurátorských prací jsem si dělal nějaké kalkulace a spočítal jsem si kousky skla v jedné výplni a došlo mi, že to není možné. Udělal jsem si hrubý odhad a podle mého názoru jich tam fakticky je 150 až 170 tisíc. Jestli šlo o tiskovou chybu, nebo pochybení na straně redaktora, se už nedozvíme. Pan Jiříčka to pak nejspíš nezpochybňoval, protože 250 tisíc zní líp než 150 tisíc,“ říká Petr Coufal.
Tajené nápisy ve skleněných obrazech
Katedrála sv. Víta má i další tajemství, o nichž zástupy lidí, kteří tudy denně projdou, nemají tušení. Ve vitráži Posledního soudu je mezi světci a významnými osobnostmi zachycený také Tomáš Štítný ze Štítného. Švabinský jeho portrét pojal jako poctu svému profesorovi z akademie Maxi Pirnerovi a kresba znázorňuje profesora. Na stuze, kterou má církevní reformátor na oblečení, je napsáno: Max Pirner učitel tajně slavný. „Toho si nemáte šanci všimnout. Je to vysoko a malým písmem,“ objasňuje sklenář.
Gotická vitráž, kostel sv. Bartoloměje, Kolín, foto: se souhlasem Uměleckého sklenářství Jiřička–Coufal
Na rozetě Stvoření světa od malíře a grafika Františka Kysely, která se nachází v západním průčelí chrámu, je zase množství podpisů. „To děláme všichni, že se do nějakého malého kousku podepíšeme. Nejde jen o osobní hrdost, vyžadují to po nás památkáři. Podpisy nejsou napsané barvou, vyškrabávají se diamantem a uvidí je až ten, kdo bude vitráž jednou vyndávat. Píše se tam, kdo renovaci prováděl a kdy. Vesměs je to jediná informace, která se zachová,“ podotýká pan Coufal a pokračuje: „Mně se za kariéru ještě nestalo, aby mi někdo dal restaurátorskou zprávu popisující poslední zásah. Ale pan Josef Vlasák, který vitráž vytvářel, se tam zvěčnil několikrát. A to včetně míst, kam bych si já podepsat netroufl. Ústředním motivem rozety je tvář Boha a on mu na čelo vyryl Josef Vlasák 1926,“ uzavírá sklenář.
Text: Lenka Kašparová, foto: se souhlasem Uměleckého sklenářství Jiřička–Coufal
Jak se dělá vitráž?
