Jak ožívá starý grunt

Rubrika: Chalupy, Chaty a chalupy, Doporucujeme, rss-feed

Markéta s Tomášem si při rekonstrukci domu nevybrali zrovna tu nejjednodušší cestu. Ale už dnes je možné téměř s jistotou říct, že po ní sebevědomě kráčejí k cíli.

Kelč je půvabné městečko na dohled od Hostýnských vrchů. Žijí v něm necelé tři tisíce obyvatel a chcete-li odsud dojet do nejbližšího většího města, nabízí se buď Hranice, nebo Valašské Meziříčí. I z toho plyne, že obyvatelé žijí na rozhraní mezi oblastmi Hané a Valašska. Kelč je předobrazem městečka ze slavného filmu Všichni dobří rodáci, protože tady režisér filmu Vojtěch Jasný vyrostl. A dům, který jsme navštívili, patřil v minulosti jednomu z nezdolných sedláků, jejichž příběhy film vypráví.

V kachlových kamnech v kuchyni se suší ovoce a občas peče kachna

Uzavřený dvůr se jim líbil

Někdejší grunt, který leží vlastně jen pár kroků od náměstí, obývají Markéta Vlčková a Tomáš Zíma s jejich malým synem trvale. A my vám dům představujeme zejména proto, že se jeho majitelé promyšleně a neústupně drží jednoduché a inspirativní strategie: využít toho nejlepšího z původních materiálů i dispozic, a pokud je to možné, do nich příliš nezasahovat. Části usedlosti, které na opravu dosud čekají, což jsou zejména hospodářské budovy, co nejdříve zakonzervovat tak, aby alespoň dál nechátraly, než na ně přijde řada. I z fotografií je ostatně patrné, že na Markétu s Tomášem ještě práce čeká, ale žijí tu už dva roky a od té doby se stav domu změnil k nepoznání.
„Našla ho Markétka, když jsme spolu už nějakou dobu žili,“ vypráví Tomáš. „V nabídce realitní kanceláře byl dům vyfocený na jaře, v zeleni, zalitý sluncem. Mluvím o tom proto, že už jsem na stejnou nabídku narazil dřív, ale na základě těch prvních fotek jsem si řekl, že nejsem sebevrah. Nakonec jsme sem přijeli a bylo to jasné hned,“ konstatuje Tomáš, zatímco Markéta přikyvuje. „To tedy bylo. Tomáš mi ostatně naznačoval, ať se tak neusmívám a ať dělám, že ho nechci. Ale byl to prostě pěkný barák!“
Oba vzpomínají, že je zaujala především fasáda, jejíž dekorativní prvky byly poutavé na první pohled i před rekonstrukcí. Líbilo se jim však i celkové uspořádání domu, které odpovídá tradičnímu a z řady důvodů velmi praktickému konceptu uzavřeného hospodářského dvora. Po důkladnější prohlídce bylo jasné, že sice leccos vypadá neutěšeně, ale dům je celkově v pořádku včetně krovů, protože do střechy naštěstí nenechali předchozí majitelé zatékat.
„Taky nás zaujalo, že je tu zázemí pro chov zvířat, protože jsme věděli, že do budoucna budeme chtít rovněž nějaká chovat, byli jsme na ně oba zvyklí,“ říká Tomáš. Zajímavé byly rovněž pozemky, které k domu při prodeji patřily, i když to byl jen zlomek pozemků někdejšího bohatého gruntu.

I původní okna prosvětlují obývací pokoj dostatečně

Prázdný dům

„Dům patřil rodině Kurfiřtů a byl to jeden ze tří největších gruntů v Kelči. Rod však vymřel, usedlost zůstala opuštěná a propadla státu. Poté tu bydlel v nájmu nějaký pán. Tehdejší vybavení stát prodal nějaké firmě, takže my jsme dostali prázdné stavení,“ popisuje Tomáš.
„Zůstala tu jen vana, kterou jsme opravili a dodnes ji používáme, jedna kompletní kachlová kamna a zbytky dalších dvou kachlových kamen. Ty jsme našli složené pod schody,“ dodává Markéta.
V „péči“ státu byl dům sedm let a pak šel do dražby, v níž se prodal zejména kvůli pozemkům nedaleko centra, na nichž bylo možné stavět. A od vítěze dražby pak koupili dům se se stále ještě dost rozlehlou zahradou jeho současní majitelé. Pochvalují si to, protože vše proběhlo k oboustranné spokojenosti a jejich nový soused má navíc stavební firmu a pomohl jim při rekonstrukci.
„V Kelči jsme se ocitli jako úplně noví přistěhovalci, neměli jsme tu žádné zázemí, ale Tomáš pochází z téhle oblasti a potřeboval tady být kvůli práci. Takže já jsme vlastně přišla za ním,“ vypráví Markéta.
Ale pozor, nebylo to hned, dům nebyl obyvatelný a trvalo zhruba rok, než se do něj mohli noví majitelé nastěhovat. „Nedalo se tady bydlet, nebyla tu elektřina ani žádné vnitřní vybavení, voda sice zavedena byla, ale jen do sklepa,“ popisuje Tomáš. Prázdný dům ovšem do značné míry usnadnil úvahy o tom, jakým směrem se budou ubírat jeho opravy.
„Celkem hned jsme se shodli na tom, co chceme udělat. Stavebně nebylo potřeba měnit téměř nic, bourala se snad jen jediná příčka mezi tehdejší koupelnou a špajzem, jinak vše zůstalo v původních dispozicích,“ vzpomíná Tomáš. „Pomáhali nám kamarádi. Jsem kovář a hodně jsem pracoval na památkách, takže mám hodně přátel, kteří umějí různá řemesla.“
Markéta dodává, že od počátku chtěli co nejvíc věcí zachovat a recyklovat, což mimo jiné snížilo rozpočet na stavbu. „Dali jsme pryč jen to, co bylo opravdu nepoužitelné.“
V současné době je hotová obytná část domu včetně nové střechy a obnovené fasády. „Původní eternitovou šablonu jsme vyměnili za novou krytinu. Včetně hospodářských budov je tady ovšem šest set metrů čtverečních střech, takže jsme se rozhodli další střechy pokrývat starými pálenými taškami, které jsem sehnal s pomocí kamarádů. Jde o kvalitní krytinu, která se dá často získat jen za sundání z původní střechy. Hodně se tím ušetří. Pak už je nutné pouze vyměnit laťování a sem tam nějaký trám,“ říká Tomáš.

… a se vzorovanými pálenými dlaždicemi

Pod dohledem památkářů

„Moc se nám líbilo, že dům nebyl nijak opravovaný a dostavovaný, nebyl zničený žádnými zásahy. Přesně to jsme hledali,“ potvrzuje Markéta. Období, kdy usedlost patřila státu a obýval ji nájemník, který do žádných oprav nechtěl investovat, tak bylo pro současné majitele požehnáním. Bylo tak kromě jiného možné snadněji vyhovět i některým požadavkům památkářů. Vnější strana stavby totiž spadá do památkové zóny.
„Památkáři například trvali na červené střeše. Původně byla černá, našli jsme zbytky břidlice, ale teď chtěli režný odstín. Jednou z variant byla šablona, která by nahradila předchozí eternit. Nelíbilo se mi ale, že by pak na takovou střechu nebylo možné vylézt. V úvahu tedy přicházela pálená krytina, ale kvůli hmotnosti bychom museli výrazněji zasáhnout do krovu. Nakonec jsme si prosadili plastové šablony. Respektovali jsme při tom požadavek památkářů na okrajové oplechování a podbití, tak jak to bylo uděláno kdysi,“ informuje Tomáš.

V jednom z pokojů se v kamnech přitápí pravidelně

Hliněné omítky

„Od počátku jsme trvali na vápenné fasádě, hrubou omítku jsme si míchali sami z hašeného vápna a písku, jemná je vybraná ze sortimentu hliněných omítek, které Markéta prodává,“ říká Tomáš. Vnější vzhled domu se vrátil do někdejší podoby na základě dochovaných zbytků dekorativních prvků, které byly pečlivě přeneseny a nově provedeny i na současné fasádě.
„Všechny ty šambrány a další dekorativní prvky tady vlastně byly i kdysi, ale když jsme dům kupovali, byly už v takovém stavu, že musely pryč. Tomáš však díky své profesi kováře umí udělat šablony, takže s jejich pomocí všechny fasádní ozdoby s řemeslníky obnovil,“ vysvětluje Markéta. Protože sama pracuje s hliněnými omítkami i dalšími přírodními materiály, nemohou chybět ani v interiéru.
„Hliněné omítky jsme dávali všude. V koupelně je marocký štuk, stropy jsou rovněž štukované. Marocký štuk osvědčil, dobře se udržuje, je to kompaktní plocha, která se dobře myje, nejsou v ní spáry, nevznikají plísně, místnost lépe dýchá a nerosí se okna. Výhodou je i široká barevná škála. Přírodní pigmenty umožňují docílit téměř jakéhokoli odstínu, přizpůsobit ho například dlažbě. Štukování je však hodně pracné a časově náročné, metr čtvereční se dělá třeba půl dne, povrch se vyhlazuje kulatými kameny. Docílí se tak kromě jiného i zaoblených rohů, což vzhledu místnosti rovněž prospívá,“ popisuje Markéta Vlčková.
Tomáš zas mluví na téma vytápění. Vysvětluje, že dům se sice vytápí kotlem na tuhá paliva a radiátory ústředního topení, ale funkční jsou i oboje kachlová kamna. „V jedněch kamnech stále topíme, ta druhá, kuchyňská, slouží spíše příležitostně, třeba když chceme pro návštěvu upéct kachnu. Zejména kamna v kuchyni dala dost práce opravit. Veškeré kování je tu nové, odvrtaly se nýty, nahradily novými, máme nové trouby, nové topeniště, celá vnitřní kobka je vyspravená.“

Kdy přibyde kovárna?

Vcelku jasno má Tomáš v otázce, kdy tu začne naplno provozovat svoje černé řemeslo. Zatím má totiž kovárnu ve zhruba půl hodiny cesty vzdáleném městečku Potštát. „Časem bude kovárna určitě tady. Zatím jde o velkou investici, ale chystám se na to, protože tady už začínám získávat první zakázky,“ uvažuje Tomáš Zíma.
Půjde-li tedy všechno dobře, brzy budou kromě psího štěkotu a bečení ovcí svědčit o návratu života na starý kelčský grunt také pořádné rány do kovadliny.

Text a foto: Richard Guryča

Uložit

Jak ožívá starý grunt