U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.

HURÁ ZA KOČÁREM

Kategorie: Volný čas | Autor: Josef Duben

Nejdříve se lidé pohybovali pěšky, brzo si ale osedlali nějakého čtvernožce. Prvním dopravním prostředkem taženým zvířetem byly zřejmě saně; vůz a kočár přišly na řadu později. Saně, kočáry a bryčky i cestovní karosu je možné vidět v různých muzeích, ale skutečně pestrý přehled historických dopravních prostředků najdete ve Ctěnicích, na severovýchodním okraji Prahy mezi Čakovicemi a Vinoří.

Stálá výstava kočárů je umístěna v areálu zámku, jež byl po citlivé rekonstrukci (částečně ještě probíhá) zpřístupněn v létě 2000 návštěvníkům. Expozice obsahuje na devatenáct kočárů zapůjčených ze sbírek několika muzeí a Pražského arcibiskupství. Výběr je takový, aby si návštěvník udělal obrázek o jejich pestrosti jak z hlediska historického, tak účelu. Jsou zde saně, wagonette anglického původu, dogcart neboli psí vozík pro venkovské jízdy, lovy a hony, lehký cestovní kočár spider phaeton, venkovská a řeznická bryčka, kočár mylord, berlina, berlingot, koleska, cabriolet, landauer, kupé sovereign, což byl lehký městský kočár, hansomcab a další. Zlatým hřebem je skutečně zlatá slavnostní karosa, zapůjčená Pražským arcibiskupstvím. Pochází z roku 1720 a její cena je nevyčíslitelná. Táhlo ji vícespřeží kočárových koní a za pozornost stojí kromě řezeb a zlacení i kožené závěsy kabiny, které jsou prý ze sloní kůže. Snad se tato karosa zúčastnila i korunovační jízdy Marie Terezie. K vidění jsou i dobové kostýmy a livreje; vše provází přehledná dokumentace a zajímavé historické informace. Například o historii kola: to se poprvé objevilo před více než pěti tisíci lety, loukoťové kolo je poprvé doloženo v Mezopotámii 2000 let před Kristem, od roku 1700 př. n. l. se začalo používat kolo točící se na osách. Do té doby se kola ve vozech otáčela i s osami napevno v dřevěném obložení. Za císaře Augusta, na přelomu letopočtu, pak bylo poprvé užito pohyblivé přední nápravy – rejdu. A ve 12. až 13. století se začalo používat kovových obručí. Na stěnách jsou pro dokreslení dobové rytiny i nákresy, jak vypadají různé způsoby koňských zápřeží, od jednospřeží až po šestispřeží. A víte, odkud pochází název kočár, který má stejný jazykový kořen ve všech evropských jazycích? Německy kutsche, anglicky coach, coche francouzsky, italsky cochio, coche je španělsky, goetsche holandsky, kusch švédsky, kocz polsky. A náš kočí, vozataj, s tím také souvisí. Od druhé půle patnáctého století se v uherské vesnici Kocs nedaleko Rábu začaly vyrábět lehké čtyřkolové a zčásti kryté vozy pro osobní dopravu. Rozšířily se do celé Evropy a záhy si získaly všeobecnou oblibu. Odtud tedy kočár. Na dětské návštěvníky tu čeká maketa kočáru s dřevěným koněm – kdo usedne na kozlík a pevně přitáhne opratě, uslyší harašení kol a ržání koně, uvede totiž do chodu jednoduché zařízení, které tuto iluzi vyvolá. Ti nejmenší se mohou pohoupat na dřevěných konících. Z patra je možné zasklenou stěnou pozorovat krytou jízdárnu, která malým i velkým nabízí za přijatelné peníze si zajezdit, případně absolvovat jezdecký výcvik. Do Ctěnic se dostanete buď autem, nebo autobusem od stanice metra B Palmovka č. 280 nebo autobusem č. 354 a 375 do Vinoře a odtud krásnou procházkou po žluté. Expozice, kterou provozuje Pražská informační služba, je otevřena v sobotu a neděli od 10 do 18 hodin.

HURÁ ZA KOČÁREM