U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Bílek, žloutek a k tomu něco navíc…
Kategorie: Doma | Autor: Zpracovala MI
DEKORACE
Jestliže si filozofové minulých století lámali hlavu onou věčnou otázkou, co bylo dřív, zda slepice nebo vejce, lámou si ji dnes mnozí sběratelé otázkou po původu té tak prosté a přitom tolik užitečné věcičky, jakou bezesporu jsou kalíšky na vajíčka. Jisté je jen jedno: v podobě, v jaké je známe dnes, se objevily až za francouzského krále Ludvíka XV., který se ujal vlády v roce 1723. Od té doby se tedy v palácích začala konzumovat vajíčka, hovící si v pohárcích nejrůznějších tvarů a materiálů. Znamená to však, že předtím lidé vajíčko naměkko neznali? Nebo že si je pračlověk, než jím zahnal hlad, nevložil do nějaké prohlubně ve dřevě nebo v kosti? Na tyto otázky nedokáže nikdo odpovědět. Historické materiály a dokumenty jsou v této věci víc než skoupé, takže sběratelé mají jedinou jistotu: Ludvík XV. si každou neděli pochutnával na vajíčkách naměkko, servírovaných ve zlatém kalíšku, uloženém v košíčku ze stejného kovu. Je také známo, že kalíšek na vajíčka vlastnila i Madame de Pompadour. Ten její měl tvar stříbrného košíčku. Ludvík XV. může být tedy právem považován za “praotce” tohoto dnes tak běžného předmětu, neboť vše, co dělal král, dělali i příslušníci jeho dvora. Ti zase udávali tón šlechtě a po šlechtě se opičili měšťané. A tak se kalíšky na vajíčka postupně staly neodmyslitelnou součástí každé francouzské domácnosti. Dobou jejich největší slávy ovšem byl konec 19. a začátek 20. století, kdy jedno vajíčko naměkko denně patřilo nejen k dobrému tónu, ale bylo pro svého konzumenta i zárukou dobrého zdraví. Z té doby také pocházejí ty nejpůvabnější a nejzdobnější kalíšky, jaké dnes známe. Ve Francii se vyráběly dva základní druhy: kalíšek na nožce (s podšálkem nebo bez něho) a kalíšek oboustranný, (takzvaný diabolo), s pohárky stejné nebo různých velikostí. K těm druhým patřily i kalíšky, umožňující ukládání vajíčka podélně. Ty však byly spíše výsadou anglických, skandinávských nebo německých výrobců. Ve 20. století se objevily kalíšky reklamní, které nejprve poslouží jako nádobka – třeba nějakého nápoje nebo masti. Po jejich spotřebování už nic nebrání tomu, aby začaly sloužit svému definitivnímu účelu. Pestrosti tvarů odpovídá i bohatá škála používaných materiálů. V průběhu věků byly kalíšky vyráběny snad ze všeho. Nejprve samozřejmě z drahých kovů – zlata, stříbra, cínu. A pak už to byly nejrůznější vzácné i obyčejné materiály: dřevo, sklo, kosti, slonovina pravá i rostlinná, bakelit, rohovina, porcelán, fajáns, umělé hmoty… Jejich designu a dekoraci se časem začali věnovat i významní umělci, z jejichž rukou mnohdy vycházela mimořádně rozkošná dílka. Není divu, že některá z nich dnes sběratelé téměř doslova vyvažují zlatem. Na 19. mezinárodním Biennale starožitností, konaném v září a říjnu 1998 v Paříži, byl například kalíšek z masivního stříbra, datovaný letopočtem 1713-1717, vydražen za 69 tisíc franků!
