Lucie Benešová: Chata v Jizerkách je pro mě splněným snem

Rubrika: Chaty a chalupy, Interiér, rss-feed, Zahrada

Chalupu oblíbené herečky nepřehlédnete. Z dálky kolemjdoucí vábí zbrusu nová roubenka pojmenovaná, jak jinak, Beneška. Přivítají vás dva psí parťáci a milá hostitelka, vždy usměvavá Lucie Benešová.

Lucie má chalupaření v krvi. Celé dětství trávila v Jindřichově v Jizerských horách. A tak když se naskytla možnost postavit si tady roubenku, nebylo co řešit. „Chalupu jsem vlastně nepotřebovala. Bydlíme v domě, jednu chalupu jsme zrekonstruovali u Mníšku pod Brdy, ale mě to pořád táhlo zpátky do Jizerek. Milovala jsem to tady a začalo se mi po nich stýskat. Navíc jsem chtěla vybudovat něco svého úplně od základů,“ svěřuje se Lucie.

Náhoda, nebo osud?

A tak jednou rozklikla web s inzeráty a na první dobrou na ni vykoukla nabídka pozemku sousedícího s jejich původní chalupou. Neodradil ji ani ostrý svah, ani místo přímo u silnice. „Všechno se dá vyřešit.I fakt, že naše chalupa musí stát na kůlech jako v Benátkách, protože pod námi protéká potok,“ říká odhodlaně. Začátky byly náročné, ale i vtipné. Prázdné místo, sesouvající se svah, na kterém nic nedrželo. Kam se koplo, to se bortilo. „Jednou jsme tady seděli a grilovali. Jely za námi děti a vůbec nás nenašly. Normálně kolem nás projely, dojely až na konec vesnice a volaly nám, že nás nemůžou najít. Když konečně dorazily, smály se: ‚Cos to koupila? Ty ses zbláznila!‘ Ale dnes jsou nadšené a jezdí sem moc rády,“ líčí Lucie.

Ložnice v přízemí s názvem luční. Doplňky znázorňují květy, které rostou v okolí, foto: Vladimír Hájek

Se vší vervou

Před třemi lety poprvé kopli do země. Nejdříve museli postavit menší chatku, která jim poskytla zázemí pro stavbu a již dnes využívají jako zahradní domek. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Ačkoliv, jak už to u staveb bývá, nechyběly ani krizové momenty. „Těch bylo spoustu a další určitě ještě nastanou, ale s tím se musí počítat. Asi nejhorší byl šílený nedoplatek za elektřinu způsobený velkými úniky při stavbě. Vyšplhal se skoro na čtvrt milionu, ale to vás už nemůže zastavit,“ přiznává Lucie.

Vše si od základů do posledního detailu navrhovala sama. Obvodové roubení zajistila odborná firma, celý vnitřek pak tvořili svépomocí společně s Davidem Dlabalem, který s Lucií Benešovou a Tomášem Matonohou vystupuje i v pořadu My, chalupáři. „David je truhlář, skvělý kutil. Je moje pravá ruka. Vždycky jsem přinesla nějakou vizi a David ji zrealizoval. Byla jsem hlava a David moje ruce,“ směje se Lucie.

Terasa pro pohodové chvíle

Co každého příchozího hned upoutá, je zápraží se starým velkým stolem a lavicí. Samozřejmostí jsou přírodní dekorace, takzvaně co les dal. Romantiku večer dodají závěsná světýlka. Dalším výrazným prvkem terasy je kamenné korýtko, které slouží jako bylinkový záhonek. Často vytížený je i velký gril a v létě vířivka. Lucie se těší, že v zimě už bude v provozu také atypická sauna a co nevidět zprovozní dětské hřiště. „Je to přesná zmenšená kopie Benešky a hádejte, jak se bude jmenovat. Benešička,“ směje se Lucka s tím, že chce vybudovat ráj pro děti.

Designové povlaky na polštářky si Lucie navrhla sama. Firma Darré pak vše zrealizovala, foto: Vladimír Hájek

Už ale opouštíme terasu a vcházíme do největší místnosti, klasické chalupářské světnice. Ta je rozdělená do přirozených zón, které na sebe plynule navazují. Po pravé straně stojí další bytelný stůl, který přímo vybízí k dobrému jídlu. Nezbytná nutnost pro tak velkou rodinu. Však se do roubenky pohodlně „naskládá“ čtrnáct lidí. Další část světnice tvoří otevřená kuchyně laděná do retro stylu a přitom se všemi moderními vymoženostmi. „Veškeré spotřebiče typu lednička nebo myčka jsme schovali do dřeva. Zatímco otevřené police jsou z dubu, korpusy vybavení jsme obehnali starým smrkem. Veškeré staré dřevo mám od pana Vávry,“ ukazuje Lucie.

Zaměřeno na detaily

Lucie se zaměřila i na takové detaily, jako jsou keramické zásuvky, stylová varná konev nebo kovový chlebník. A upozorňuje, že právě retro zásuvky jsou hodně drahou záležitostí. Protože je ale Lucie kreativní, vždycky si poradí: „Zásuvky mají svůj příběh. Ráda podporuju české rodinné firmy. Objevila jsem Ceramic home, kteří je nabízejí za rozumnou cenu.“

Ve světnici se snoubí staré s novým, dřevo s kovem, vše naprosto citlivě zasazené. Podlahy jsou ze starého dřeva a i trámy na stropě jsou původní. Když už zvedáme hlavu ke stropu, musíme zmínit tovární mříž zavěšenou nad kuchyňskou linkou, která je nejen designovým, ale i praktickým řešením v podobě úložného prostoru pro sušení bylinek nebo jako závěsné místo na naběračky, pánvičky, cedníky a další kuchyňské pomocníky.

Bojler je schovaný do technické místnosti pod schodištěm. Šikovně využitý prostor, foto: Vladimír Hájek

Tady se odpočívá

Nejoblíbenějším místem tohoto prostoru je postel a závěsné křeslo u krbu, a to nejen pro samotnou Lucii, ale pro každého návštěvníka. Sledovat plápolající oheň a hřát se po procházce v lese je báječný relax. „Zvažovali jsme, že bychom postavili pec. Ale je to hrozně drahá záležitost. Navíc mi sem pocitově víc sedí ten kámen, proto zvítězil krb,“ vysvětluje naše hostitelka, která decentně vyřešila i kombinaci moderního a tradičního vybavení. Nechybí ani velká televize, přitom vůbec nepůsobí rušivě, ani pohodlná novodobá pohovka, která ladí se starým ušákem. „Ušák se mnou cestuje od mého narození. Kam se stěhuju, tam jde se mnou. Asi čtyřikrát jsme ho přečalounili a pořád skvěle slouží.“ Všechno dotvářejí textilie, polštářky a květované závěsy. I ty si Lucie navrhovala sama. A všude kolem vidíme i různé vychytávky, které David s Tomášem vyráběli v televizi. Například lampičku se stíněním ze špagátu nebo stojan na láhve s vínem.

Je libo pokoj lesní, nebo luční?

V přízemí ještě najdeme jednu ze dvou koupelen. Zajímavě působí umyvadlo z dřevěného korýtka nebo zrcadlo opět vyrobené z továrních mříží. Ta najdeme ve všech pokojích. Mimochodem každý pokoj nese své jméno a design Lucie směřovala právě do stylu, který ho má vystihovat. A tak si prohlédneme pokoj jahodový, pomněnkový, lesní nebo luční. Poslední zmíněný se jako jediný nachází právě v přízemí. A ohromí opravdu každým detailem v podobě lůžkovin, závěsů nebo dekorací. „Textilie dělají domov, a tak jsem se spojila s další českou rodinnou firmou, Darré. Navrhla jsem povlečení a oni moji vizi dotáhli do konce. Například povlečení v lučním pokoji má na sobě dekor květů, které rostou na zdejších loukách. Ty samé zdobí závěsy, a aby toho nebylo málo, ještě jsem nechala ušít stejné zástěrky a tašky. A podívejte se, i na lampičkách, hrníčkách nebo termosce je stejný dekor. To mi vytvořil Vinci Projekt, který vše přesně přenesl i na toto vybavení,“ směje se Lucie. Ale i ona sama přikládá ruku k dílu, například malovanými kvítky na židlích. „Chci, aby všude byly moje osobní věci, tak sama dotvářím detaily.“

V lesním pokoji se díky přítmí dobře spí. Dekor dřeva je i na povlečení, foto: Vladimír Hájek

Vzhůru k nebesům

V přízemí ještě vzniká herna pro děti i dospělé, my ale pomalu stoupáme do podkroví. Skvělým řešením je schodiště zavíratelné pomocí kované branky, protože nahoře se nachází otevřený prostor s dětským koutkem. Z něj se vstupuje do jednotlivých pokojů. Pomněnkový je laděný do modra. Lucie si v něm splnila sen, protože toužila mít přímo u postele vanu: „Je to stará stoletá vana, sama jsem ji natřela a musím říct, že mi dala zabrat, protože jsem neuměla pracovat s dvousložkovou barvou na vany. Chová se úplně jinak než běžná barva, okamžitě schne. Usychala mi pod rukama a skutečně jsem s tím zápolila. Ale je to super.“ Pomněnkový pokoj jako jediný má místo dřevěných postelí kované, jsou natřené na bílo, aby působily něžně.

„A víte, co je zajímavé? Myslela jsem, že pro mě bude tenhle pokoj nejoblíbenější, ale překvapivě nakonec nejčastěji spím v lesním. Je v něm přítmí, vyzařuje z něj klid,“ říká Lucie a vede nás do dalších dveří. Za nimi je naprosto všechno dřevěné, co nejvíce lesní. Například tenké kmeny stromů přinesené z lesa slouží jako základ pro regál. Na nich visí ptačí budky nebo háčkované sovičky. Les se promítá i do tapet a na povlečení.

Je libo koupel?

Naprosté pohodlí najdeme v „lázních“. Zdejší koupelna je vskutku lázeňská. Upoutá rohová vana obložená dřevem i dvě prostorná umyvadla ze sto let starých necek. „U nich jsem trochu narazila. Museli jsme zjišťovat, čím je impregnovat. Dvakrát nám to proteklo, než jsme to vychytali,“ říká Lucie a ukazuje poslední nedokončené místo, o které ale zřejmě v budoucnu bude mezi hosty velký boj. V krovech nad místnostmi vznikají tzv. zašívárny, kam se bude stoupat po pojízdném žebříku připevněném ke kladce. Bonus pro každého, kdo touží po absolutním soukromí.

Moderní, nebo stará? Lucie přiznává, že bojovala s dřevěným obložením vany, foto: Vladimír Hájek

Plány do budoucna

Když nás Lucie provází svou pýchou, svítí jí oči. Však má důvod být na sebe hrdá. V samotném začátku jí nikdo nevěřil, že vše dotáhne do zdárného konce. „Když mám tah na branku, tak se nezastavím. Kdy jindy se do toho pustit než teď? Mám čekat, až mi bude sedmdesát? Bylo to velké sousto, ale šprajcla jsem se. Mám z roubenky obrovskou radost a ráda bych tu radost dopřála i ostatním. Sama jsem momentálně tak vytížená, že se sem moc často nedostanu. Proto bych ji ráda v mezidobí, kdy tu nebudeme, pronajímala. A kdo ví, možná se sem na stará kolena odstěhujeme,“ uzavírá potutelně.

Text: Michala Jendruchová, foto: Vladimír Hájek