Jak se štípou šindele? Je to precizní a tradiční práce

Michalův statek pochází z konce 16. století. Část jeho střech má šindelovou krytinu, foto: Michalův statek

Pořádná střecha je základ. V dobách, kdy se vše dělalo ručně, to platilo dvojnásob. Šindelové střechy jsou dodnes ozdobou historických staveb i romantických roubenek. Jejich tradiční výroba je ale náročná.

Šindele jsou k vidění hlavně ve skanzenech a v zapadlých vsích. O přírodní krytinu se stále více zajímají i ti, co touží po zpomalení a návratu k původnímu způsobu života. „Vezmete sekeru a palici, kterou používáte jako buchar, a pomocí těchto dvou nástrojů postupně naštípáte jednotlivé šindele. A to tak, že špalek nejprve rozdělíte na čtvrtiny. A ty pak dále štípáte na destičky o tloušťce cca 2,3 centimetru a pět až 15 centimetrů široké,“ říká Jindřich Holub, správce Michalova statku v Pohledi, obci ležící nedaleko Havlíčkova Brodu. S výrobou ručně štípaných šindelů začal, když potřeboval opravit střechu historického statku, o který se stará. Při renovacích používá původní řemeslné metody a za svůj přístup k obnově památky získal ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby.

Řezané méně vydrží

Na šindele je nejvhodnější dřevo pomalu rostoucích stromů s vysokou hustotou letokruhů, jež se vyskytují ve vyšších nadmořských výškách. Lépe totiž odolává povětrnostním vlivům. Stromy se kácí v zimních měsících, kdy neobsahují mízu. „Nejlepší je dřevo bez náznaku točivosti letokruhů, suků a dalších vad. Při klasickém štípání nedochází na rozdíl od řezání k narušení dřevních vláken a šindele jsou pak mnohem pevnější a odolnější proti vzlínání vody. Tím pádem také déle vydrží,“ vysvětluje řemeslník, který je v obci také starostou.

Naštípané šindele se dále opracovávají na historickém truhlářském svěráku, jemuž se lidově říká děděk. „Šindel se do něj zaklesne a strouhá se pořízem, aby byl co nejvíce rovný. Posléze se do něj kovovým zobáčkem pořízu vyryje drážka, sloužící k napojení dalších prken šindelů. Díky tomu pak na střeše drží pevně při sobě. Na strouhání i štípání je ideální čerstvé dřevo,“ dodává Jindřich Holub.

Na štítu střechy Michalova statku je tento ruční nápis, foto: Michalův statek

Nejdražší byly hřebíky

Ke krovu se šindele připevňují hřebíky. Právě ty dříve střechu prodražovaly. „Jestliže každý hřebík musel ručně vyrobit kovář nebo jeho tovaryši, tak si jistě dovedete přestavit, jak se tím celá pokládka zpomalila. Navíc železo i kovářská práce byly v minulosti nákladné, a tudíž si šindele mohli dovolit jen majetní lidé. V historii to byla převážně šlechta a církev. Je sice pravda, že hřebíky šly nahradit dřevěnými klíny, s těmi se ale pracovalo hůř. Nebyly tak praktické jako kovové hroty,“ objasňuje kumštýř.

V 19. století se hřebíky začaly vyrábět strojově, šindelová střešní krytina se díky tomu stala dostupnou pro široké vrstvy obyvatel. Postupně částečně vytlačila méně kvalitní a trvanlivé došky. V současnosti se hřebíky opatřují povrchovou úpravou, aby lépe odolávaly korozi. Fermeží se natírají i jednotlivé šindele. „Životnost šindelové střechy se pohybuje v závislosti na kvalitě dřeva a podmínkách, kterým je vystavená, kolem 30 až 40 let. Ochranný nátěr jí životnost o něco prodlouží, stejně se ale musí generaci co generaci dělat nová,“ podotýká Jindřich Holub.

Šindelové střechy jsou hezky hnědé, zatímco došková krytina vpravo je obrostlá mechem, foto: Michalův statek

Došky nejsou šindele

Další běžně používanou střešní krytinou byly došky. Dělaly se hlavně ze slámy, která musela být dostatečně dlouhá a rovná, aby se z ní dobře vázaly. Jako materiál se využívalo žito, ječmen, oves a v některých případech i rákosí nebo orobince. V dávné minulosti je lidé kosili ručně. V 19. století už se obilí, určené k výrobě došků, sklízelo samovazem, který jej šetrně podřízl, nadělal z něj kopky a svázal. „Svázané kopky se musely opatrně vymlátit, aby se sláma nepolámala. Prázdná obilná stébla se vložila do formy a převázala povříslem. Povříslo byl jednoduchý přírodní provaz smotaný z několika stébel slámy,“ popisuje dělání došků Jindřich Holub.

Žili v nich hlodavci a ptáci

Hotové došky se přivazovaly natěsno k dřevěnému krovu, aby vytvořily hustou pokrývku a nepropouštěly vodu. Na metr čtvereční střechy bylo potřeba zhruba patnáct došků, přičemž jeden došek vážil kolem tří až čtyř kilogramů. Průměrná tloušťka hotové střechy byla asi 35 centimetrů. Aby voda po slámě dobře stékala, měly krovy selských stavení poměrně prudký sklon, ideálně kolem 45 stupňů. I tak vlhkost slámou částečně pronikala. Došky napadaly plísně a mechy. Lákaly také hlodavce, hmyz a ptáky, kteří si v nich budovali vlastní domovy. Z výše zmíněných důvodů průměrná životnost doškové střechy nepřesáhla 25 let a pak se musela kompletně vyměnit. Velkou nevýhodou byla také náchylnost k požárům. Naopak výhodou byla jejich široká dostupnost.

Kromě šindelů a došků se v minulosti využívaly i odolnější střešní krytiny – klasické pálené tašky nebo břidlice. Ty si ale vzhledem k jejich pracné výrobě a nákladnosti mohli dovolit jen bohatí.

Text: Lenka Kašparová, foto: Michalův statek, zdroj informací: autorský článek

Jak se štípou šindele? Je to precizní a tradiční práce