Rodina z Domažlicka vyrábí keramiku s 200letou tradicí

V tomto domě sídlí rodinná dílna i muzeum řemesel, foto: se souhlasem Martina Volfa

Martin Volf pochází z rodiny, kde se hrnčířské řemeslo dědí z otce na syna už po sedm generací. K výrobě tradiční keramiky využívá původní technologie a vzory. Některé z nich se na Domažlicku používají už celá staletí.

Rodinný podnik založil jeho předek Lambert Wolf už v roce 1785. Martin o jiné profesi nikdy neuvažoval. „K hlíně jsem tíhnul vždy. Už jako malý jsem chodil do dílny a sledoval rodiče při práci. Táta točil na hrnčířském kruhu, máma s babičkou malovaly mísy a hrníčky. Já na kruhu umím od dvanácti. Všechno, co potřebuji, jsem se naučil doma. Po maturitě na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni jsem automaticky nastoupil sem,“ říká Martin Volf, pro kterého je řemeslo víc než jen způsob obživy.

Jeho keramická dílna se nachází v nevelké obci Koloveč se zhruba tisícovkou obyvatel. Keramika se tu vyráběla už v 15. století. V devadesátých letech 19. století zde sídlilo 43 hrnčířů. „Je to dáno mimořádnou kvalitou zdejšího hliněného podloží s vysokým obsahem hrnčířských jílů. Kolovečská keramika, pro kterou je typický červenohnědý odstín glazury a jednoduché malované vzory, byla zásluhou skvělých užitkových vlastností vyhlášená,“ popisuje místní řemeslnou výrobu hrnčíř.

Většinu svých keramických výrobků má vystavených v prodejně, foto: se souhlasem Martina Volfa

Vypalují v kamnech na dřevo

Ovšem s průmyslovou revolucí, rozmachem výroby litinového a smaltovaného nádobí poptávka po keramice ochabla. V období první republiky zůstalo v Kolovči jen několik dílen. Největší patřila Volfům. „Můj praděda František Volf založil v roce 1898 novou provozovnu v domě, kam se přiženil. Naše rodina v ní pracuje dodnes. Část původního zařízení se dochovala a stále nám slouží, včetně šnekového lisu a kachlových kamen na dřevo, která používáme k vypalování keramiky. Za své výrobky získal František Volf v roce 1925 čestné uznání na Světové výstavě v Paříži. Odbyt pro ně nacházel nejen v Čechách, ale i v sousedním Bavorsku,“ líčí rodinnou historii Martin Volf.

Místní keramika je výjimečná i tím, že charakter hrnčířského střepu se od roku 1764 téměř nezměnil. Dokládá to kolovečská mísa, která pochází z tohoto roku a je uložená ve sbírce Národního muzea. Víme tak, že kvalitě chodských výrobků se tehdy nemohly rovnat žádné jiné hrnčířské dílny v Čechách.

Také lidové vzory kolovečských džbánků a mís se udržely v čisté podobě až dodnes. „Je to nejspíš kvůli odlehlosti místního kraje, Chodsko dříve bývalo obtížně přístupnou oblastí, a také povahou Chodů, kteří přijímají nové věci jen pozvolna,“ domnívá se pan Martin.

Hlína zraje několik let

Hrnčířské jíly na výrobu keramiky získávají Volfovi z rodinného hliniště, které se nachází na jejich pozemcích. „Ani komunisté nám ho nesebrali. Ložiska leží v hloubce čtyři až pět metrů. Do země kopeme zhruba jednou za deset let. Nabereme si vždy větší množství, protože vytěžená hlína se musí nechat odležet až sedm let na vzduchu, kde na ni působí povětrnostní podmínky. Je pak daleko tvárnější a lépe se s ní pracuje. Následně se do jílu přidávají taviva a ostřiva. V jakém poměru, to je naše výrobní tajemství,“ usmívá se řemeslník a pokračuje: „Mísení se provádí ručně za pomocí našeho 150 let starého šnekového lisu. Během něj se hlína vlhčí vodou. Předpřipravená směs se pak nechá alespoň měsíc zrát v tmavém sklepě. Před samotným točením na hrnčířském kruhu se hlína musí ještě předválet a rozdělit na hrudky,“ vysvětluje hrnčíř.

Martin Volf získal titul Nositel tradice lidových řemesel, foto: se souhlasem Martina Volfa

Zvládá i myčku a mikrovlnku

Hrnčířský kruh v dílně je elektrický. Vytočená keramika se pak deset dní suší na prknech u stropu dílny, kde je nejtepleji. „Jde o pozvolný proces. Sušením se nádoby smršťují a při příliš rychlém vysychání by mohly popraskat. Když uschnou, malujeme je pomocí hliněné kukačky. Ta se u nás dědí po generace. Následně se keramika vypaluje, glazuje a znovu vypaluje. V současnosti je tento proces dokonalejší než v minulých stoletích, kdy se vypalovalo na nižší teploty a glazury někdy obsahovaly i zdraví škodlivé olovnaté přísady,“ podotýká Martin Volf.

Nyní je keramika dělaná tak, aby vydržela i zátěž v mikrovlnce a myčce. Podnikavý řemeslník se svým otcem totiž v devadesátých letech obnovil výrobu modré kolovečské keramiky, kterou začal vyrábět už jejich děda František Volf, a také barevné keramiky s bíle glazovaným vnitřkem, jež je odolnější.

Máslo se krásně roztírá

Na odbyt jde podle Martina Volfa hlavně běžná užitková keramika. „Doba, kdy si hospodyně vystavovaly na policích a ve skleněných vitrínách dekorativní vázy, je dávno pryč. Nejčastěji vyrábíme hrnky a mísy různých velikostí a tvarů, které lidé používají v každodenním životě. Velkou oblibu si poslední dobou získávají i vodní máslovnice. Jde o soupravu dvou nádobek. Do jedné se vtlačí rozměklé máslo a do druhé se nalije trocha vody. Nádobka s máslem se na ni přiklopí, tekutina zabrání přístupu vzduchu k potravině a ta se díky tomu nekazí,“ objasňuje řemeslník.

Máslo se tak nemusí dávat do lednice a krásně se roztírá, kdykoli je potřeba. „Máslovnice používaly už naše babičky. S rozvojem ledniček a další moderní techniky se na ně jen trochu pozapomnělo. My je vyrábíme v takových rozměrech, aby se do nich vlezla celá kostka másla. Nestojí víc než pár stovek. Taky máme jednu doma a osobně si ji nemůžu vynachválit,“ doplňuje.

Martin Volf se svým otcem Rudolfem mladším při práci, foto: se souhlasem Martina Volfa

Nejistá budoucnost

Přestože získal ocenění Nositel tradice lidových řemesel, je v době levných produktů dovážených z Asie budoucnost jeho živnosti nejistá. „Cenově jim nemůžeme konkurovat. Máme mnohonásobně vyšší náklady na energie. Všichni výrobci s energeticky náročnými provozy, kromě hrnčířů mám na mysli třeba i skláře, by potřebovali od státu v tomto ohledu nějak pomoct,“uzavírá Martin Volf.

Text: Lenka Kašparová, foto: se souhlasem Martina Volfa, zdroj informací: autorksý článek