Jak slavily Velikonoce naše babičky?

Barva mašlí na tataru měla dříve svou symboliku. Vyjadřovala, jaký druh náklonnosti děvčica k chlapci chová. Milostný zájem naznačovala červená, nezájem naopak žlutá, foto: Skanzen Strážnice

Chlapci chodili za děvčaty od chalupy k chalupě s pomlázkou upletenou z čerstvě nařezaných vrbových proutků, aby je omladili šleháním, a dostali za to ručně zdobené kraslice. Některé velikonoční zvyky se ještě praktikují, na mnohé ale už zapomínáme. Jaké tedy byly?

Zpívající děvčata prochází dědinou. Na tyči nesou slaměnou Mařenu ustrojenou do suknice a košilky. Oči a rty má panna namalované černým fixem na bílém plátně. Krk jí zdobí náhrdelník ze skořápek vyfoukaných vajec. Vynášení Moreny, smrtky či Mařeny symbolizuje konec zimního období a příchod jara. Jde o jeden ze zvyků, který předznamenává blížící se Velikonoce. „Chodí se s ní na Smrtnou neděli. Na závěr je Morena zničena hozením do řeky nebo spálením. Tímto aktem se symbolicky vynáší i zima a přivolává jaro,“ připomíná etnografka Lenka Havlíková z Národního ústavu lidové kultury.

Příprava trvala celý týden

Velikonočnímu pondělí předchází Svatý týden, který začíná Květnou či Pašijovou nedělí. Pašije jsou příběhy popisující utrpení Ježíše Krista. Nazývají se tak i písně, jež se zpívají během celého týdne před Velikonocemi. Květná neděle je také poslední postní nedělí čtyřicetidenního půstu a připomíná věřícím slavnostní příjezd Ježíše do Jeruzaléma. Podle evangelií křesťané vítali Mesiáše palmovými ratolestmi. Věřící na památku této události nosili do kostela místo palmových listů pučící větvičky jívy neboli kočičky. Ty se během mše světily a lidé si je pak věšeli doma vedle křížů a svatých obrázků. Kočičkám přisuzovali ochrannou moc a používali je k různým účelům. Květy například přidávali do léčivých odvarů a proutky před filipojakubskou nocí zastrkávali do dveří nebo pod práh, aby zabránili vejít čarodějnicím do stavení. Po Květné neděli následuje Modré pondělí, kdy se kostely zdobily modrým suknem a nesmělo se pracovat. Neplatilo to ale pro hospodyně, těm začínal velký jarní úklid.

Velikonoce jsou oslavou probouzející se přírody. Pletení pomlázky a zdobení vajíček pochází ještě z předkřesťanských dob. zvyk je patrně pozůstatkem starého náboženského rituálu, foto: Skanzen Strážnice

Nejen Škaredá středa

Na Šedivé nebo také Žluté úterý se ve světnicích vymetaly pavučiny. Středa má přízvisko Škaredá, nazývala se ale také Sazometná, protože se čistily komíny, což mělo z příbytků vyhnat zlé duchy. Škaredá se středě říkalo kvůli Jidášově zradě, který Ježíše ve středu prodal za 30 stříbrných. Lidé se neměli mračit, jinak hrozilo, že se budou „škaredit“ každou další středu v roce. Jedlo se „škaredé“ jídlo. Na oběd mnohdy bývaly bramboráky natrhané na „nevzhledné“ kusy. Následující dny zbývající do Velikonoc se pak dodržoval půst. Jedl se hrách či čočka.

V každém regionu se vejce zdobila jinak

V některých chalupách se už ve středu zdobila vajíčka, která pro naše předky symbolizovala vzkříšení, zrození a nový začátek.„Nejstarším způsobem zdobení bylo jednoduché barvení skořápek načerveno nebo nažluto. Na venkově se kraslice často barvily v cibulových slupkách. A u nás na Slovácku se zachovala pestrá škála technik: batikování, leptání, malování roztaveným voskem, vyškrabování vzorů do obarvené skořápky či aplikace různých materiálů, například slámy. V každém regionu nebo oblasti měly kraslice přesně danou barevnost a styl výzdoby,“ vysvětluje etnografka Slováková.

Církevní Velikonoce trvají tři dny

Na Zelený čtvrtek si věřící připomínali poslední večeři Krista, kterého zradil Jidáš polibkem při večerních modlitbách na Olivetské hoře v getsemanských zahradách. S tímto dnem se pojí řada pověr. Ráno lidé vstávali velmi brzo a po modlitbě se omývali studenou rosou. Obyčej jim měl zajistit zdraví. Stejný účinek prý má, když sníte ještě před ranním svítáním doma pečeného jidáše. Jidáš vhozený do studny vám zase zajistí čerstvou vodu po celý rok. Hospodyně musely ještě před východem slunce zamést a smetí vyhodit na nejbližším rozcestí, to aby se domu vyhýbaly blechy. Hlavní jídlo dne muselo být zelené. Jedl se špenát nebo hrách. Pokrm se zdobil čerstvě natrhanými bylinkami a na stole většinou nechybělo jako ozdoba ani nové osení. To nejdůležitější se ale odehrávalo večer. Věřící se scházeli na bohoslužbu, která zahájila hlavní část Velikonoc trvající tři dny. Po ukončení mše se odmlčely zvony. Ty podle pověry každoročně odlétají do Říma pro požehnání papeže. Jejich zvonění zastupují malí chlapci s řehtačkami a klapačkami. Dříve skupinky hochů za lomozu dřevěných hrkátek obcházely stavení a odříkávaly básničky o Jidáši. Od hospodyň za to dostávaly sladkou koledu. Zvony se zpět vrací až na Bílou sobotu a jejich první zvonění prý má kouzelnou moc.

Aby pomlázka dobře fungovala a děvčata skutečně pomladila, musela být nařezána z čerstvého proutí, které na jaře obráželo novými pupeny a listím, foto: Skanzen Strážnice

Noc pokladů

Ještě tajemnější je Velký pátek. Večer se podle pověry otevírají skály s poklady, které se před náhodnými kolemjdoucími ukážou v celé své kráse. Probouzí se také blaničtí rytíři a další bájná vojska ukrytá v horách, třeba bojovníci svatého Václava spící pod Vyšehradem. Čarovnou sílu má i voda. Lidé, kteří se ještě před svítáním umyjí ve studánce vodou z pramene, se prý zbaví očních nemocí, bolesti hlavy i horečky. Dívkám údajně přináší omývání obličeje ve studánce krásu. Vodou z pramene se skrápěla i podlaha ve staveních a chlévech. Naopak se nesmělo prát v řece, prádlo by se prý namáčelo v Kristově krvi. Velký pátek je totiž podle Bible také dnem, kdy Ježíš zemřel na kříži. Věřící na znamení smutku dodržují přísný půst. Nesmí se konat mše. Věřící se odpoledne kolem třetí hodiny scházeli v kostele, kde se četla evangelia ze Starého zákona a zpívaly pašije svatého Jana.

Tatar nebo žíla

Bílé sobotě se také říká Svatá nebo Světelná. Během dne probíhaly přípravy na Boží hod velikonoční. Pekly se mazance, velikonoční beránci a chystala velikonoční nádivka. Domy se vymetaly novými košťaty, někde se i bílilo, aby bylo všude čisto a čistota se držela domu celý rok. Převlékaly se peřiny. Někteří hospodáři třásli ovocnými stromy, což mělo podle pověry zajistit dobrou úrodu. Chlapci pletli pomlázku. „Na Slovácku se jí nejčastěji říká žila, korbáč nebo tatar. Tradičně se pletla z osmi až patnácti vrbových prutů. Věřilo se, že vrbové proutí, na kterém už brzy na jaře rašily pupeny, přenese na člověka svou životodárnou sílu. Vrbovými proutky se vyháněl i dobytek z chléva, účinek měl být stejný. Dívky pak chlapcům za mrskut vázaly na tatar pentle,“ doplňuje Daniela Slováková.

Večer o Bílé sobotě

Lidé si oblékali sváteční šaty a po západu slunce mířili do kostela, kde za zvonění zvonů začínala Velikonoční vigilie neboli Velká noc, slavnostní večerní bohoslužba. V noci ze soboty na neděli vstal podle tradice Ježíš Kristus z mrtvých. Před kostely se zapalovaly ohně, které se světily. Věřící si od nich zapalovali svíce, takzvané paškály, a brali si oheň domů. Zapalovali jím oheň v kamnech a posvěcený popel z vyhaslého ohniště poté sypali na pole, aby si zajistili dobrou úrodu.

Hody, hody, doprovody

Velikonoční neděle je pro věřící nejdůležitějším svátkem Velikonoc. V neděli vzkříšený Ježíš povstal a ukázal se věřícím. V kostelech stále hořely paškály. Věřící do chrámu nosili mazance a beránky, aby je farář posvětil, a odnášeli si je zpět domů. Posvěcené jídlo měl dostat každý člen domácnosti, ale i hosté, kteří ten den přišli na návštěvu. Lidé se vzájemně navštěvovali a dávali si malé dárky. Lámal se čerstvě upečený chléb, který představoval Kristovo tělo. Naopak se už nemělo uklízet ani jinak pracovat. „Chlapci se domlouvali na zítřejší šlehačku. Už od rána na Červené nebo Velikonoční pondělí obcházeli stavení, aby stihli omladit co nejvíce děvčat a vykoledovali si štědrou výslužku. Nešlo jen o malovaná vajíčka, koštovalo se i víno, slivovice a koledníci často dostávali i něco na zub. Dívky pak měly být po zbytek roku krásné a zdravé,“ dodává Lenka Havlíková. Během velikonoční návštěvy nezadané dívky svým milým vyjadřovali náklonnost barvou pentlí. Mládenci je pak navštěvovali ještě téhož večera znovu a před odchodem pak u domu své vyvolené nechali milostný vzkaz.

Text: Lenka Kašparová, foto: Skanzen Strážnice, zdroj info: rozhlas.dvojka.cz, wikipedia.org