Paličkování je spíš rébus a zábava než praktický koníček, říká Iva Prošková

Foto: se svolením Ivy Proškové

Jednou z nejpopulárnějších technik výroby krajek je paličkování. Jeho historie sahá až do 16. století. Dnes se využívá jako umělecké řemeslo, díky kterému pod rukama šikovných paličkářek vznikají jedinečné poklady lidové tvořivosti.

Základem paličkování je takzvaný řetízek, ke kterému krajkářka potřebuje čtyři paličky, na nichž má namotanou nit. „Řetízek děláme tak, že do obou rukou uchopíme paličky a pravé paličky přendáme přes levé, následně přehodíme druhou paličku přes třetí.Pořadí paliček počítáme z leva doprava, tak jak jsme zvyklí číst,“vysvětluje paličkářka Iva Prošková. Složitější vzory se vytvářejí splétáním nití namotaných na 16 a více paličkách. „Do začátku musíte mít alespoň 20 paliček. Dále potřebujete herduli, na které se paličkuje. Jde o válec naplněný pilinami nebo senem. Dá se koupit, ale můžete si jej vyrobit sami. Pod herduli se dává stojánek, aby se vám válec nekutálel a dalo se do něj opřít. Kromě toho musíte mít špendlíky a nákres krajky. Tomu se říká podvinek,“ vypočítává jednotlivé potřeby paličkářka.

Foto: se svolením Ivy Proškové

Paličkuje se i z drátů

Podvinek se položí na herduli. Pod něj se ještě dává tvrdší papír a nad podvinek se může položit průhledný papír, aby se nit nezamazala od tiskařské barvy. Vše se přišpendlí a může se začít. „Nejprve musíte na paličky správně namotat nit. Paličkovat se dá z různých typů příze a také třeba z drátů. Hotovou krajku stačí odšpendlit a sundat z herdule. Ty jemnější se někdy ještě na herduli natuží, aby byly pevnější. Ale při správné hustotě jen samotné položení nití vedle sebe a jejich prokřížení postačí k tomu, aby krajka držela,“ říká paní Iva.

Ona sama se věnuje převážně současné krajce. Řada paličkářek ale vytváří tradiční krajky podle původních lidových vzorů. Mnohdy jsou podobné těm, které u nás vznikaly už v 17. století. K tradičním krajkářským oblastem u nás v té době patřily hlavně neúrodné oblasti Šumavy, Vamberku (Orlické hory) nebo Krušných hor, kde byla krajka zdrojem stálého příjmu. Technik, používaných při jejich výrobě, je mnoho. Dělá se krajka šitá, háčkovaná, pletená, drhaná i vyšívaná. Původně šlo o luxusní zboží, za něž byly dámy z vyšší společnosti ochotné náležitě zaplatit. Krajky se také používaly na zdobení slavnostních krojů nebo třeba ložního či stolního prádla či liturgických rouch. Čím složitější a kombinovanější krajka byla, tím lépe. Paličkovanými krajkami je proslulý hlavně Vamberk, kde je typická takzvaná belgická nebo pásková krajka. Dodnes je zde Muzeum krajky a v době největší slávy krajkářského řemesla se umění místních žen prodávalo po celém Rakousku-Uhersku.

Foto: se svolením Ivy Proškové

Křehké řemeslo

Během 19. století, po vynálezu paličkovacího stroje, začíná ruční výroba krajek pomalu ustupovat, přesto řemeslo úplně nezaniklo. „Já paličkovanou krajku poprvé viděla u své kamarádky, se kterou jsem chodila do výtvarného kroužku. Bylo mi tehdy 18 a měla jsem před maturitou. Ihned se mi to zalíbilo a po maturitě jsem nešla dál studovat a nastoupila jsem na dvouletý kurz paličkování. To tehdy nebyl ani učební obor,“ vzpomíná paní Iva.

Od roku 1968 pracovala ve Školském ústavu umělecké výroby, kde dlouhá léta učila paličkování a tkaní. Věnovala se také navrhování podvinků. V roce 1972 pak dokončila bakalářské studium Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Díky paličkování se podívala do Japonska, Austrálie a navštívila většinu evropských zemí. Svou celoživotní lásku neopustila ani v důchodu a paličkuje dodnes. Je také autorkou online kurzu Paličkování pro začátečníky. „Myslím, že základům paličkování se může naučit každý. Jen jednou se mi stalo, že po první lekci žákyně odešla a už jsem ji nikdy neviděla. I s těmi základy a prvními vzorníky se dá mnoho udělat a hned po prvních lekcích lze odejít z hodiny s náramkem nebo jednoduchým šperkem. Řada lidí se pak začne krajkou zabývat více a baví se stále náročnějšími vzory.

Foto: se svolením Ivy Proškové

Hlavní je dobrý nápad

Paličkování je prý sice náročnější než pletení nebo háčkování, ale to je také jeden z důvodů, proč lidi baví. „Jde o to, jak nitě uspořádat, aby vznikla krajka. Je to spíš rébus a zábava než praktický koníček. Bohužel krajka se v dnešním oděvu uplatní jen málo,“ dodává paličkářka. Kromě toho klapání dřevěných paliček o sebe vydává uklidňující melodii a člověk si u něj tak může hezky odpočinout. Podvinky, podle kterých se paličkuje, si šikovné paličkářky navrhují samy.

Upaličkovat se dá téměř všechno. Od látkových deček, šperků a oděvních doplňků až po krajkované obrazy. „Já vlastní vzory a návrhy paličkuji už od studentských let. Nakreslit si krajku správně, to je první složitý úkol. Hlavní je mít dobrý nápad. Při výrobě pro mě byly nejtěžší asi moje upaličkované záclony. Hlavně proto, že byly pracné. I když krajku jsem dělala menší a pak ji vsazovala do tkaniny. Složité byly třeba i šály. Celé paličkované se spoustou párů a vzorů, kombinací a variací technik a řešení,“ říká paní Iva. Podvinky se ale dají koupit nebo okopírovat. „Vzory našich babiček jsou také někdy složité.Jsou krajkářky, které tradiční stará technika fascinuje a často tyto vzory uplatní i na současném oděvu,“ uzavírá paní Iva Prošková.

Iva Prošková se věnuje také tkaní, síťování, drátování, batice a malování na textilie. Foto: se svolením Ivy Proškové

Text: Lenka Kašparová, foto: se svolením Ivy Proškové, zdroj info: autorský článek

Paličkování je spíš rébus a zábava než praktický koníček, říká Iva Prošková