Zahrada pod horami


Simona s Tomášem jsou vášniví lyžaři a cyklisté. Milují hlavně vláčné kopcovité terény Orlických hor, a tak léta jezdili na chalupu k Simonině mamince.

Kočka v keřích se tváří poněkud záludně

Když se však rodina rozrostla a k Nikole a Tadeášovi přibyl po deseti letech ještě Oskar, řekli si, že už si musí pořídit něco svého. Projezdili hory křížem krážem. A po půl roce hledání narazili v místě, které se jim moc zalíbilo, na starou, značně zdevastovanou roubenku. Zjistili, že je na prodej a nakoukli dovnitř.

Všechno rozhodl potok

Potok je oživen keramickými postavami

Chalupa byla uvnitř stejně neutěšená jako zvenčí. Ale když majitelka otevřela dveře na zahradu, dojem se rázem změnil. Celým pozemkem, pěkně od západu k východu, totiž bublal potok. Sice jej na mnoha místech skrývaly kopřivy a nekultivované keře, ale byl tam! A rozhodl o hlavní náplni volného času celé rodiny na dalších několik let.

Na svou chvíli, na to, až se jako modrá stužka vyloupne z plevele, si ovšem potok musel nějaký čas počkat. Nejdřív bylo nutné dát do pořádku chalupu. Majitelé měli štěstí, že našli v okolí dobré řemeslníky. A ruku k dílu přiložili i jejich příbuzní a přátelé. Dokonce objevili naproti ve stráni i pilu, takže potřebné dřevo nemuseli dovážet z daleka.
Ušetřili také na plotech. Pod horami si lidé na velké oplocování nehrají, a tak pozemek za potokem volně navazuje na louku, za níž se zelená krásný smíšený les. Do ulice zůstal plaňkový plot a v druhé části, tam, co vzniklo i zpevněné parkoviště, postavil Tomášův kamarád, umělecký kameník, zeď z pěkného načervenalého pískovce.

Zázraky do dvou let

Když nám Simona prozradila, že ještě před dvěma lety tady nebylo nic kromě pár záhonů, na nichž bývalá majitelka pěstovala zeleninu, nechce se ani věřit. „Dva roky ovšem nedělám nic jiného, než pracuju na zahradě,“ přiznává. „Ale pořád mě to dost baví.“ Nejdřív prý začala vytvářet z kamenů a betonu lemy záhonů. Pár jich je u chalupy a několik velkých se rozprostírá u schodů k vodě. A kolem potoka se vlní úzký záhon skoro po celé délce.

Rostlinami prosvítá zeď z červeného pískovce

„Vyznačenou plochu vždycky vyhloubím rýčem asi dvacet centimetrů pod terén. Na dno nasypu písek nebo štěrk, z jedné strany postavím z kamenů malou zídku a z druhé strany dám umělohmotnou mřížku. Pak všechno zaleju betonem, který si sama namíchám. Ale při stavbě lemů kolem potoka jsme se rozhodli pro normální dřevěné šalování, které dělal Tomáš.“

Osazování rostlinstvem bylo hlavně v Simonině režii. „Nastudovala jsem, co která rostlinka potřebuje, ale hodně nám jich zmrzlo. Jsme tady v nadmořské výšce skoro šest set metrů a u potoka je mrazová kotlina, takže je tu ještě chladněji než jinde.“

V království barev

Usadili jsme se v modrozeleně pruhovaném zahradním domku. Část se stolem a lavicemi je beze stěn, takže je odsud výhled skoro na celou zahradu. Bývala to kůlna na dřevo, kterou majitelé o tuto příjemnou část rozšířili. A hlavně – ozvláštnili ji barvami.
„Pracujeme oba ve zdravotnictví, proto se snažíme vyhnout bílé a pastelovým barvám vůbec,“ vysvětluje Tomáš. „Já mám rád spíš chladnější tóny, ale Simona miluje červenou,“ ukazuje na okna chalupy. „Ale přišel jsem jí, tedy červené, taky na chuť.“

Slípky si vyšly na pastvu

Fakt, že to paní domu umí s barvami a má výtvarné nadání se přesvědčujeme na každém kroku. V zahradě jsou to nejen pěkné kompozice záhonů, ale i keramické postavičky, které ji příjemně oživují. A tak najdete v záhonech kočku a několik slepic, na břehu u potůčku posedává vodník a vlní se víla s ocasem a dál po proudu nelze přehlédnout rybářku v téměř životní velikosti.

Musím říct, že pobyt v takové zahradě člověka nabije a probouzí k činorodosti. Už cestou domů jsem začala uvažovat, že se také přihlásím do kurzu keramiky. A představovala jsem si, že bude na svažitém pozemku u chalupy sedět vrána a z povdzálí ji bude sledovat kocour…

Text Marie Rubešová, foto František Vaňásek


Komentáře

Napsat komentář