Taková malá, malovaná

Je to šest let, kdy Petr Strach se svou partou začal v Orlických horách stavět roubené chalupy na prodej. A přestože jsme v jedné z nich již byli, nemohli jsme odolat novému pozvání.

Nově postavenou poloroubenou chalupu zdobí šindelová střecha, zakončená kabřincem, a krásný malovaný štít

Cestu na louku nad vesničku Bělá jsme už znali. Při našem prvním setkání byly dokončené dvě chalupy a další dvě rozestavěné. Petr Strach tehdy hovořil o svém snu, založit na tom pěkném rozlehlém prostranství u lesa celou osadu. Jeho přání se zvolna naplňuje. První čtveřice stavení je již obydlená. Trochu stranou přibyla stodola, kterou stavební firma Amabile využívá jako zázemí, a jsou vidět i další dvě chalupy ve výstavbě.

Každá z chalup je jiná. Jinak velká, s jinou dispozicí i s jinou střešní krytinou. Všechny však odpovídají charakteristice domu východních Čech – v průčelí jsou trochu širší než roubenky ze severu či z jihu, buď mají jednoduchý prkenný štít, nebo skládanou lomenici, a nechybí podlomení, typické právě pro stavení východní části naší země. Tentokrát jsme se přijeli podívat do nejmenší z chalup. Jako jediná je zvenku krásně malovaná. Střechu má pokrytou dřevěným šindelem a ve štítu parádní kabřinec.

Šindel se vyrábí v zimě

Při procházce okolo chaloupky Petr Strach doplnil podrobnosti: „Stavba je poloroubená, zadní trakt, obrácený na východ, je zděný. Je nepodsklepená, stojí na betonové základové desce s hydroizolací. Roubené stěny sedí na podezdívce vysoké sedmdesát centimetrů. Stavěli jsme ze smrkových trámů, ze dřeva, které bylo vytěženo tady, v Orlických horách. Kupujeme je jako kulatinu. Tu si sami nařežeme na pile pana Holendy v Rybné nad Zdobnicí. Je tam zvláštní provoz,“ odbočí malou poznámkou od faktických údajů. „Pan Holenda řídí práci a seřizuje stroje a naše pětičlenná parta si sama dřevo zpracuje na potřebné trámy, prkna a fošny.“

Krajkově vyřezávané lišty k tradiční lomenici patří

Důkazem, že si chlapi kolem Petra Stracha se dřevem opravdu rozumí, je střecha. Pokryli ji dřevěným šindelem, jehož výrobou se příjemně zaměstnali v zimě. „Nechali jsme si vyrobit speciální frézu, na které děláme šindele dlouhé šedesát centimetrů. Hotové jsme nejdříve máčeli do roztoku modré skalice, ta chrání proti plísním a hmyzu, a pak přišla koupel ve vaně s horkou lněnou fermeží,“ vysvětluje Petr a ukazuje na krytinu poskládanou do pravidelných řádků i hladkých vln kopírujících tvar malých odvětrávacích vikýřů. Zkušený stavař mi prozrazuje i skladbu střechy: „Přes krokve jsme natáhli paropropustnou hydroizolační fólii, přes ni jsme dávali kontralatě ve směru krokví a na ty jsme přibíjeli bednění. Mezi fólií a prkny tak vznikla třícentimetrová mezírka, kterou vzduch proudí a odvádí ze střechy vlhkost. Nakonec přišly šindele. Jejich vrstvy se jednou polovinou délky překrývají, takže spolu s bedněním jsou na střeše tři vrstvy smrkového dřeva.

Podkroví je izolováno minerální vatou, přes ni je natažena parozábrana a pohledovou vrstvu tvoří smrkové palubky,“ vyjmenovává Petr Strach.

Roubenka leží na horním okraji louky nad Bělou u Liberka, kde za posledních šest let vyrostla malá chalupářská osada

Na rozdíl od šindelové střechy, kterou dělali poprvé, roubení mají Petrovi zaměstnanci již v malíčku. „Trámy ošetřujeme podobně jako šindel. Nejdříve je natřeme slabým roztokem modré skalice a pak lněnou fermeží nebo lazurovacími nátěry. Na dřevu tak dobře vynikne jeho přírodní barva a textura.

Na spáry mám recept od památkářů, u všech chalup je vyplňujeme stejným způsobem. Mezi trámy vkládáme pruh minerální vaty a z obou stran, tedy zevnitř i zvenku, je vymažeme směsí písku, vápna a jemných dřevěných pilin v poměru 3 : 2 : 1.“

Když se děti potatí

Připomeňme, že Petr Strach je muž mnoha řemesel. Už se živil jako zámečník, učitel, muzikant, meteorolog, leccos pochytil i od svého tatínka sklenáře. Zkrátka je to všeuměl. K rozhodnutí stavět roubenky dospěl teprve před pár lety. Dnes má za sebou dvanáct zdařilých realizací projektů (jeho firma staví na zakázku i na jiných místech) a právě tady na louce nad Bělou je zřetelně vidět, jak celou partu tahle práce těší. Chalupy, které společně staví, nejsou jedna jako druhá – jako když Baťa seká cvičky, v rámci možností na každé zkoušejí něco nového. „Naše“ chaloupka se kromě šindelové střechy liší i výrazně zdobeným modře malovaným štítem a barevnými kudrlinkami na obložkách oken.

Parádní lomenice je dílem Petra Stracha mladšího. Se štetcem kouzlila jeho sestra Veronika

„Lomenici dělal můj syn Petr, který pracuje s námi,“ uznale představuje šikovného potomka stavař. „Předem si nic nekreslil, rovnou řezal a kusy skládal do obrazce. Do malování se zas pustila dcera Veronika, která sem přijela na prázdniny. Vystudovala grafickou školu, obor malířství, a tak jsme jí nechali volnou ruku. Když stála na lešení, říkala, že si připadá jako Leonardo da Vinci v Sixtinské kapli. Ano, čekal jsem decentnější výzdobu, ale Veronika se předtím byla podívat v hlinském Betlémě a inspirovala se veselými barvami tamějších chalup. Dříve byla stavení mnohem barevnější než dnes.“

Chalupa pro dva

Proč se Strachovi nebáli experimentovat? Stavěli totiž tuhle chalupu pro sebe, respektive pro rodinu Petra Stracha mladšího, který se rozhodl do nově vznikající osady přivést svou Alenku a synka Jáchyma. V době naší návštěvy však byla rodina už čtyřčlenná, v kočárku před chalupou spala desetiměsíční Marinka.

Za našeho dohledu si směli na posteli v ložnici zařádit Jáchym s Marinkou a medvěd

„A právě v tom je zakopaný pes,“ povzdechl si Petr starší. Chalupa se musí prodat, protože pro synovu rodinu je malá. Ostatně, běžte dál a sami se přesvědčte.“

Uvnitř roubenky je milo a útulno. Dáváme však za pravdu jejím majitelům. Velikostí a dispozicí by víc vyhovovala například bezdětnému páru nebo dvojici s jedním dítětem. V přízemí je verandička se vstupem na záchod, dále předsíň, odkud vedou dveře do koupelny a schody do podkroví, a ještě dvě místnosti: sednice a docela malinkatý pokojík.

V podkroví je jedna ložnice. Využitý je i prostor s velkým oknem vedle ní, hned u vyústění schodiště. Mladý otec rodiny tu má hudební kout. Dětský pokoj, který by dnes Petr a Alenka potřebovali, se bohužel nevešel.

Postavíme větší

Z podkroví se vracíme do sednice. Nábytek Alenka nakoupila přes Aukro. „Všechny skříňky s původním modrým nátěrem pocházejí od jedněch majitelů. Byly vyrobeny v Německu přibližně kolem roku 1900. Bylo nutné je očistit, ošetřit proti červotoči a přelakovat. Kuchyňská linka je nová, dělaná na míru. Na pracovní desku jsme zvolili dub,“ ukazuje svoje království. K domácké atmosféře přispívají i nejrůznější proutěné košíky, modrobíle kostkované textilní závěsy, stará truhla, dřevěná lavice a samozřejmě stůl.

Na podlaze z širokých prken stojí stůl z lodi

U stolu, mimochodem značně netradičního – se zvýšeným okrajem po celém obvodu – si s oběma průvodci ještě chvilku povídáme, co je tady, v horách, nejtěžší. Petr Strach zavzpomíná: „Vloni začala zima patnáctého října a skončila až koncem dubna. A celou dobu se brodíte sněhem…“ Alena Syřišťová na můj tázavý pohled, jak se to dá se dvěma malými dětmi zvládnout, odpovídá s úsměvem: „S Petrem si chceme splnit velký sen a zimu trávit v teplých krajích na plachetnici. Bohužel, už druhý rok ji opravujeme, tak jsme museli zůstat tady.“ V tu chvíli mi dochází, že ten zvláštní stůl pochází z lodi. Při houpání na vlnách z jeho desky jen tak něco neuteče.

Pod lípou se setkávají na kus řeči nejen chalupáři, ale i mužští z party Petra Stracha

Znovu se obracím na mladou maminku. Bude pro ni těžké opustit tuhle krásnou chalupu? „Budeme se loučit těžko, narodily se tu obě děti. Ale co se dá dělat. Ta příští bude určitě větší a ještě hezčí,“ dodává s nadějí.

Také její tchán má svoje plány: „V současné době kromě téhle roubenky nabízíme i pozemky, kde plánujeme stavět další chalupy. A viděl bych tady někde na návsi i zvoničku. Zatím se na kus řeči scházíme na lavičce pod lípou.“

TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: JAROSLAV HEJZLAR

Taková malá, malovaná