Srdeční záležitost


Chalupa se na nás usmála bleděmodrými šambránami na návsi malé vesničky u Soběslavi. Stavitel pro ni vybral pěkné místo na mírném svahu nad rybníčkem. Okna šoupl zhruba o půl metru doprava od osy, čímž jí vdechl určitou hravost.

Roztomile nesymetrické průčelí i štuky v modrobílé kombinaci upoutají na první pohled

Současný majitel, který o stavení s láskou třiačtyřicet let pečuje, přidal poctivý díl i k té hravosti. Obklopil chalupu skulpturami, které vyřezává z lipového dřeva pro radost sobě, vnoučatům, ale i mrňatům z okolí.

Šťastné náhody

Zdeňkův chalupářský příběh má kořeny už v jeho dětství. Bydlel s rodiči a bratrem v dvoupokojovém bytě v centru Prahy. Peněz bylo málo, a tak menší pokojík ještě pronajímali studentům. „Jeden z nich byl z jihočeské Budislavi. Jednou před létem přišel, že se tatínek nechá poroučet a nabízí možnost strávit prázdniny na letním bytě. V obci prý je hodně babiček, které mají děti rozseté po republice, a když se vydají za nimi, potřebují, aby se v chalupách větralo. Začali jsme tam jezdit, když mi bylo asi deset,“ vzpomíná Zdeněk.

plaňkový plot v přirozené barvě dřeva je ozdobou průčelí

Všichni si malebnou vesničku zamilovali a ze Zdeňka se vyklubal správný venkovský rošťák. „Pak jsem šel na střední školu a na vojnu, ale ty klukovské vzpomínky jsem si pořád nesl s sebou. Do místa našich letních pobytů jsem pak zamířil i se svou dívkou Hankou pod stan a nakonec tam vedla i naše svatební cesta. Byla skromná, ale o to romantičtější. Místní po čase říkali, ať si konečně něco ve vsi koupíme, když nás to tam tak táhne.“

Zdeněk šel po vojně studovat vysokou školu, takže peníze na chalupu neměli, přesto si s Hanou vyhlídli jedno dřevěné staveníčko za dvanáct tisíc. Soused je zrazoval, že je předražené a že má pro ně lepší tip. V nedaleké vsi prý měl kmotřenku, která se odstěhovala k nějakému Bártovi, své první lásce, a chalupa zůstala prázdná. Mladí se hned vydali na obhlídku. „Všechno tady bylo zarostlé, zpustlé. Ale v přední světnici jsme okýnkem viděli hnědobílá kachlová kamna. To rozhodlo. Prodali nám ji za osm tisíc. Něco jsme si půjčili od spořitelny, něco přidal táta a chalupa se začala klubat.“

Betonové experimenty

Dlužno připomenout, že nový majitel, ač Pražák, se uměl k práci postavit. „Na zemědělské mechanizační škole v Mladé Boleslavi jsme měli vedle ostatních předmětů také dílny. Prošli jsme truhlárnou, kovárnou, svařovnou, zámečnickou dílnou, uměli jsme soustružit a čuchli si k dalším řemeslům.“ Pro takhle vybaveného chalupáře nebyl problém svařit okenní mříž do bývalého chléva, odvrtat starý pant nebo cokoli vyrobit a vysoustružit ze dřeva.

pod úhlednými vlnami moravské tašky bramac vidíme vlevo dveře do stodoly, okno do bývalého chlívku (dnes pracovny), francouzské okno prosvětlující obývací halu a pak mezi lavičkami vstup do chalupy

Úplně první věc, do níž se pustil, se mu však zrovna nepovedla. Rozhodl se vyspárovat placáky na zápraží. „V kůlničce jsem našel ve starém hrnci písek. Přikoupil jsem pytlík cementu, trávu mezi kameny jsem vyškrábal a spáry zalil betonem. Jenže beton se začal vydrolovat a rozpadat. Byl to totiž písek pro kočku… A moč není vhodnou přísadou do betonu.“

Do betonové směsi, s níž se pustil do opravy kachlových kamen ve světnici, však už použil „košer“ písek. Kamna nefungovala, a tak je rozebral a znovu postavil. Žebra popraskaných kachlů propletl drátky a vylil betonem. Tu a tam jsou vidět prasklinky, ale kamna drží a fungují více než čtyřicet let. Nakonec inspirován pohádkami od Lady prodloužil pec na délku postele, aby se tam dobře spalo.

na dřevovýrobu má chalupář dokonce živnostenský list a při rekonstrukcích zvládl mnohé sám

Třetím místem, kam zamířil s kýblem betonu, byla podlaha. „Důkladně jsem ji vydrhnul a tam, kde byly po hnilobě díry, jsem nalil beton. Nakonec jsem všecko natřel hnědočerveným hydrovoskem, aby se beton s dřevem barevně sjednotil, a vyšůroval jsem podlahu kartáči jako na vojně,“ líčí Zdeněk s humorem netradiční postup.

Každý problém má řešení

Do první etapy prací, které se odehrávaly o víkendech a dovolených v letech 1970 až 1985, logicky patřilo vyřešení místnůstky, kam i císař pán chodí pěšky. Stará kadibudka kdysi stála, nebo spíš visela, na zdi kůlny nad hnojištěm. Jak se hnojiště postupně propadalo,  přiklepl ji někdo skobami, aby tam nesklouzla. „Když jsme chalupu koupili, hnojiště už nefungovalo, ale budka tam visela. Trochu se hejbala, ale nějaký čas jsme na ni chodili i my. Dlouho však ne. Jednou se skácela do šachty s výkaly i s vyděšeným nájemníkem.“

Vystřídala ji jednoduchá latrína, kterou si chalupáři udělali v bývalém prasečím chlívku. „Pod konstrukci s prkýnkem jsme strčili plechový dřez s uchy a bylo to. Tenkrát k nám často jezdívali švagr se ženou. Hráli jsme kanastu – a která dvojice prohrála, musela dřez vynést. Byl to vždycky tvrdý boj,“ líčí Zdeněk. Ve zmíněné místnůstce má dnes fešnou voňavou pracovnu.

venkovní posezení vzniklo z části zborcené kůlny; tam, kde začíná trávník, bývalo hnojiště

Do etapy záchranných prací patří i oprava propadlé kůlny, z jejíž levé půlky vzniklo otevřené venkovní posezení, a také Zdeňkovy „výlety“ na střechu. Přemlouval staré bobrovky, aby ještě pár let vydržely. Tu a tam nějakou vyměnil a tašky kladené „na jednoducho“ podkládal špánky neboli placatými třískami, odštípnutými ze špalku z borového dřeva. Zkušenosti ze svojí dílenské praxe rád doplňoval o rady místních fachmanů.

Výhra v pravou chvíli

Jedním z rádců a pomocníků byl pan Pivec, který bydlel o pár stavení dál. Dělal perfektní zabijačky a uměl kus od každého řemesla, hlavně zedničit. Vždycky se zajímal, co se bude u sousedů dělat dál. „Věděl, že chceme časem renovovat střechu. A když jednou někde ve stavebninách objevil pěkné ražené tašky z Hranic na Moravě, rovnou nám je objednal. Za sedm tisíc, které jsme samozřejmě neměli,“ vypráví dál náš průvodce.

téhle svojí „zašívárně“ za komínem Zdeněk říká stan

„Měli jsme sice něco našetřeno na nábytek, ale s tímhle jsme nepočítali. A teď si představte, že v tom týdnu manželka vyhrála na vkladní knížku dvě stě padesát procent!“ užívá si Zdeněk vyprávění. „A tašky byly naše. Soused mi pomáhal a jen tak na cirkulárce nařezal ze smrčků střešní latě. Fakt borec. Staré bobrovky jsme shazovali rovnou na dvorek. Když si na to vzpomenu, vstávají mi vlasy na hlavě. Na dvoře totiž už byla v ohrádce Katka, naše první ratolest. Házeli jsme to kolem ní!“

Vodu tenkrát ještě nosili z obecní studny. Tady byla jen studánka ve stodole. Ale tak mělká, že po odčerpání trvalo několik hodin, než zase natekla. „Přesto jsem do studánky umístil membránové čerpadlo a prokopal potrubí do koupelny, kterou jsem udělal z černé kuchyně. V ní byl vypínač, jímž se čerpadlo sepnulo a tlačilo vodu potrubím do kýblu v koupelně. Bylo to primitivní, ale nemuseli jsme tak často lítat ke studni.“

Dnes už vypínač – teče/neteče – z koupelny zmizel. Chalupáři používají vodu, která proudí ze studny zemědělského družstva do kravína. „Potrubní řad vede dnem rybníka, takže se musel udělat extra výlov. Dodnes nechápu, jak Standa, budislavský kovář a všeuměl, v tý břečce našrouboval odbočovací téčko.“ Při takových krásných setkáních, kdy lufťák s rodákem táhne za jeden provaz nebo i rouru, samozřejmě padají různé zajímavé rady.

pohled do kuchyňky, z níž je výhled na náves

„Říkali mi, že na klenutý strop v bývalé černé kuchyni, kde omítkou pořád prosakovaly saze, pomůže jedině kravské lejno. Je v něm příměs slámy, což prý přeruší kapilaritu. Mně se do toho nechtělo, tak jsem klenbu nahrubo nahazoval řídkým maltovým špricem. Je tam asi sedmnáct vrstviček, které kapilaritu spolehlivě přerušily! Pak jsem strop nabílil – a dodnes svítí.“

Paní Hana zatím pilně vařila, udržovala stavení v čistotě, pečovala o trávník, o pelargonie v oknech a taky zkoušela, jaké kytky půjdou nejlíp v předzahrádce. S ženskou přirozeností podporovala manželovy aktivity i koníčky. A malé Katce přivedla na svět brášku Petra.

Stěny v pohybu

V pětaosmdesátém roce se chalupáři, kteří do té doby využívali jen přední světnici s kachlovými kamny a komoru, v níž byla kuchyň, rozhodli svůj životní prostor rozšířit. Tak začala první velká rekonstrukce.

krb s vložkou o výkonu 10 kW stavěl chalupář sám

Zdeňkovi tenkrát pomáhal syn pana Pivce a jeho dva šikovní kamarádi. Odstranili stěnu mezi komorou a zadní světnicí a padla i zeď mezi ní a stodolou, v níž byl výše zmíněný prasečí chlívek. „Bourání jsme si užili. Ta tlustá, skoro metrová zeď byla prosáklá močůvkou. Pak jsme vykopali taky podlahy ve všech těch prostorech a jejich rozdílné úrovně jsme vyrovnali jedním dvěma schůdky. Vznikla obývací hala, spojená s kuchyní a pracovnou do jednoho celku,“ vede nás majitel na obchůzku.

V hale nelze přehlédnout nový krb s panoramatickou vložkou, který temperuje celé přízemí. „S jeho stavbou jsem si hrál skoro tři týdny. Ale je to poctivá kamnařina, žádné nalepování kachlů!“ – vysvětluje Zdeněk. Po schůdku jsme vstoupili do kuchyně, upravené z komory; je tu okno, jímž se mohou kuchařky občas kouknout na rybník. Když pak člověk vyrazí z tohoto otevřeného obývacího prostoru do síně a projde kolem dveří do koupelny (vlevo), ocitne se ve světnici s kachlovými kamny a spaním na peci. Tu si dnes užívají třináctiletý Matěj a o dva roky mladší Šimon. Ale až od doby, kdy na půdě vznikly další místnosti.

bok schodiště ze strany obytné haly zůstal prosklený, což vypadá velmi pěkně

„Druhá velká rekonstrukce začala před patnácti lety. Nechali jsme tenkrát zateplit střechu a pořídili novou krytinu Bramac. Staré tašky z Hranic jsme nevyhodili, ale použili na stodolu v synově usedlosti, která je pár kilometrů od nás. To jen abyste si nemyslela, že jsme se tady se ženou flákali,“ směje se chalupář.

Ale zpět do podkroví. Jednu polovinu si zabral Zdeněk s Hanou, ve druhé je samostatná jednotka pro Kateřinu a Jiřího. „Aby se tam vešla úzká kuchyňka a vedle ní koupelna se sprchovým koutem, musel jsem si pohrát s dělicí příčkou. Je zalomená,“ ukazuje s pýchou tvůrce. Ale mohl si možná ušetřit práci. Ženské se při vaření velmi dobře srovnají dole. Navíc bylo na prodej sousední stavení, a tak se rodinné chalupářské dominium pěkně rozrůstá.

Nestát mladým v cestě

Když kolega pořídil společnou rodinnou fotografii na schodech ve skalce u venkovní udírny, začali se mladí rozjíždět do svých domovů. A my jsme se usadili pod stříškou na dvoře. Hana ještě kmitala v kuchyni kolem nádobí a Zdeněk si začal pochvalovat stav věcí. „Lepší ženskou jsem nemohl potkat. Byla sice venkovem nedotčená, ale našla si tady svoje radosti. Ne že by kolem zahrádky a kytek naštudovala moc knížek, ale má pro to cit. A je mimořádně pracovitá,“ chválí chalupář. „Má ráda jednoduchost, takže mě taky občas umravňovala, když jsem měl třeba při soustružení dřeva příliš romantické nápady,“ přiznává.

Z pravé části zborcené kůlny vznikla skalka a fešná udírna

Myslím, že kdyby si ti dva vyměnili místa, zazněla by chvála i z druhé strany. Chlapi, kteří se umí postavit k práci hlavou i rukama, jsou raritou. Tenhle navíc maluje. Nemyslím stěny, ale opravdické obrázky. Pouští se olejem dokonce i do portrétů. A když mu soused Vráťa přikulil kus kmene lípy, začal vyřezávat.

K souladu téhle dvojice jistě přispívá i fakt, že Hanka je klinická psycholožka a Zdeněk vedle strojařiny vystudoval i pedagogiku. Oba externě přednášejí na vysoké škole a nedávno Zdeňkovi vyšla knížka Jak zvládnout 77 obtížných situací při prezentacích a přednáškách.

„Už tady ubylo práce, tak se musíme něčím zabavit. Navíc člověka přejdou roupy začít kecat mladým do života. Jakmile dětem něco předáte, a my už jsme to tak s chalupami udělali, musíte spolknout chuť je řídit. Říct svou vizi, nabídnout pomoc. Ale dál už je to na nich,“ filozofuje chalupář. A já moc ráda tato slova posílám dál do světa.

text: MARIE RUBEŠOVÁ
foto: PETR ZHOŘ

Srdeční záležitost


Komentáře

Napsat komentář

Tenkrát…

V době před třiačtyřiceti lety majitelé svou chalupu zvěčnili jen na černobílých snímcích. Z porovnání s dneškem je zřejmé, že se štít nezměnil, ale je na něj přes nízký plůtek lépe vidět. Druhý obrázek připomíná pasáž dvora, kde je dnes venkovní posezení. Byla tady otevřená kůlna na trakaře a další hospodářské potřeby, která se uprostřed zbortila. V pravé části, nad níž chalupář střechu neobnovil, je skalka a udírna.

Z porovnání s dneškem je zřejmé, že se štít nezměnil, ale je na něj přes nízký plůtek lépe vidět

Druhý obrázek připomíná pasáž dvora, kde je dnes venkovní posezení.