Proč roubenka nespadla?


Chybělo málo. Stačila by jedna zima a ztrouchnivělé dřevo, sroubené kolem roku 1726, by povolilo a s ním by šel k zemi i krov. Pak už by přijel buldozer…

Pod vysokým štítem, obnoveným v sedmdesátých letech, vyrostly na kamenné podezdívce nové roubené stěny

Nebýt manželů Havlíčkových, opravdu by to tak dopadlo. Byli v onom dramatickém roce 2004 jedněmi z mála zájemců o zchátralou stavbu. Tomáš, architekt, tehdy pracoval v místním sdružení obcí. O ruině po starém panu Šánovi, který umřel bez dědiců, se dozvěděl od iniciátora rozvoje tohoto mikroregionu Caspara Jacobse. Je to Holanďan, který už na malebné Moravě zdomácněl. Právě on celou akci podnítil.

Všechno nemusí být hned

Tomáš a Ivana měli za sebou dost náročnou přestavbu svého trvalého hnízda v Brně a do dalšího dobrodružství se nehrnuli. Ovšem říkali si, že by časem neškodilo pořídit si něco na vydechnutí o víkendech. K přírodě mají oba blízko, tak občas vyráželi na výlety a říkali si jen tak nanečisto, kde by se jim líbilo. Zvolna uzrávali.

Trámy, přesahující z roubené čelní stěny, přesně kopírují původní sestavu; ten spodní se výborně hodí jako odkládací plocha

Když viděli poprvé tuto roubenici, láska na první pohled to rozhodně nebyla. Spousta místních, dokonce i někteří odborníci soudili, že demolice je nejlepším řešením. „Když se přijeli podívat naši rodiče, ťukali si na čelo a říkali, že jsme blázni. Prý to bude strašně moc práce a chalupa má stejně mizivou šanci přežít,“ začíná vyprávění Ivana Havlíčková, která je stavební inženýrkou, tedy taky od fochu. „Jenže nemusí být všechno hned a nemusí být všechno dokonalé. Chtěli jsme ten domeček zachránit, měli jsme tedy určitý cíl. Ale šli jsme k němu postupně.“

Ke stolku na sluníčku před chalupou přisedá i Tomáš s hrnkem kávy. Na otázku, co všechno tady stvořil vlastní rukou, reaguje překvapivě: „Vlastní rukou tvořím až teď, před tím spíš vlastní hubou. Hlavně jsem totiž běhal po úřadech a usiloval o to, aby nám chalupu vůbec přiklepli.“

Koupě „přes plot“

Navzdory tomu, že hrozilo zborcení památkově chráněné chalupy – tuto ochranu sjednal už bývalý majitel v 80. letech minulého století – její prodej se táhl. „Nejdřív probíhalo výběrové řízení, do toho přišla jakási novelizace výběrových pravidel… až jsem věc urgoval na příslušných úřadech a sdělil, že jestli všechno neproběhne do určitého data, od věci odstupuju,“ popisuje dramatické chvíle pan architekt. A pak už to šlo. Urychleně proběhlo řízení s úřadem pro zastupování státu a počátkem zimy dostali Havlíčkovi klíče.

Při nahazování vápenných omítek byl Tomáš zedníkům v patách a přesvědčoval je, aby dělali oblé rohy

„Na poslední chvíli se podařilo podšprajcovat padající zdi a zalátat střechu, aby chalupa nespadla. Ale byla tak zaneřáděná, že se sem nedalo vstoupit. Tomáš zkrátka koupil „ruinu přes plot ,“ konstatuje Ivana. Ještě před tím ovšem byli tajně na půdě, aby aspoň shora „přečetli“, jak je chalupa dole členěná. Zároveň zjistili, že krov, který byl v polovině 70. let opravován, je v pořádku.

Ani v zimě nezaháleli. Proběhlo stavební řízení, podařilo se získat příspěvek z havarijního fondu NPÚ a dobře dopadla i žádost o grant z kraje Vysočina.

Jaro velkých ohňů

Na jaře následujícího roku nastalo velké vyklízení. V chalupě bylo nejen polorozpadlé zařízení, ale také plno novin, časopisů a stohy kreseb. „Pan Šána byl považován za místního podivína. Hodně četl a kreslil, ale o dům se koncem života nestaral,“ charakterizuje Tomáš jejich předchůdce. „Když mu chaloupka začala padat na hlavu a komín se zbortil, přizpůsobil se tomu. Strop podepřel kůly a kouř z pece vedl ven velkou světnicí. Ke konci zřejmě bydlel už jen v kuchyňce.“

Všude v obytných místnostech jsou krásné záklopové stropy

Jedna Avie plná papíru odjela na jaře do sběru, ale odpadu zbyla ještě spousta. O náplň několika dalších víkendů bylo postaráno. Na pomoc přijeli kamarádi a kolem chalupy zaplály ohně. „Přicházeli i místní a vzpomínali, jaké to tady bylo kdysi. Ptali jsme se, jak pan Šána řešil základní potřeby – nebyla tady voda, elektřina, dokonce ani záchod. Prý mu stačila studánka, petrolejka a nočník,“ vyprávějí Havlíčkovi, kteří dokonce zauvažovali, zda u toho nezůstat. Tedy u svícení petrolejkou. Ale nakonec sem nechali přivést z návsi elektřinu.

Tradičními postupy

Chalupa je kulturní památkou. Aby nový majitelé dostali grant na její opravu, zavázali se, že ji budou renovovat tradičními technologiemi. A že stavbu udrží v původní podobě. „My bychom z ní ani bez té podmínky neudělali moderní domek,“ ujišťují. Ovšem brzy zjistili, že splnit závazek není tak snadné, protože je nouze o řemeslníky, kteří znají staré postupy. „Člověk musí vědět, koho se zeptat,“ prozrazuje Tomáš.

Pomohl hlavně kamarád Marek Vlček, který se dnes angažuje ve firmě Hliněný dům. Sehnal tři dobré tesaře, kteří přivezli mohutné trámy a sroubili z nich stěny, opravili střechu a položili šindel. „Ten jsme koupili někde u Kolína,“ snaží se Tomáš nalézat odpovědi, zasunuté za mnoha čerstvějšími údaji. „A rok po tesařích, když dřevo trochu sedlo, jsem přivedl pár zedníků a Marek jim poradil, jak podle tradičního receptu namíchat hlínu a plevy na vymazávku a ukázal, jak spáry zaplňovat. Zvládli to na jedničku.“

Západní stěna stavení je z velké části vyzděna z pěkného místního kamene

Pokud jde o krytinu, Havlíčkovi dokonce uvažovali o došcích, které tady původně byly. Ale nakonec zvolili podstatně trvanlivější šindel. Základy i valná část chalupy jsou z kamene, která je možná ještě staršího data, než ta dřevěná. Jde zřejmě o žulu, která se v okolí hojně vyskytuje. „Vždycky na jaře se ve sklípku, který je pod naší ložnicí, objeví pět centimetrů vody. Ale pak zase sama zmizí, tak není co řešit. Zápraží jsme přeložili, aby se tu dalo chodit, a ostění u dveří a některých okének jsme očistili od starých nánosů. Ale nejsme žádní puristi, všechno nemusí být zcela dokonalé,“ shodují se Tomáš s Ivanou.

Spadla práce do kanálu

Utíkají sem odpočívat stylem, kterému Ivana říká „spadla práce do kanálu“. Tomáš ovšem přiznává, že když nějaký projekt spěchá, občas na chalupě i pracuje. Ať tak či tak, je zřejmé, že jsou tady spokojeni. Venkovní vzhled i jednoduché, nepřeplněné interiéry odpovídají jejich stylu. Nemají ledničku ani televizi, a tak když se po víkendu sbalí, nezůstává tu prakticky nic, co by přilákalo zloděje. Dost mě překvapilo, když přiznali, že původně si chalupu ani nechtěli nechat. Jen opravit a prodat. A pak koupit jinou a zase ji opravit a prodat… Postupně v nich však uzrálo rozhodnutí, že se nic prodávat nebude. Alespoň zatím.

Nábytek v sednici je většinou nový, vyrobený podle Tomášova návrhu; postel je původní a truhla, sloužící k ukládání peřin, je z bazaru

„Bivakovali jsme tady pod stanem, už když byl krov jen na kůlech. A spousta kamarádů s námi,“ vzpomínají na dobu před čtyřmi roky. „Když vyrostlo roubení, stěhovali jsme se dovnitř. Spárami sice trochu táhlo, ale už to bylo fajn. A teď je tu dočista krásně,“ libují si svorně.

V pátek jsou prý totálně vyčerpaní, tak odpočívají. V zimě samozřejmě nejdřív ze všeho roztopí kamna. Ale stejně bývá první noc chladno. „Jednou jsme dokonce v pátek radši zakotvili v hotelu v nedalekém městečku a začali topit až ráno. Nebo taky zajdeme navštívit souseda, který má statek nahoře nad námi a akumulujeme teplíčko,“ doplňují se Tomáš s Ivou. Zimní víkendy si totiž nechtějí odepřít. Velké širé rybníkové pláně lákají k bruslení a nedaleký svah k lyžování.

Tomáš, téměř osmiletý Alex a Ivana - tři čtvrtiny rodiny Havlíčkových

Dnes jsme ovšem na prahu června a hlavní starostí Havlíčkových je dokončit přístěnek, v němž bude letní sprcha a suchý záchod. Chtějí také zamazat hlínou a nabílit roubení, tedy obléct chalupu do tak zvaného kožichu, jako byla ta původní. „Kdysi si lidi na venkově mysleli, že mít dřevěný barák je ostuda. Nabílený vypadal jako zděný. Kožich ovšem taky fungoval jako požární izolace a ochrana, aby roubení neprofukovalo. Poslední argument nás možná přesvědčí, škvírami přece jen fouká,“ připouštějí Havlíčkovi.

Přivykli drsnějším podmínkám a děti, osmnáctiletá Anna, která dnes jezdí na chalupu spíš samostatně s přáteli, i benjamínek Alex se otužují s nimi. „Pocházíme z Ostravska a moji kolegové v práci říkají, že jsme beskydští vlci. A ti přece musí něco vydržet,“ uzavírá Ivana.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: OTA PAJER

Proč roubenka nespadla?


Komentáře

Napsat komentář