Pevný bod v životě


Statek stojí na návsi téměř čtyři sta let. Fasáda špýcharu se renovovala nejdřív – ale už zase volá po opravě

Ve vesničce, z níž je na Šumavu co by kamenem dohonil, jsem před několika lety objevila statek s mohutným špýcharem. Ze stěn, dole mírně rozkročených, dýchl středověk. Na zvonění nikdo neodpovídal. A tak jsem neznámým majitelům napsala.

Loni přišla odpověď. Majitelka žije v Bratislavě a na chalupu, vzdálenou téměř tři sta kilometrů, nejezdívá moc často. Přestože už by si měla v klidu užívat penze, pokračovala do loňska v podnikání. Odpověď na otázku proč, jistě tušíte. Statek potřeboval gruntovní opravu.

Náročné dědictví

Paní Libuše si – na rozdíl od většiny chalupářů – svou chalupu nevybrala. Zdědila rozlehlý grunt po předcích. „Stojí tady na návsi skoro čtyři sta let. A náš rod ho vlastní od roku osmnáct set osmdesát. Koupila ho tenkrát moje prababička. Odvážná paní. Po manželově smrti tady hospodařila sama se třemi dětmi.“

Jedním z nich byl Libušin dědeček. Ještě si ho pamatuje. Vzpomíná i na to, že vyprávěl, jak se ze sousedního domečku, kde žili dva vysloužilí vojáci, rozšířil oheň a poškodil polovinu domů ve vsi. Obloukem se po střechách vrátil i na šindelové střechy jejich statku a sýpku i obytné stavení za ní o patro snížil. „Děda říkal, že požár vznikl v roce 1910 právě o žních, kdy nebyl čas poškozené stavby opravit. Zbytky metr tlustých kamenných stěn sýpky se nakonec rozebraly a děda postavil nový krov. Postupně uboural i poškozené chlévy, které navazovaly na vejminek vpravo od vrat. A dvůr, původně lemovaný dokola stavbami, se zvolna měnil.“

Otec dnešní majitelky hospodařil na statku jen krátce. Přišel rok 1948, který po letech idylického dětství tvrdě zasáhl i do Libušina života. „Začala jsem chodit do gymnázia, ale místní rozhodli, že půjdu dělat do kravína. Tak jsem se vydala za svým milým na Slovensko. Potkali jsme se v sousední vesnici umuziky, když mi bylo patnáct a půl. A vydrželo nám to. On pak vojančil v Bratislavě. Jezdil za Duklu terénní závody na motocyklu. Pěkná vojna. Nakonec dostal v Bratislavě práci i byt. A já jsem šla ráda za ním.“

Kořeny člověk nevytrhá

Okénka špýcharu připomínají střílny – a také jimi ve středověku jistě byly

Do rodiny záhy přibyla holčička a po jedenácti letech ještě kluk. A počátkem devadesátých let minulého století se k nim stěhovala i Libušina maminka. „Otce přežila a na statku, kde mělo družstvo uskladněné stroje a v sýpce protiatomový kryt, směla dožít. Ale posledních deset let strávila raději s námi. Tím veškeré nároky na rodný grunt končily.“

Příchodu nových časů se Libušina matka ještě dožila. Prý byla šťastná, že může dceři zanechat pěkné dědictví. „Když nás opustila, zaplatila jsem dědickou daň a nechala půl statku napsat na manžela. Za půl roku se zabil. Už je to třináct let a já se s tím pořád nemůžu srovnat.“

Paní Libuše přiznává, že má město ráda. Za těch více než čtyřicet let si v Bratislavě zvykla a život s jejím Jiřím byl prý moc hezký. Když odešel, měla pocit, že tam nepatří, že je v nějakém cizím světě. „Jediným pevným bodem pro mě byla v té době rodná chalupa. A i když ve mně zůstaly staré křivdy a původně jsem se sem ani nechtěla vracet, najednou jsem cítila, že moje kořeny jsou tady. I kdybych na statku třeba nakonec ani nebydlela, chtěla jsem ho aspoň zachránit.“

Návrat do dětství

Klenutá brána, před kterou na vyhřátém kameni majitelka ráda sedává; stejně jako její rodiče, děda s babičkou...

První dojem byl neveselý. Střechy propadlé, podlahy ve velké sednici shnilé, všude špína, plevel. Člověk nevěděl, z kterého konce začít. „Chtěla jsem všechno upravit tak, jak jsem si pamatovala z dětství. To odpovídalo i představám památkářů. Zašla jsem za nimi, protože statek je evidován jako kulturní památka,“ vzpomíná naše hostitelka na dobu před zhruba dvaceti lety.

Památkáři jí doporučili firmu, která měla s tradičními stavbami zkušenosti. Zejména jejich šéf, pan Štěpán, měl estetické cítění a uměl to báječně s kamenem. Jenže nakonec se Libuše s touhle partou rozešla. Aby měla na opravy, musela tvrdě vydělávat a na řemeslníky nemohla dohlížet. Ve vykázané a vykonané práci se po čase začaly objevovat nesrovnalosti, a tak si zjednala na dokončení rekonstrukce jinou firmu.

„Začali jsme opravou sýpky a výměnou krytiny. Na střechách byly ještě tašky, co měl děda od svého bratrance cihláře. Tovaryš mu nějakou várku špatně vypálil, tak je dědovi daroval. Byly tu sto let a na vejminku ještě zůstaly. Myslím, že ty nové tolik nevydrží. Pak se vykopaly podlahy a položila dlažba. Doufám, že tam jsou všechny vrstvy, jak mají být, protože jsem tady při pokládce nebyla.“

A už jsme za vrátky: pohled vzhůru je velmi zajímavý

Ze síně se vstupuje vlevo do parádního, málo užívaného pokoje a vpravo do velké světnice. Je prý stejná jako kdysi. Jen bylo třeba vyměnit polorozpadlý stůl a židle. A kachlová kamna v koutě přišla o plotnu. Libuši je milejší sporák v moderní kuchyni. A když chce uvařit povidla, nebo kamarád, vášnivý myslivec, přiveze zvěřinu na guláš, roztopí sporáček v černé kuchyni. „Nechala jsem si tu udělat stoleček, protože nebylo kam co dát,“ ukazuje naše průvodkyně odkládací plochu připevněnou ve zdi. Fotograf se stativem z něj v tom malém prostoru radost neměl.

„Tady se vařívalo celé léto, v sednici by bylo moc teplo. Dodnes vidím dědu, jak seděl na malé stoličce a přikládal chrastí, aby se maso dobře peklo. Vařila se denně tři teplá jídla. V zimě bylo zase příjemné roztopit kachlová kamna. Vždycky byla zelená. Ale jak se v nich po té dlouhé době zatopilo, spadla z kachlů glazura. Koupila jsem nové, ale původní dekor jsem už bohužel nesehnala.“

Pokrok ve středověkých zdech

Špýchar i fronta budov za ním byly původně ještě o patro vyšší a musely působit skutečně majestátně

Ani v tři sta osmdesát let starém statku se běh času nezastavil. Z velké světnice je probouraný vstup do moderně vybavené kuchyňky, z níž se vlevo vchází do pěkné koupelny. Za dalšími dveřmi objevujeme technické zázemí s kotlem ústředního topení. Topí se dřevem a plynem. „Plyn je nejjednodušší, ale to bych musela mít šikovného gazdu s pěknou penzí,“ směje se Libuše.

Také dlažba je změnou oproti tradičním prkenným podlahám. Majitelka se pro ni rozhodla, protože pod velkou světnicí je klenutý sklep plný vody, z něhož se vlhkost táhne nahoru. „Mít vodu v domě bylo ve středověku prospěšné kvůli obraně,“ vysvětluje Libuše. „A musím říct, že jinak neškodí. I při velké povodni v roce 2002 voda vystoupala jen po první schůdek.“

I když je v obci vodovod a kanalizace, domácnost zásobuje studna vzadu ve dvoře. Vykopat cokoli v kamenité půdě je téměř nadlidský úkol. „Proto jsem se nenapojila ani na kanalizaci. Mám čističku, kterou jsem nechala před pár lety zabudovat do starých jímek, vytesaných ve dvacátých letech tady ve skále,“ ukazuje hospodyně na zídkou ohraničený prostor pod ořechem. Byly částečně vybetonované, ale po té velké povodni začaly propouštět a táhla se do nich spodní voda. Musely by se každý týden vyvážet. S instalací čističky mi naštěstí pomohl jeden manželův kolega. Trubky a armatury nejsou mou silnou stránkou.“

Sednu si pod ořech a vymýšlím si

Na špýchar, v němž jsou dnes jen zbytky hospodářského nářadí, navazuje obytná část statku

Dvůr, který byl kdysi holý a sloužil hospodářství, se proměnil v zahradu. Rozložitý ořech a vzadu ještě vyšší jasany poskytují příjemný stín. Lidem i květinám. Pár starších jabloní chystá jablíčka na štrůdl a dech nabírají mladé okrasné stromky. „Mám tady liliovník tulipánokvětý, který pořád neví, jestli se mu v téhle zahradě líbí, a taky jinan dvoulaločný. To je rostlinná fosílie – udržel se do dnešních časů až z třetihor. Tak by měl ještě aspoň tisícovku vydržet,“ pohladila Libuše laločnaté listy. „Zahrada mě baví, ale nezvládám ji. A když ji nemám v pořádku, jsem z toho nervózní a tak to jde pořád dokolečka.“

Nejradši si prý sedne pod ořech, dívá se kolem a vymýšlí si, co by tady asi tak šlo vysadit. „Teď už jsem moudrá do té míry, že vím, že nejde všechno tak, jak jsem si vymyslela. Každý strom, každá rostlina má určité požadavky. Tak vezmu chytré knížky a pořádně si všechno naštuduju.“

S výjimkou prázdnin, kdy se tu střídají dcera, syn a tři vnoučata, bývá Libuše na statku často sama. Pár kamarádek z dětství tu ještě má, ale přátelé jsou daleko. Ptám se, zda někdy neuvažovala o prodeji. „Bylo by mě líp, byla bych bez starostí. Bratislavští přátelé mě nechápou. Ale co když se sem třeba vrátí některý z vnuků? Čtrnáctiletý Viktor si prázniny na vsi vyloženě užívá. Chodí do sousedních hospodářství, kde mají zvířata a hraje si na zemědělce. Navíc – kdybych ten náš grunt prodala, dědeček by se obrátil v hrobě.“

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: FRANTIŠEK VAŇÁSEK A AUTORKA


Komentáře

Napsat komentář