Den nezávislosti

Majitelé zelené maringotky nejsou odkázáni na přívod elektřiny ani obecní vodovod či kanalizaci. A dalším krokem je umírněné praktikování permakultury.

Netradiční rekreační objekt objevil náš fotografující spolupracovník přes kamaráda, kterého, jak se dnes říká, sdílí s majiteli maringotky. Vznikly povedené obrázky nevšední „chatky“ a zbývalo doplnit je o neméně zajímavý příběh. Celá jména aktérů i přesná poloha víkendového bydlení zůstanou na jejich výslovné přání utajena. Prozradíme jen to, že jde o sympatické manžele středního věku z Prahy, kteří se do obce nedaleko hlavního města vlastně vrátili obhospodařovat svůj historický majetek.

Starosti s restitucemi

Celý příběh může začít s koncem druhé světové války, kdy se otec rodiny vrací z koncentračního tábora a z vděčnosti, že se v době jeho nepřítomnosti staral o rodinu, chce svému synovi zajistit budoucnost. On sám je pekař, syn mlynář, takže pořízení starého vyhořelého mlýna zní jako dobrý nápad. Mlýn se musel přestavět a noví majitelé využili vodní energii i k výrobě elektřiny. Ve „mlejně“ se proto už v roce 1947 svítilo, zatímco v nedaleké obci až o dva roky později.
K objektu patřily i polnosti a rodina si vydělávala na živobytí také pěstováním a prodejem léčivých bylin. Tomu učinila přítrž postupující kolektivizace a po roce 1955 se na zabavených pozemcích, převážně loukách, začalo stavět. Během let tu vyrostlo na 250 rekreačních chat.
O dalších pětatřicet let později dochází k dalšímu kotrmelci a následné restituce přinášejí dědicům víc starostí než užitku. Každý z obmyšlených by rád prodal svůj díl za kulatou sumičku, ale nabídka převyšuje poptávku, a tak uběhne spousta let, než se potvrdí, že tenhle kus země není klondajk. Bohužel během celé té doby je občas potřeba řešit tu následky vichřice, tam povodní a také vegetace roste jako z vody. Na scénu přichází Vítek se svou ženou.

Vít sjednotitel

Jeho maminka byla sestrou našeho mlynáře, a tak na jeho odkaz navázal coby synovec. Protože byl ze všech zúčastněných nejblíž, musel chtě nechtě řešit nenadálé situace související s rodinným majetkem. Nakonec z řehole udělal přednost – od příbuzných skoupil jejich podíly a na obnoveném „panství“ začal se ženou hospodařit.
Následníkům právoplatných majitelů připadly pouze pozemky, které nebyly zastavěné, kus lesa a rybník. Brzo se ukázalo, že bez nějakého zázemí hospodařit nepůjde. O pomocníky nouzi neměli, kamarádi rádi přijeli pomoct, ale čaj, kávu či nějaké skromné jídlo jim hostitelé museli vařit na ohništi. Napadla je maringotka, protože to byla jediná možnost příbytku, který se dá dovézt až na místo a postavit bez stavebního povolení.
„Hodně záleží na komunikaci s vedením obce, které nás toleruje, protože vidí, že se tady o to nějakým způsobem staráme,“ říká pán domu, respektive maringotky. Jejich zelené plechové útočiště stojí nedaleko rybníka na kraji lesíka, kde ze studánky vyvěrá pitná voda. Co víc si přát? „Konečně jsme zde mohli strávit noc a měli jsme kam uložit nářadí, které jsme do té doby museli vždy ráno přivézt a večer odvézt,“ vyjmenovává výhody skromného zázemí Vítkova žena. Než se však sen stal realitou, strávili všichni dohromady zhruba tři tisíce hodin renovací mobilního příbytku.

Strastiplná cesta

Vyhlédli si ji v bazaru obytných přívěsů u Českého Brodu. Srdce je táhlo ke krásné dřevěné maringotce z cirkusu Kludský, která měla ložnici a jídelnu a posuvné dveře s výplněmi z leptaného skla (tak pravila žena), ale byla ve strašném stavu a šíleně drahá a malinkatá (tak pravil muž). Rozum velel koupit zasmraděnou stavební buňku za 45 tisíc (ona), která měla alespoň kvalitní polyuretanovou tepelnou izolaci (on).
Maringotka dorazila v říjnu 2013 nikoli do cíle, ale udělala si mezipřistání na dvoře u Vítka v práci, kde jí o víkendech věnoval svůj volný čas až do srpna dalšího roku. Plechovou „krasavici“ bylo nutné celou odstrojit, plechy přelakovat a začít budovat interiér. Pak pokračovala na podvalníku do nejbližší obce a odtud už přes pole na valníku za traktorem. V tu chvíli v nich byla malá dušička, protože maringotka byla hotová a vybavená, na místě se dodělával už jen septik.

Když se strojař zamiluje do dřeva

„Manžel říkal, že se dřevem nikdy dělat nebude, ale nikdy neříkej nikdy,“ vysvětluje proměnu technika v truhláře jeho žena. Nakonec veškeré dřevěné vybavení uvnitř udělal sám. Se strojnickou přesností to sice trvalo trochu déle, třeba lavici dělal celé jarní prázdniny, ale výsledek stojí za to. Dokonce profesionální truhlář mu vysekl poklonu: „Vy jste magor!“ Tuto bezprostřední reakci vyvolává pohled na filigránské provedení jídelního koutku z jasanových latí.
Manželé z maringotky přiznávají, že je kdysi okouzlil stůl z jilmu, který viděli ve firmě vyrábějící dřevěné podlahy. Právě tam se zhmotnila myšlenka použití jasanového dřeva a inspirací bylo i ošetření dřevěného povrchu tvrdým olejem. Profesionální přípravky na podlahu však vyžadují strojní zaleštění za tepla, takže nakonec se jako nejvhodnější pro běžné zpracování ukázaly voskové oleje Osmo s barevnými pigmenty.

Maringotka (ne)jede dál

Jak vidno, maringotka není výsadou cirkusáků či sezonních dělníků. Je ale pravda, že tahle je něčím zvláštní… Ano, nemá kola! Pokud s ní nechcete jezdit z místa na místo, ale jen ji odněkud někam převézt, je lepší ji naložit na podvalník, jen tak se obejdete bez nezbytných dokumentů. Když už je pojízdné obydlí v cíli, a vy ho chcete nechat pojistit jako nemovitost, je absence kol podmínkou.
V srpnu to byly dva roky, co maringotka dorazila na místo určení prakticky v podobě, v jaké ji vidíte na obrázcích. A ani do budoucna už ji podle majitelů žádný překotný vývoj nečeká: „Maringotka je hotové dílo, splňuje funkci, pro kterou byla stavěná,“ projevila jistou dávku pragmatismu hezčí polovička manželského páru.
„Myslím, že brzo přibude přístavek, který bude sloužit jako garáž pro traktůrek a přístřešek pro sekačku a nářadí. To všechno teď po příjezdu musíme vystěhovat z maringotky a při odjezdu zase nastrkat dovnitř, traktor parkujeme v nedaleké vsi ve stodole u známého, což také není ideální,“ líčí své poslední plány s unikátním objektem Vítek.
A co bude dál? Rodiče tvrdí, že i kdyby se prý v budoucnu pořídilo něco zděného, maringotka bude sloužit dál pro hosty, pro děti, když přijedou vnoučata. Děti jsou střízlivější. „Říkají, že když budeme mít něco plnohodnotného, tak že to budeme mít jenom na to vyprání a stejně budeme bydlet v maringotce,“ směje se její vrchní stvořitel.

Jak se žije v maringotce?

I když na ni majitelé nedají dopustit, vědí, že pro trvalé bydlení není. Mají nečekaný komfort, jako je elektřina, ústřední topení, tekoucí teplá voda či splachovací toaleta. Na plochu necelých dvaceti metrů čtverečních se však nevejde všechno, co člověk k běžnému životu potřebuje.
Současně je ale jasné, že víkend nebo i celý týden v ní strávíte v pohodě. Nejlépe se to táhne ve dvou, pohodlně přespí i tři, maximum bylo pět nocležníků. Když před rokem uspořádali sraz s lidmi z trampu po třiceti letech, maringotku čekal křest ohněm. Dorazilo sedmdesát lidí. Ne že by proběhl pokus o zápis do Guinessovy knihy rekordů v počtu lidí napěchovaných do maringotky! Přesto musela posloužit jako kuchyně a sociální zařízení. Zátěžovou zkoušku ustála a nic horšího už jí asi nepotká.
Teplo zajišťují radiátory, do nichž proudí voda ohřátá ve výměníku umístěném ve „vykuchaných“ kamnech. Když se zatopí, dá se na plotně i vařit, jinak se jídlo připravuje na plynovém vařiči. Elektřinu dodává přes šestisetwattový měnič olověný akumulátor o kapacitě 60 Ah. Ten se v poslední době dobíjí z fotovoltaického panelu, zatímco dříve k tomu sloužila elektrocentrála, která zůstala v záloze. Výhodou panelu je průběžné dobíjení, takže kdykoli přijedou, mají nabito.

Zpět ke kořenům

Zelená maringotka v zeleném údolí na pozadí listnatého lesa je už sama o sobě nenápadná dost, ale její obyvatelé jdou ještě dál. Vedle nezávislosti na inženýrských sítích chtějí také méně spoléhat na průmyslově vyráběné potraviny. Prostoru na ekologické pěstování plodin mají víc než dost, před pár měsíci navíc dokončili rekvalifikaci, která jim dovoluje zemědělské hospodaření.
Konvenční zemědělství nepovažují za trvale udržitelné, řešením ale není ani extrémní forma permakultury. Chtějí se vydat zlatou střední cestou a používat zdravý selský rozum. Vyznávají zkušenost našich předků, že většina toho, co půda vyplodí, by se do ní měla vrátit a ne skončit ve spalovnách biomasy. Jen tak není nutné vyčerpanou půdu dopovat umělými hnojivy a postřiky.
Odrazovým můstkem jejich sedlačení je louka ve svahu nad maringotkou, kterou nechali zorat a zvláčet a na jaře na ní vyseli směs zvanou motýlí louka. Jak název napovídá, smyslem shluku zhruba sedmdesáti druhů lučních trvalek je přilákání hmyzu k opylování. Taková louka se seká jednou za rok a její pestrost je v krásném kontrastu s dosavadním porostem, kde kvetly jen pampelišky a sem tam jetel.

Text: Tomáš Krásenský
Foto: Jaroslav Hejzlar

Den nezávislosti