Dokonalá kamufláž

Chalupu jsem objevila před pár lety nedaleko mé rodné České Skalice a vyfotila jsem ji do rubriky Viděli jsme cestou. Při listování svázaným ročníkem 2009 jsem si to perfektně upravené stavení připomněla. A vydala jsem se do Mezilečí znovu.

Kruhový tyrkys bazénu oživuje zahradu i dvoubarevnou grafiku chalupy

Zjistila jsem, že majitel nezahálel. V trávníku, střiženém na perfektního ježka, modře svítil nový bazén. A za ním stálo kryté venkovní posezení. Ale nebyla jsem si jistá, zda jsem je minule nepřehlédla. Tentokrát jsem se totiž nakláněla přes plot a pokřikovala, zda je někdo doma. Nikdo se neozval, a tak jsem na list vytržený z bloku napsala krátký vzkaz. Za čtrnáct dnů pan Urbánek zavolal a domluvili jsme návštěvu.

Jedna chalupa nestačí

Uvítal nás se sluníčkem, které však už skoro sklouzlo ze štítu a opřelo se do chalupy z boku. Karolína honem vyrazila s fotoaparátem na lov – a my jsme se s Petrem Urbánkem usadili ve světnici, v pohodlných klubovkách u konferenčního stolku. Stojí mezi okny, ale protože slunce už čarovalo nad zahradou, byl tady příjemný stín.

Kamenné šlapáky, mírně zapuštěné v trávníku, vymezují cestu pro pěší i pro dva páry pneumatik

„Jsem rodákem z Hradce Králové, ale po rozvodu rodičů jsem se přesunul s otcem do Náchoda. Jeho druhé manželství dopadlo líp pro nás oba, přivedl mi vynikající nevlastní matku. Ona mi vlastně tuhle chalupu sehnala,“ zavzpomínal Petr na dobu vzdálenou několik desítek let. „Nejdřív si ovšem chaloupku v Mezilečí koupili rodiče. Byla v ní jen světnice a malá ložnička, a když jsme se sešli všichni, nedalo se tam vegetovat. Máma tenkrát přišla s nápadem, že koupíme ještě jednu. Zjistila, že tahle chalupa je volná.“

Jednání s majitelem stavení, které před pětatřiceti lety sloužilo jako občasné ubytování pro pracovníky JZD, líčí Petr dramaticky. „Chtěl za ně osmdesát tisíc! Řekl jsem mu: Honzo, utři si hlavu mokrým ručníkem a až se uklidníš, přijď. Za rok slevil na třicet. Vzhledem ke stavu chalupy byly i to dost velké peníze, ale máma mi půjčila, tak jsem do toho šel. Říkali jsme si s mojí Janou, že na víkendy bude stačit.“

V šikovném přístřešku ze žárovvě pozinkovanách prutů se dá uskladnit několik kubíků dřeva

Když posekali kopřivy, spadl plot. Ze světnice, jediné jakž takž obyvatelné místnosti, bylo vidět spárami ven. Trámy se drolily, a aby nespadla došková střecha, byl na několika místech v roubení vyzděn sloupek. V bývalých chlévech nalevo od síně páchly stěny sanitrem a na půdě hnilo seno. „Myli jsme se v umyvadle s nefungujícím odpadem a kadibudka byla na dvoře. Ani jsme nevěděli, kde začít s přestavbou.“

Charakter stavby dodržím!

Dodnes pan Urbánek vzpomíná, že v osmdesátých letech četl právě v Chalupáři, jak si nějaký umělec liboval, že má na Šumavě chalupu bez elektřiny, kadibudku venku a že je to pro něj báječná relaxace… „My jsme si tady v začátcích něco podobného taky zkusili, ale žádná velká radost to nebyla. Chtěli jsme, aby se tady dalo slušně vegetovat. A musím říct, že jsem ve vašem časopise objevil i mnoho dobrých rad a zkušeností.“
Chalupa stála na hlíně bez jakýchkoliv základů, roubení se opravit nedalo a smradlavé stěny ve zděné zadní části nešly vyčistit. Nezbylo než chalupu postupně bourat a znovu stavět. „V té době stačilo oznámení o rekonstrukci. Obecní úřad ji musel i na tomto základě povolit. Uvedl jsem, že všechno sice vyměním, ale dodržím původní charakter baráku, což se taky stalo.“

Zídku chce chalupář rozebrat a vystavět znovu; zapomněl za kameny nasypat vrstvu štěrku - a voda je rozházela

Urbánkovi začali odzadu. Ve světnici se přece jen dalo na matraci přespávat. „Moje žena je naštěstí báječný partner i do nepohody. Ale protože má ráda pořádek, každý víkend uklízela sajrajt, který vždycky od minula vypadal ze spár a trámů,“ usmívá se Petr, který měl tenkrát důležitější starosti. Vybudovat v rámci původních dispozic kvalitní základy, na beton uložit lepenku IPA, škváru a další vrstvy podlahy, vyzdít z třicítek plynosilikátových cihel obvodové zdi a příčkovkami v tom prostoru vymezit ložnici a garáž. „Vnitřní dispozice je samozřejmě jiná než bývala, ale to je v rámci rekonstrukce přípustné,“ vysvětluje.
Když byla hotová zadní půlka, přestěhovali se Urbánkovi slavnostně do ložnice. A Petr srovnal se zemí předek. „Chalupa je v mírném svahu, tak jsem nejdřív vyskládal osmdesát centimetrů vysokou kamennou podezdívku. Obvodové zdi jsou z plynosilikátu stejně jako vzadu a na nich strop z hurdisek kladených do traverz. Strop jsem izoloval pětadvaceticentimetrovou vrstvou škváry, protože polystyren koncem osmdesátých let ještě nebyl k mání,“ překvapuje chalupář technickými detaily z hloubi minulého století.

Pěkná špaletová okna prý tenkrát vyráběl truhlář z Jizbice u Dobrošova přesně podle starých. I v tomhle Urbánkovi dodrželi původní filozofii stavení. „Není tady sice moc světla, ale menší okna jsou zase výhodná kvůli teplu,“ chválí si Petr. „Do konstrukce krovu jsem se samozřejmě nehrnul, ten spáchal pan Troutnar, tesař z Náchoda. A na střechu, kdysi doškovou, jsme položili betonky z Hodonína. Tenkrát s nimi začínali. No a pak jsem obložil předek chalupy bytelnýma fošnama.“ Ta informace mě zvedla od kávy. Musela jsem se jít podívat na nároží, kde jsem při příchodu letmo zaregistrovala spoj na rybinu… A zjistila jsem, že ta roubenka opravdu není roubená!

Ve velké světnici je dost místa pro kuchyňský a jídelní kout a také pro pohodlné lenošky a křesílka pod okny

„Tenkrát nebyly roubené chalupy v kurzu jako dnes. Málokdo je uměl stavět a určitě by to bylo i dost drahé. Nevím ani, jestli by mi někde uřízli osmimetrový trám,“ uvažuje nahlas Petr. Zvolil zkrátka náhradní řešení. Do omítky zaškrábl lišty a na ně přišrouboval nehraněné fošny. „Snažil jsem se, aby vypadaly skutečně věrohodně. Když dnes někdo napodobuje roubení, dělá spoje tak, že na sebe prkna navazují. Vypadá to hrozně… Já si myslím, že by mělo mít logiku i kašírování,“ konstatuje chalupář. Obklad je skutečně dobře udělaný. Spáry jsou opatřeny vápenným štukem a natřeny vápnem, fošny napuštěny vyjetým olejem. Drží na nich celých pětatřicet let!

V hlavní roli bazén

Zahrada doutná odpoledním sluncem, teď by bylo nejlíp ve vodě! „Co myslíte, že udělám, až odjedete,“ – směje se náš hostitel. „Jsem s bazénem navýsost spokojen. Je tady čtvrtým rokem. Koupil jsem ho od Mountfieldu. Ocelový skelet, uvnitř fólie, klasická písková filtrace. Byl v tu chvíli nejlevnější, ale trochu jsem si ho vylepšil. Na pergole je solární panel na ohřev vody. Ale někdy je tady sluníčka málo, tak to jistí ještě malé tepelné čerpadlo země voda. Je umístěno pod stříškou u bazénu. Vytáhne teplotu o dva tři stupně nahoru. Ale není to zrovna levné přitápění. Ani moc velká okrasa“ Petr prozradil, že do bazénu připravil i přívod elektřiny a chystá se instalovat protiproud. Nádrž má v průměru tři metry šedesát, dokola se dá dobře plavat, ale musí se měnit směr. „Je to jen takové rekreační cachtání. S protiproudem to bude veselejší.“

Na kryté venkovní posezení navazuje perfektně vybavená kuchyňka

Zdá se, že když se pán domu, absolvent fakulty ekonomiky a řízení pražské ČVUT, do něčeho pustí, neošidí to. Jeho žena si přála mít na zahradě pergolu. Nespokojil se s pár trámy, ale udělal prostorné venkovní posezení se střechou, chránící stolovníky před nepohodou, a s plně vybavenou kuchyní.
„Ale kytičky a kompozici zahrady rád přenechám Janě. Má pro to cit. Vždycky něco přiveze, zasadí – a už se kolem toho musí skákat,“ komentuje Petr. On se spíš točí kolem dřeva. Pochlubil se i zajímavým venkovním dřevníkem. Je ze železných prutů a trochu se podobá známým kruhovým stavbičkám skládaným z polínek. „Ovšem s tím rozdílem, že tenhle má stříšku a ze dvou stran – proti sobě – po dvou okýnkách. Horními se polínka házejí dovnitř, spodními se vybírají. Tenhle mám tři roky a chci koupit ještě jeden. Základnu už mám připravenou. První stál šest a půl tisíce, ale slyšel jsem, že v žacléřské firmě Kluh už šli na osm tisíc. Vývoj jde zkrátka dopředu,“ culí se chalupář. „Zručný řemeslník by si dřevníček udělal sám, ale kde by vzal žárově zinkované pruty?“

Dneska bych ji dělal trochu jinak

Vracíme se do stavení a já se rozhlížím, pro jakého „strávníka“ je v dřevníku připraven otop. A už vidím krbová kamna, schovaná za zděným pultem, který odděluje kuchyňskou linku od světnice. Nebo spíš za komínem, na který pult navazuje. „Když se tady topí, je celkem slušně i nahoře,“ naznačil Petr, že se rekonstrukce nezastavila v přízemí.

Nad schody z přízemí vznikl příjemný prostor s posezením

Když je opravdu zima, musí se v patře, ale občas i v přízemí, přitápět přímotopy. Jsou tady kouty pro odpočinek, na spaní i malá Petrova pracovna s počítačem a tiskárnou. A také nezařízená místnost, které říká Karlštejn. Při výrazné přesile žen v rodině jistě není třeba vysvětlovat, čím ho středověký panovník inspiroval…

Kdyby prý chalupu rekonstruoval dnes, leccos by udělal jinak. Topení zcela určitě. „Na střeše bych měl zabudované solární kolektory, nebo bych nechal položit krytinu, která v sobě má solární prvky. Ale teď už je pozdě, tenhle barák na to není připravený. Chtělo by to rozvést trubky s vodou v podlaze – a přece to tady znova nerozvrtám!“

V těch slovech nebyla hořkost ani nespokojenost se současným stavem. Chalupář jenom potvrdil, že ho novinky pořád zajímají. Prakticky se na venkov přestěhoval. Má pořád rád obrázky, starožitnosti i porcelán po mamince, která prý byla velká sběratelka, neměnil by kredenc a jídelní sestavu, které jsou v chalupářském stylu, a pořád je spokojen i se zařízením, které k tomu na míru dodělal místní truhlář Jiří Martínek.

Z tohoto pohledu je bazén skryt za stěnou z tůjí a za plotem vykukuje sousedova stodola

„Vztah k chalupě získáváte, když na ni makáte. Mně už se odsud do Náchoda ani nechce. Chodit někde po náměstí nebo po Kamenici? K čemu? Sedět tam v baráku? Proč? Moje žena musí být mezi lidmi, já nemusím. Tady je spousta chalup a lufťáků, trvalých obyvatel málo. Mně to nevadí. Když mám chuť na kus řeči a dobrý oběd, vydám se nejčastěji za Lubošem Bernáškem, který má na kraji Hořiček penzion Barbora. Je to pár kroků od Barunčiny vyhlídky, odkud je krásný rozhled do kraje, který měla Božena Němcová ráda.“

Paní Jana sem jezdí jen na víkendy a dcery Petra a Judita s rodinami jednou za čas, hlavně když je nějaké výročí. Když všichni odjedou, bývá Petrovi trochu smutno. Venkovská chalupa zatím nikoho moc netáhne. „Řekl jsem jim, že ji jednou prodám, ať si rozdělí peníze!“ – uzavírá vyprávění. Ani já mu to však nevěřím…

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: KAROLINA NÉMETHOVÁ A AUTORKA

Dokonalá kamufláž