Chalupa z kalendáře


Objevili jsme ji zcela náhodou, ale mně se zdála důvěrně známá. Paní, která plela zahrádku, měla jednoduché vysvětlení: tahle pěkně vybarvená roubenka se objevila už několikrát v kalendáři. A souhlasila, že se můžeme o prázdninách zastavit.

Když dnešní majitelé kupovali chalupu, nebyl štít natřen tmavě. A oni hnědý tón naštěstí zachovali

Bylo krátce po poledni a slunce pilně přidávalo zlatou i květům slunečnic, janeb a také divizen kolem chalupy. Oldřich a Radka zvolili místo, kam vyjíždět s potomky z města, velmi dobře. Oba rádi vzpomínali na víkendy a prázdniny, které kdysi často trávili s rodiči v přírodě a chtěli tu radost dopřát i svým třem dětem.

Na inzerát z Chataře

Ke splnění snu o vlastní chalupě pomohl mladým manželům právě náš časopis. Tehdy, v roce 1985, se ještě jmenoval krátce: Chatař. „Odpověděli jsme na jediný inzerát – a hned to klaplo. Máme to číslo samozřejmě schované,“ ukazuje chalupář.

Toužili právě po tomto kraji nedaleko Mělníka, kde se romantická údolí střídají s lesními úseky, zdobenými bizarními pískovcovými útvary. Oldřich jej znal už z dětství, jezdíval s rodiči na tetinu chalupu v Osinalicích. Táhlo ho to sem. A patrová roubenka, obklopená velkou zahradou, se zalíbila všem. Ocenili i fakt, že nestojí na samotě, ale ani v husté zástavbě.

Pavláčka, vsunutá do rohu mezi zděnou a roubenou částí, je skrytá i pod přesahem střechy, a tak trochu uniká pozornosti

„Bydlela tady stará paní, která špatně viděla a nebyla už schopná starat se o hospodářství. Stěží opatřila králíky, slepice, psa a na péči o zahradu už síly neměla. Ke stavení totiž patří pětačtyřicet arů pozemků… Synové jí občas přijeli na pomoc, ale chalupu převzít nechtěli. Každý už měl něco svého,“ doplňují se manželé ve vyprávění. A s humorem vzpomínají, že první rok nedělali vlastně nic jiného, než klučili kopřivy, uklízeli nepořádek, bourali králíkárny a všechno asanovali.

Jsou lufťáci bohatší?

Sousedi přijali nové osadníky dobře. Ti odnaproti se zakrátko přišli představit a se sousedem po pravici, tesařem Karlem i jeho ženou Mirkou, se vídali ještě častěji. „Karel nám pomáhal s opravou dřevěných částí chalupy i s dalšími prácemi. Manžel není žádný velký kutil a jako chirurg si přece jen musí ruce chránit,“ dodává Radka.

Trámy roubení nad zadním zděným traktem stavení byly tak seschlé, že jsou někde širší i výplně spár mezi nimi

Většina obyvatel obce, protáhlé podle silnice několik set metrů, jsou chalupáři. Původních obyvatel je tu jen pár a s lufťáky moc nedrží. Ti upravují svá stavení mnohem pečlivěji, a tak si místní myslí, že mají všichni spoustu peněz. A to zrovna uzavírání velkých přátelství nenahrává. „Oni tak nějak nevidí, nebo nechtějí vidět, že chalupáři mají chuť na svých staveních něco dělat, vylepšovat. Svádějí to na peníze.

Je fakt, že mnozí do chalupy dají všechno, co vydělají. Ale hlavně se snaží chalupy uchovat v původní podobě. Místní o to ani dřív neměli zájem. Byli zaměstnáni ve státním statku, večer zašli do hospody… Nejde totiž o původní obyvatelstvo. Tady už byla německá oblast, Sudety, a jejich předkové sem po válce přišli za prací,“ hledá Oldřich vysvětlení pro rozdíly v péči o stavení. Ale chválí si, že mají i s místními velmi dobré vztahy.

Chalupa si na nic nehraje

Tato chalupa vyhlížela před téměř pětadvaceti lety, kdy ji dnešní majitelé koupili, také trochu jinak než dnes. Ve všech místnostech byla jen jednoduchá okna, jak bylo u německých staveb zvykem. „Když jsem vařila, srážela se na sklech okamžitě pára a dřevo okolo nich hnilo,“ vzpomíná Radka. „Nakonec jsme nechali dělat nová okna do celé chalupy. Aby mohla být v sednici dvojitá špaletová, postavil tady zedník cihlovou přizdívku.“

Dřevěné obložky oken korespondují s barvou štítu; a slunečnice se sluníčkem...

Ještě než Vojtíškovi sáhli do úspor kvůli oknům, přijel na chalupu instalatér. Voda z obecního vodovodu tekla jen z jednoho kohoutku za kamny, kde byla úzká chodbička s umyvadlem a stolečkem na odkládání nádobí. Dnes se myje ve dřezu v malé kuchyňce a voda je zavedena také do koupelny a záchodu. Po rekonstrukci volala i elektrická instalace – dráty vedly v asfaltových trubkách po povrchu!

„Pak přišla na řadu střecha,“ přidává Oldřich další položku. „Krov byl naštěstí dobrý, dávali jsme jenom plech. Byl tady původně eternit, ale nestál za nic. Tehdy jsme se taky s konečnou platností rozhodli, že štít zůstane hnědý a ne černý, jako byl původně. Když jsme totiž chalupu koupili, nebyl tmavý venkovní nátěr dokončen. A my jsme si časem na tu světlejší barvu zvykli.

Spáry v roubení jsou uzavřeny cementovou mazanicí, která se nahazuje na drát. Umí to tady jeden ze sousedů, pan Zdeněk. Původní mazanina byla hodně vypadaná. Slyšeli jsme sice, že se dá nahradit přírodními surovinami – hlínou, do níž se přidá sláma a snad i vlaštovčí hnízda a trus, ale neměli jsme do toho odvahu,“ přiznávají naši hostitelé.

Po těchto schodech do patra šlapalo už mnoho generací...

Uvnitř jsou už podruhé obnoveny podhledové plochy mezi stropními trámy a položena nová podlaha. Ta stará byla prošlapaná a nesla i hodně stop po slepičích návštěvách ve stavení. Kvůli zjednodušení údržby je na podlaze někde dlažba.

„Jinak je chalupa v podstatě taková, jaká původně byla. Na nic si nehraje. I tak jsme do ní nastrkali spoustu peněz. Nikdy jsme ale neměli pohromadě dostatečnou částku, abychom se vrhli do nějaké rozsáhlé úpravy,“ konstatuje chalupář bez lítosti. „Opravu by si teď zasloužily stropy v podkroví, kde jsou ložnice. Jsou pronesené tak, že je vidět i rákos.“

Pět zahrad pro radost

Po prohlídce stavení, z něhož na nás hlavně v patře dýchly staré časy, jsme vyšli na zahradu. Je členěná do několika prostorů, a tak se ptám, jak se v nich vlastně vyznají? „Problém jsme vyřešili pojmenováním jednotlivých dílců. Před chalupou je dvorek, z boku jsou předzahrádky: pod chalupou východní, na druhé straně severní a přes cestu je dolní zahrada. To je tady, kde stojí špalír divizen,“ ukazuje Radka. „Ve svahu pár kroků od východní předzahrádky je ještě visutá zahrádka. Říkáme jí taky babiččina, protože si v ní – navzdory svahu – pěstuje pár kytiček a stromečků Oldřichova maminka.“

U plotu dolní zahrady hlídkuje krásná plnokvětá janeba

Radčini rodiče prý na chalupu taky občas přijeli, ale spíš zpočátku, když byly děti menší. „Bývalo sem mnohem lepší autobusové spojení, teď už je to horor. Maminka má kromě toho zahradu u svého modřanského domku, což jí bohatě stačí. Tam jsem i já přilnula k zahradničení. Když je čas, dokonce ráda i pleju. Kleknu si, piplám se s rostlinkami a úplně si vyčistím hlavu.“

Práce na pěti zahradách dělá občas radost i krtkovi. V kupce panenské hlíny, která pak samozřejmě skončí v záhonech, se totiž často objevují keramické střepy a kamenina. „Nejdřív jsem to vyhazoval, ale před pár lety jsem začal drobnosti, které tu zůstaly po předchozích obyvatelích, sbírat,“ ukazuje Oldřich výsledky společné práce.

Na udržované stráni je prastarý zemní sklípek, který patřil k oblíbeným místům dětských her

Přes týden tady má černý archeolog klid, ale o víkendech ho už od jara vyhánějí hlasy další chalupářské generace – a samozřejmě zvuky křovinořezů, sekaček a cirkulárek. „Když to člověk slyší od jiných, teprve si uvědomí, jaká je to hrůza,“ komentuje Radka.

Děti, tedy Martina, Petr a nejmladší, letos osmnáctiletá Zuzana, na chalupě vyrostly téměř od plenek a pořád se sem rády vracejí. Dnes už i s partnery. Zamilovali si chalupu i okolí, v létě chodí na houby a na borůvky, na jaře a na podzim jen tak na procházky. Když je zima tak krásná, jako byla ta letošní, dokonce všichni vytáhnou běžky a jedou si užít neposkvrněné bělosti sněhu.

„V zimě má údolí fantastickou, tajemnou atmosféru, ale víc si tu samozřejmě užíváme sluníčka,“ přiznávají chalupáři. Když je člověk vidí sedět na zápraží, nemůže nevěřit.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: KAMIL VARCOLLER

Chalupa z kalendáře


Komentáře

Napsat komentář