Chalupa veselých kocourů


Východočeská chalupa Adély Urbanové a Petra Stádníka je schovaná v dolíku pod cestou. Malebnost, s níž je zakomponovaná v terénu, umocňuje útulná zahrádka s božími muky. A v maličkých, bíle natřených oknech sedí veselí kocouři.

Chalupa v údolí musí být dobře izolovaná proti vlhkosti. Střecha má takový sklon, aby snášela horský příděl sněhu

Majitelé jsou pražští výtvarníci, kteří mají netradiční přístup k tradičním věcem. Textilní výtvarnice Adéla „Adelaide“ Urbanová a její manžel Petr Stádník si umí zajímavě „hrát“ s barvami a vytvářet kolem sebe pohodu, ušitou z proužků amalovanou štětcem, což je vidět i na jejich chalupě.

Na moderním výměnku

„Chaloupku, původně výměnek, koupila v padesátých letech moje babička,“ říká paní Adéla. „Tehdy to bylo totálně zničené stavení, ale babička je postupně dala dohromady a všechny proměny zachytila fotograficky. A tak máme obytnou světnici vyzdobenou fotografiemi všech stadií renovace chalupy.“

Celé stavení majitelé během posledních šesti let zrekonstruovali. Lehce přitom změnili sklon a přesah střechy, čímž vzniklo kryté a autenticky vyhlížející zápraží. Vydláždili je kusy pískovce, který se těží v Teplicích nad Metují. Pískovcová mozaika poskytuje pevný a suchý prostor pro posezení u stolu i pro starou zahradní lavičku. „Už byla připravená v hromadě na odvoz, ale vysvobodila jsem ji, protože je to památka na babičku. Aby nebylo vidět, že se rozpadá, pomalovala jsem ji,“ prozrazuje nám paní Adéla.

Na dlážděném zápraží se dobře odpočívá, ovšem před deštěm vás přesahující střecha neskryje

Zvenčí je dům obložený modřínovými prkny, tónovanými do oranžovohněda. „Natřeli jsme je luxolem a po roce je vybrousili tak, aby byla vidět léta,“ ukazuje naše hostitelka. Na vybroušených plochách jde tak nyní barva spíše do oranžova.
„Kdybych byla odvážnější, líbila by se mi chaloupka ještě veselejší, modrá nebo zelená s bleděmodrými okenicemi, ale zatím se bojím barvu měnit. Kdyby to nedopadlo, nebylo by snadné nátěr odstranit.“

Zahrada s vrbičkami

„Stavební proměny chalupy i vybudování zahrady má na svědomí manžel, já jsem zase šila polštářky a malovala skříně,“ prohlašuje paní domu a vypravuje, že zahrada byla původně jen úzká nudle, která se svažovala k roští u potoka.

Výsadby tu musí být uměřené drsnějšímu klimatu, osvědčily se spíše větší trsy odolných rostlin

„Sklon jsme vyrovnali navážkou a získali docela velkou plochu pro trávník.“ Pozemek majitelé ohraničili habrovým plotem, jehož linie běží až k potoku, který teče za zahradou. Kdo jej přejde po dřevěné lávce, octne se po patnácti krocích pod strání s vysokými buky. Zahrada působí až pohádkově – stačí trávník, tu a tam trs kopretin a několik panašovaných vrbiček. Garáž a altánek jsou oblečeny do popínavé zeleně. Pár malých fórků ovšem nezaškodí – proč by se třeba septik nemohl tvářit jako falešná studna a staré necky se změnit v bylinkovou zahrádku?

Trpasličí příběh

Z jiného soudku je úprava zahrady na opačném konci, u vstupní branky. „Byl tu vyvýšený břeh, na něj jsem vymyslel skalku,“ vysvětluje majitel. Její základ prý vznikl během jednoho dne. Pískovcové kameny, které z ní vykukují, pocházejí zcela nepoeticky ze základů zbouraného kravína a putovaly sem postupně v kufru staré škodovky. Auto to vydrželo, i když tlumiče úpěly.

Unikátní trpaslík, zachovávající si jistou dávku nostalgie a naivity

S kameny a kvetoucími skalničkami ladí oprýskaný permoník, dobrý duch zahrady, který sice vypadá velmi kamenně, ale je jen z betonu.„Je ale starý a má tu správnou patinu,“ vysvětluje paní Adéla. „Trpaslíka jsme si moc přáli, ten první se však nepovedl,“ směje se hostitelka. „Nejprve jsme totiž od Petrových rodičů dostali moderního ‚disko‘ trpaslíka, který dokonce svítí a bliká. Byl to dárek, takže pryč jít nemohl. Nakonec zůstal v zadní části zahrady. Museli jsme ho ale trochu přetřít, aby nebyl tak barevný. Nyní slouží jako lucerna, když se Petr vpodvečer vrací z lesa a jde přes lávku.“

Altánek proti dešti

Druhou skalku majitelé vybudovali u prkenného altánku, který je postavený na místě džungle z náletových keřů a stromů. Před ním stojí kamenný monument – boží muka, která k místu patří.

Altán neslouží jen k uskladnění nářadí, ale i k posezení a k dětským hrám

„V plánu byla pergola, ale když jsme v ní několikrát zmokli, přebudovali jsme ji na altánek,“ vypravuje majitel. Altán je dost prostorný na to, aby se v něm dalo grilovat, lenošit i pracovat.
Zadními dveřmi se dá projít do garáže, kde paní domu maluje nový kus nábytku. Zařízení a dekorace jsou z nejrůznějších zdrojů, sezení si manželé nechali udělat na míru. Připadáte si tu jako v nebi, protože altán je uvnitř modře vymalovaný a tu a tam pluje bílý obláček.

Modrá světnice

Výměnkáři na tom nebyli tak špatně, protože obytná světnice u Urbanů má sice nízký trámový strop, ale minimálně dvacet šest čtverečních metrů. A také novou prkennou podlahu a stěny hustě prošpikované okny. Na dvoreček vedou dvě, z boku jsou tři a jedno vede k tarásku. Přesto se sem vešlo vše, co je třeba k příjemnému pobývání.

Starý, citlivě ošetřený nábytek a spousta měkkých polštářů, to je pohodlné posezení kolem jídelního stolu

„Chaloupka je sice malá, ale nám stačí právě tolik místa, abychom mohli uvařit, posedět a kouknout na televizi. Jsme pořád venku a večer jdeme do podkroví na kutě,“ říká majitelka. Barevný základ světnice v přízemí je v hnědé barvě, přičemž kuchyňskou část smasivní kredencí majitelé speciálně ladili k novým dveřím do místnosti. „Původní byly moc nízké, ty nové zase ještě nemají patinu. Proto se je chystám trochu zašmudlat barvami,“ plánuje majitelka. „Nábytek je po babičce, která si ho splašila v okolních vesnicích. Na svou dobu měla velmi osobitý a nadčasový vkus – nebála se kombinovat různé styly.“

O sekretáři z mycího stolu

Některé kusy majitelé barevně upravili. Třeba modrý „sekretář“, který slouží jako skřínka pod televizi, býval mycím stolem. „Rozměrově vyhovoval, ale byl dýhovaný a měl vysoký lesk,“ vypravuje majitelka.

Chalupářské zátiší s kachlovými kamny a zavěšenými cepy doplňuje netradičně pojatá skříň

„Rozhodla jsem se tohle vše ‚schovat‘ a natřít ho. Šlo to těžko, ale já se nedala. Vždycky, když jsme sem přijeli, stolek jsem přetřela a po roce jsem jeho lesk zdolala. Na stolku jsem se vyučila, jak pracovat s různými povrchy. Když jsem pak malovala štětcem na další starou skříň motiv s rajskými stromy, už jsem věděla, jak na to, a nenechala jsem se odradit.“ Všechen ostatní nábytek a především další dva skleníky majitelé ponechali v přírodních tónech, aby interiér nepůsobil přeplácaně. Mezitím přišli na spoustu dalších nápadů, jakými technikami se dá zdobit nábytek, ale už ne do tohoto interiéru.

Polštáře a spol.

„My sami jsme si dovezli jen jednu truhlu a pohodlný rozkládací gauč, jehož obyčejnost maskuji polštáři,“ říká majitelka a dodává, že okna jsou tu tak nízko, že by se sem nehodilo klasické rohové sezení.

Přestože okna nejsou nijak velká, do místnosti proudí dostatek světla

„Babička ladila interiér převážně do modrobílé, což se mi líbilo, přišlo mi to správně selské.“ K zachování této barevnosti přispěla i šťastná náhoda, díky níž se paní Adéle podařilo nakoupit u východočeského výrobce jednu a tu samou látku ve spoustě modře vzorovaných obměn. Z látek ušila povlaky na velké, malé i šišaté polštářky, patchworkové deky do podkrovní ložnice a do všech místností také záclonky.

„Mojí specialitou jsou oválné polštářky a záclonky. V každém okně s jiným vzorem, aby to nebyla nuda,“ směje se výtvarnice. Od vzorovaného textilu se zajímavě odrážejí pruhované sedáky na židlích.

Bez kocourů to není ono

Stěny nizoučké místnosti jsou hojně obložené obrázky a poličkami, které si majitelé nechali zhotovit, aby bylo kam ukládat drobnosti a sbírkové předměty, dotvářející výzdobu chalupy. „Babička měla také spoustu polic, hlavně nad okny, a já jsem ten nápad převzala.“

Kočky pomáhají izolovat okna

Největší chloubou majitelů je starý selský stůl s několika stylově odlišnými židlemi. „Je pořádně ohmataný, takže je jasné, že u něj před námi sedávalo hodně lidí, a to nám dělá dobře,“ prohlašují manželé. Samozřejmě, že jsme posezení u něj také vyzkoušeli a přitom obdivovali kočky sedící v meziprostoru špaletových oken.

„Ty šije a maluje moje maminka, výtvarnice Radka Urbanová,“ prozrazuje nám na závěr naší návštěvy výtvarnice. „Přijde mi, že jsou sem jako dělané. Ke každé chalupě přece patří aspoň jedna kočka! Unás sedí za okny už pár let, takže jsou trochu vyšisované, ale i tak je máme rádi. Jen místní kočky na ně koukají s despektem.“

www.adelaidefashion.cz

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER


Komentáře

Napsat komentář