U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Z Anglie na bleší trhy a zpět
Kategorie: Návštěva | Autor: Helena Čechová
Víkendový dům, to nemusí být jen typická venkovská chalupa nebo srub v chatové osadě. Pro naplnění představ o životě v přírodě můžeme koupit jakýkoli dům, hlavně že má střechu, kolem zahradu a že je v lokalitě, která se nám líbí. Záleží jen na tom, co s ním vyvedeme a jak v něm budeme žít. Zprvu si třeba můžeme myslet, že tam budeme dojíždět jen na soboty a neděle, pak nás ale dům a zahrada natolik chytnou za srdce, že své záměry přehodnotíme a přestěhujeme se sem natrvalo. N a dnešní návštěvu vás pozveme do rodiny, která léta žila v té nejhezčí části hlavního města, z oken se málem dalo sáhnout na Pražský hrad. Všechno má však své klady a zápory. Tady se za atraktivitu Malé Strany platilo mimo jiné tím, že i za slunečného dne se v bytě stále muselo svítit. Vezměme to však hezky popořádku. Paní Dana absolvovala Vysokou školu ekonomickou, ale při ní ještě stačila studovat cizí jazyky a udělat si průvodcovské zkoušky. Díky tomu se dostala do víru turistického dění, ke kontaktům s cizinou a pak osudově i k anglii a všemu, co k této zemi patří. Čas běžel a paní Dana postupně začínala mít svého věčně sešeřelého bytu dost. Mít tak možnost posunout se někam, kde bude alespoň kousek zeleně a sluníčko. Hledala a hledala, až našla. Koupila malý domek, vlastně spíš domeček v dosti zbědovaném stavu, ale hned vzápětí zjistila, že by byl doslova hřích jezdit sem jen na víkendy. Z takového místa poblíž Prahy se dá přece docela dobře za prací dojíždět. Tímto rozhodnutím byl jednou provždy dán i směr všech přestaveb a zařizování. “Odjakživa jsem měla k Anglii určitý vztah, i když zkraje byl zcela neuvědomělý a nedokázala bych ho definovat. Teprve teď dokáži formulovat, proč tak inklinuji právě k této zemi. Miluji totiž atmosféru fortelných věcí a kolorit života v poctivém starém duchu. A právě v Anglii se s takovým stylem dosud setkáváte téměř na každém kroku. Angličané ctí tradice, dovedou vychutnat pohodu domova a v lecčems se mohou zdát staromilští. To je ovšem právě to, co se mi na nich líbí. V málokteré anglické rodině najdete nevkus, vyhýbají se umělým hmotám, nepodléhají módním trendům tak, jako v jiných částech západního světa. Dokázali si udržet svůj charakter. K věcem a předmětům mají jiný vztah, i když to nic nemění na tom, že žijí moderním životem.” Po těchto slovech člověka nepřekvapuje, že paní Dana pracuje ve společnosti Pastorale Company, která v Praze na Smíchově vlastní prodejnu anglického nábytku a všemožných bytových doplňků z britských ostrovů. “Splnil se tím můj sen – jsem vlastně čtyřiadvacet hodin denně obklopena tím, co se mi líbí.” V domě paní Dany na vás skutečně dýchne atmosféra “staré dobré Anglie”, ovšem jen na první pohled. Některé drobnosti sice zemi svého vzniku nezapřou, ale většina zařízení je českého původu. Jsou však skloubeny tak, že jedno druhému nepřekáží, protože nikoli ve stylu, ale v duchu jsou si příbuzné. Přesto nám to nedá a ptáme se, proč tato volba? Vždyť pracujete v obchodě, z jehož nabídky byste si jistě mohla zařídit dům od sklepa po půdu nábytkem vašeho srdce dovezeným přímo z Anglie. Byl by jistě kvalitní, zařízení tak říkajíc na klíč. Naší poznámce se ale paní Dana jen směje. “Já a hotové věci? To nejde dohromady. Nikdy asi nic nebudu mít hotové, protože mě baví předělávat a něco sama tvořit. Tento dům mi k tomu dal ideální příležitost, protože na co jsem se podívala, na to jsem musela sáhnout. Dům je z dvacátých let, předtím tu žili staří lidé, kteří do něj nic neinvestovali. Předělávala se střecha, dělaly se izolace, uvnitř se přestavovaly příčky. Pro vodu se chodilo na zahradu ke studni. Vodovod v místě dodnes zaveden není, ale klasickou ruční pumpu jsem vyměnila za darling a s tím se samozřejmě v domě musely dělat všechny vodovodní instalace. Žila jsem přestavbami intenzivně tři roky a na nic jiného jsem neměla čas.” Paní Dana musela nechat zvýšit i okna, aby pod nimi bylo možno využít prostor pro kuchyňskou linku. Směrem do zahrady se proboural vstup na terasu, která je také nově přistavena. Změnily se celkové dispozice domu, protože majitelka nechtěla mít v přízemí krcálky, ale naopak celý spodek propojila v jednu velkou obytnou místnost. V rámci přestavby se předělávaly samozřejmě i podlahy. U kuchyňského koutu se položila dlažba, v obývací části zůstala podlaha z původních prken. “Ty jsem sbrousila,” říká paní Dana, “a natřela jsem je ekologickým matovým lakem.” Když paní domu hovoří v prvním pádu jednotného čísla, sedí to. Byla to totiž hlavně ona (byť za občasné pomoci syna, abychom mu nekřivdili) kdo brousil, natíral, lakoval. Ale také sám navrhoval. Těžko bychom tu našli kousek nábytku, který by majitelka sama nějak neupravovala. Nejmarkantnější je to v kuchyni. “Nejdřív jsem hodila na papír svou představu a pak jsem hledala nábytek, který by se do té představy vešel. Když jsem takový našla, dál jsem hledala firmy, které by mi ty jednotlivé kousky upravily po odborné stránce. Osud mi totiž nadělil poněkud vyšší postavu. Naši předkové byli menšího vzrůstu, takže všechny ty jejich kredence a skříňky byly uzpůsobeny jejich výšce. Já bych si u nich připadala jako Gulliver na cestách a pokud by mi z časté kuchyňské práce nenarostl hrb, tak bych určitě alespoň trpěla bolestmi v zádech. Proto jsem kuchyňský nábytek musela zvýšit soklem. Některé skříňky jsem zbavila starého nátěru, což jsem dělala tak, že jsem je nejdřív pěkně vydrbala louhem a pak navoskovala. Přiznávám, že návod na to jsem opsala od Angličanů. Ale protože jednotlivé díly té dnešní kuchyně jsem kupovala po částech, byly mezi nimi rozdíly. Některé jsem pro nekvalitní podklad už nemohla vrátit do přírodní podoby a tak jsem sáhla po barvách, které skryjí téměř všechny kazy. Pro mě je každý takový kousek výzvou dokázat, že vylepšit jde i zdánlivě nevylepšitelné a že přírodní dřevo s barevnou plochou se vzájemně neurážejí.” Váš domeček je malý a přesto se tu našlo místo i na krb. “Ten sem byl převezen z demolice jedné staré anglické školy. Je to ale opravdu snad jediný skutečný anglický originál, který tu mám. Jinak spousta věcí pochází z bazarů, jsou jen upraveny tak, aby vyhovovaly mým představám. Hrozně ráda jsem například chodila na bleší trhy do Buštěhradu u Kladna. Co tam se najde za poklady, to si nikdo neumí představit! Třeba různé nádoby, kterých mám odtamtud spoustu, u mě dnes slouží naprosto jinému účelu, než pro který byly kdysi vyrobeny. Jde jen o to nebát se dát prostor vlastní fantazii. Přiznávám, že spoustu věcí jsem odkoukala nebo vyčetla a co mě zaujalo, to jsem se snažila přenést v trochu jiné podobě do svého domu. Myslím, že na tom není nic špatného. Většina z nás přece nejsou profesionální bytoví návrháři, ale kus umění je i v tom nechat se inspirovat. Nemám ráda vypreparované bezchybné interiéry, ve kterých se člověk málem bojí sednout na židli. Já bydlím ráda mezi předměty, které mě oslovují, které mám ráda a které jsem si sama, byť lopotně a amatérsky, leč přesto vytvořila k obrazu svému. A z toho důvodu asi tenhle dům nikdy nebudu mít hotový. Teď se chystám například na opravu skříně, do které schovám televizi, musím vymyslet vhodné záclony a závěsy na okna, musím opravit… Proboha dost! Je toho tolik, že bych to stejně všechno nevyjmenovala. A k tomu všemu zahrada, která žaluje, že ji zanedbáváme.” Nepůsobí ale dojmem, že by si měla stěžovat. “Má na to právo, já to dobře vím. Původně to byl spíš jabloňový sad, který jsme kvůli stáří museli z devadesáti procent vykácet. Alespoň však máme fantastické dřevo na ohníčky. Stačili jsme zasadit jen pár nových stromků, ale celková úprava je velký dluh.” Takový rovný terén by přímo sváděl k bazénu. “Nám stačí sprcha. Kdybych si představila tu práci s jeho budováním a navíc režii za jedno vykoupání – ani omylem! A postavit si doprostřed trávníku umělohmotné monstrum? To nás nikdy ani nenapadlo.” Kam oko padne, tam jsou květiny. Hodně z nich je sušených. Zaujala mě hortenzie, která má velice těžké okvětí a snad i z toho důvodu ji téměř nikde nevidíme sušenou. Ta vaše navíc neztratila nic ze své barevnosti. Jak jste to udělala? Podělte se o recept. “Hortenzii musím nechat dlouho na keři zavadnout. Nejlepší je, když ji přejdou první mrazíky. Pak ji dám doma ještě na chvíli do vázy s trochou vody, aby se aklimatizovala zase v teplém prostředí. A pak už se postupuje klasickým způsobem, čili zavěsit květem dolů a sušit na vzdušném místě.” O čem v tom vašem přívětivém domečku přemýšlíte nejčastěji? “Pochopitelně o dalším budování. Jsem poměrně nervní typ a pořád musím být v činnosti. Zaměstnání je dnes pro každého asi na prvním místě, ale člověk také potřebuje aktivně odpočívat. A já – díky své volbě – mám asi tu nejlepší relaxaci, kterou jsem mohla najít.”
