U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Lázeňské bahnění
Kategorie: Víkend | Autor: Helena Čechová
HOBBY
Sběratelské vášně neznají pomyslných hranic fantazie ani hranic skutečných. Sbírá se snad všechno, na co si vzpomenete, stačí se někdy zastavit na sběratelské burze. Hlavním jmenovatelem tohoto koníčka je láska k čemusi, co člověka nějak oslovuje, i když je pravda, že sběratelství může být i módní záležitostí. V době mého mládí všechny dívky pubertálního věku houfně sbíraly fotografie zpěváků, protože kdyby tak nečinily, byly by před ostatními spolužačkami naprosto nemožné. Takové sběratelské vášně mají ovšem jepičí život a odezní s prvním na rozum bráním. Pak jsou tu však sběratelé s velkým S, kteří díky svému koníčku mapují život důsledně a velmi cílevědomě, byť v některých případech třeba jen v malém rozměru své obce či městečka. Ti jsou pak jakýmisi pokračovateli dávných písmáků a kronikářů, kteří také uchovávali svědectví časů. Oni však jen písemnou formou, zatímco sběratel, který se zaměří na určitý region, píše svou sbírkou kroniku daleko názornější. Minulost se díky ní stává barevnou a doslova hmatatelnou. Jednoho takového sběratele jsme navštívili. Jmenuje se Miroslav Hrnčíř a je z Lázní Bělohradu. Sbírá vše, co nějakým způsobem souvisí s historií místa, které je, jak samo jméno napovídá, známé především jako útočiště lidí, potřebujících ulevit neduhům, v tomto případě hlavně pohybového ústrojí. Je to ale zároveň městečko velmi malé, a ne nadarmo se Bělohrad dosud dělí na Horní, Prostřední a Dolní Novou Ves a Bělohrad. Každý tu zná téměř každého a dost početnou enklávu zde tvoří chalupáři. Pan Hrnčíř říká, že sám ani neví, jak ta jeho sběratelská vášeň vlastně začala. My se však z hovoru můžeme domnívat, že v tom nejspíš budou mít prsty jeho děda, který byl zdejším kronikářem, a babička, která byla redaktorkou lázeňského časopisu. V hodně raném mládí mě “chytily” staré bodné zbraně, ale to mi dlouho nevydrželo, vypráví Miroslav Hrnčíř . Po vojně, asi jak jsem dozrával, zájem o ně ochaboval, protože jsem si začínal klást otázku – proč vlastně? Asi bych nikdy nedal dohromady tak kvalitní sbírku, aby stála za to. Zřejmě podvědomě jsem chtěl začít dělat něco, co bude mít nějaký hlubší smysl. A nejen pro mě. Proto jsem se orientoval na Bělohrad, místo, které dobře znám. To, že ho znám dobře, můžu ale říct vlastně až dnes. Předtím jsem si to jen myslel, protože teprve v průběhu let jsem zjistil, kolik nových věcí objevuji. Má to něco do sebe chodit a vědět, že v tamtom domě žil ten či onen, že tady se odehrálo to a ono, že i tyto malé lázně si vždycky potrpěly na jistou reprezentaci a společenský život. Pan Hrnčíř má dnes ve sbírce přes tisíc pohlednic Bělohradu, nejstarší se datuje rokem 1897. Jen mimochodem – sbírání pohlednic tak trochu připomíná filatelii, protože i zde se nejvíc sbírají jednotlivé odchylky tisků. Najdeme u něj zdobené dopisní papíry, vydané kolem roku 1900 jen pro zdejší slatinné lázně, či ubrousky z vyhlášeného Lázeňského hotelu, na nichž se dočtete, že strava zde je domácí a pokoje vzorně čisté. Má sbírku porcelánu, kde na jednotlivých skleničkách, dózách či talířcích jsou barevné motivy jeho městečka. Ale tím to nekončí. Musíme na něj prozradit, že je “šťoura”, který chce jít pořád víc a víc do hloubky. Nejvíc ho láká sbírat staré listiny a dokumenty. Nejstarší, který ve své sbírce má, pochází z roku 1814 a je psaný ještě na ručním papíru. Dále ve vzorně upravených a chronologicky řazených šanonech vidíme listiny vydané u příležitosti sňatku hraběte Mervaldta s hraběnkou Annou von Assenburg, podle níž se také lázně jmenovaly – a sice Anenské slatinné lázně. (Dnes mimochodem opět Anenské, ovšem s dodatkem a.s. na konci). Podkrkonoší, tedy i okolí Bělohradu, je také krajem spisovatele Karla Václava Raise. Ve sbírce pana Hrnčíře je i taková rarita, jakou je nadační listina spisovatelova bratra Jindřicha, který městu věnoval 2 000 korun s tím, aby úroky z této částky byly vyplaceny třem nejchudším rodinám v obci. Trochu s nadsázkou černého humoru můžeme brát několik blahopřání k novému roku, která kdysi, asi svým potencionálním zákazníkům, rozesílal místní hrobník pan Merta. Průvodní veršované slovo k těmto gratulacím nepsal nikdo jiný, než právě K. V. Rais. Ale nacházíme tu inenápadné malé zažloutlé účtenky, psané těžkou rukou řemeslníků, pozvánky na valné hromady bývalých spolků, je tu i obecní řád Bělohradu z roku 1892, kde se mimo jiné praví, že “vozka městem jedoucí nesmí bičem práskati”. Jak se k takovým skvostům přichází? Jednoduše a složitě zároveň. Ta jednodušší cesta vede přes známé i neznámé, kteří se o mém zájmu do slechli a sami přijdou s něčím, co doma našli. Ta druhá složitější cesta vede před půdy a sklepy, které, když mě tam majitelé pustí, prolézám a vybírám to, co by nejspíš v dohledné době hodili do kamen. Většinou si lidé neuvědomují, že třeba i sebemenší doklad o zaplacení nějakého zboží může mít pro sběratele obrovský smysl. Jeden kousek popsaného papírku sám o sobě žádnou cenu nemá, ale pokud se jich sejde několik, vytvoří panorama, obraz o životě. Při takovém půdněsklepním putování se ale může narazit i na jiné rarity, než které hledáme třeba na mumifikovanou kočku. Tu objevila moje manželka. Většinou totiž na takové výpravy chodíme spolu. Když jsme na půdě jedné chalupy probírali stohy krabic s věcmi takzvaně na vyhození, najednou z jedné z nich na mou ženu vykoukla kočka. Jenže chudák, ta kočka, byla už nějaký ten pátek na pravdě boží. Klima v jejím posledním úkrytu ji zachovalo ve stavu, jakoby tam ulehla včera. V první chvíli jsem se bál, že ji v tom šoku bude následovat i manželka. Naštěstí se tak nestalo. Titulek k tomuto článku jsem zvolila záměrně. “Bahnit si” říkáme většinou, když chceme vyjádřit pocit rozkošnického rochnění se v něčem, v čem nám je dobře. A bodejť by si člověk jménem Miroslav Hrnčíř nebahnil, když si v Lázních Bělohradě bahní spousta jiných.
