U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
KUDY, KUDY, KUDY cestička? . . . A JAKÁ?
Kategorie: Zahrada | Autor: HČ
STYL
Zkuste se zeptat některého ze svých hostů a obdivovatelů vaší zahrádky, čeho si nejdřív všiml. Většinou byste se dozvěděli, že třeba nádherně kvetoucích růží nebo květáku s hlavami velkými jako má pan starosta. Málokdo vám zřejmě pochválí dobře udělanou cestu. Na nikoho se za to ale nezlobte a nežehrejte na lidskou nevšímavost. Je to jen důkaz toho, že vaše cestičky jsou skutečně dobře udělané. Vše, co působí v zahradě přirozeným dojmem a je nenápadné, je správné. Zvláště jde-li o věc především účelovou, která jen dotváří kolorit zahrady a doplňuje její celkovou atmosféru. Vnímat cesty jako dominantní prvek, to se snad dá třeba v zámeckých zahradách. V těch našich, u chat a chalup, by něco takového rozhodně nebylo na místě. Většinou tedy sami cítíme, že by zahradní cesty nebo schůdky neměly svým nápadným vzhledem a mohutností přebít vše, co je kolem. Jenže možná právě proto se tato nedílná součást zahrady občas dostává do role Popelky, která je na chvostu naší péče o zahradu. A přitom nejen vhodná přístupová cesta od branky k objektu, ale i klikaté cestičky mezi záhony a na jiných frekventovaných místech pozemku jsou nezbytné. Aby plnily svou dvojjedinou roli – tedy aby byly bezpečné a přitom se zahradou splynuly – to vyžaduje velký kumšt, ke kterému je třeba přidat i nějaký ten nápad. Vycházet bychom vždy měli z charakteru zahrady. Pokud je například kamenitá, je vhodné vyjít přírodě vstříc a zvolit cestu kamenitou. Jistě by nepůsobilo dobře, kdybychom mezi dvěma břehy skalky vytvořili pás z betonové zámkové dlažby, byť by byla sebevíc praktická. V přírodě vlastně nic nemůžeme zkazit kameny, přestože i tady může číhat zrada. Dost nesourodě by ve stráni z drolivé břidlice působily oblázky dovezené z potoka odkudsi z jiné strany republiky. Ideální je, když na cestu můžeme využít vhodné kameny přímo z naší konkrétní lokality. Odhalíme tím podstatu všeho, co je kolem, dáme nahlédnout pod povrch a právě tím se i cesta stane nedílnou součástí kompozice zahrady. Dřevo je dalším vhodným materiálem, který na cesty můžeme využít, třeba i s přímou návazností na lemy záhonů. Dřevěné kulatiny, silné trámy nebo staré pražce lze použít zejména v příkřejším terénu jako stupně, tedy schůdky. V tomto případě je vhodné kombinovat dřevo s kameny, kamennou drtí, rozdrcenou kůrou nebo ihrubými hoblinami, které časem “zajdou” a barevně se spojí s okolím. Vytvoří se tak přirozená výplň nášlapových ploch. Estetická stránka je však jen jednou stranou mince. Tou druhou je otázka bezpečnosti. Mnohdy musíme vést cesty nejen křivolakým terénem, ale zdoláváme po nich i stoupání. Neprohloupíme, když se spíš než pro dlouhou pozvolnou cestu rozhodneme proložit ji na některých místech schůdky. Těmi terén snáze vyrovnáme a nebude nám hrozit skluzavka. Svou roli rovněž hraje umístění cest. Tam, kde jsou stále ve stínu, může se na kamenech usazovat mech, na dřevě pak různé druhy plísní a mikroskopických, stále kluzkých hub. Není snad nic zrádnějšího. Dřevo se proto doporučuje spíše do suchých poloh a v každém případně bychom jeho podkladu měli zajistit dobré odvodnění. Ani dřevo, ale ani kameny proto nikdy neusazujeme přímo do hlíny, zvláště je-li jílovitá, tedy špatně propustná. Jako vhodný podklad poslouží poctivá vrstva štěrku nebo písku, která vlhkost z cesty odvede tam, kde bude užitečnější.
