U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.

Křehká krása

Kategorie: Víkend | Autor: PAF

Útulný byt manželů Sobíškových na první pohled prozrazuje záliby jeho obyvatel. Kytara pověšená na zdi, sbírka porcelánu s cibulovým vzorem. Mohli bychom jmenovat další, co nás oslovilo. Ale tentokrát to byly navíc pro účely fotografování na všech volných místech rozvěšené nejrůznější drobnosti ze slámy, šustí a dalších přírodních materiálů. Paní Jiřina Sobíšková tyto kouzelné předměty umí nejen vytvářet, ale dokáže o nich ikrásně vyprávět. “Do kurzů lidové tvorby jsem se poprvé přihlásila před dvaceti lety. Od té doby jsem se naučila paličkovat, batikovat, malovat na hedvábí, plést ze slámy, vyrábět panenky z kukuřičného šustí nebo z lýka. Začínala jsem ale vizovickým pečivem. Dlouho mi trvalo, než jsem odhalila jedno tajemství – viděla jsem kdysi na výstavě vizovické figurky, které nebyly jen žluté, ale dvoubarevné. Některé drobnosti na nich, třeba šátek, byly bílé. Nemohla jsem přijít na to, jak by se ten zvláštní efekt dal udělat, ale teď už to vím – bílé části jsou z moduritu! Nebavilo by mě dělat jen do šuplíku, to není ono. Chci se podělit o radost z tvorby, ukázat svoje věci ostatním. Před lety jsem vždycky před Vánoci vystavovala na Matematickofyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde jsem pracovala jako vědecká knihovnice. Nikdy nechyběl betlém, i když ten první byl jen symbolický – jedna kolednice držela maličký betlémek. Jak šly roky, mohla být svatá rodina stále větší. Dnes pravidelně vystavuji s Bonsai klubem. Škoda, že se také v naší rodině nenašel někdo, kdo by měl stejné zájmy jako já. Své zkušenosti však i přesto předávám dál. Vedla jsem již několik kurzů lidové tvorby a ta práce mě moc těší. Nejen proto, že se lidé něčemu novému naučí, ale cením si, že se nám daří společně vytvářet příjemnou atmosféru. Jen mám někdy problémy se sháněním materiálu, i když i v tomto směru se na mě štěstí usmálo. Domluvila jsem se s panem Lehečkou z univerzitní genetické zahrady a spolu uskutečňujeme vzájemně výhodnou směnu. Já od něj dostávám kukuřičné šustí a za to mu vždycky před Vánoci udělám betlém. Pokud vím, jeden už putoval do Vatikánu, další do Ameriky. Se slámou to ale bývá horší. Přiznám se, že jsem se kvůli ní jednou dopustila ipolního pychu. Moji žáci, v prvních hodinách kurzu, než se jim práce začne dařit, hodně stébel zlámou. Mám pro to ale pochopení, protože když jsem se já kdysi učila plést ze slámy, také mi to zkraje moc nešlo. Jenže jsem člověk, který by se s neúspěchy moc těžko vyrovnával. A když už tohle o sobě vím, uvědomila jsem si, že to chce hned od začátku tvrdý trénink. Jeli jsme tehdy s manželem na dovolenou k rybníku a já celé dny seděla na břehu a pletla a pletla a pletla. Nebyla tam sice sláma ani vhodná tráva bez kolínek, ale zato se mi dobře osvědčilo sítí. Nakonec pletl i manžel a než nám dovolená skončila, už jsem byla se svými výsledky docela spokojená. Přírodní materiály mě lákají a stále zkouším něco nového. Na naší zahrádce si leccos, co pak použiji k tvorbě, mohu vypěstovat sama. Tak vzniklo třeba i tohle sluníčko: má paprsky ze stébel lnu, pusu z papričky, očka z meruňkových pecek. Jindy mi vnučka přinesla takové zvláštní, pokroucené větvičky nějakého druhu smuteční vrby. Udělala jsem z nich efektní věneček a ozdobila ptáčky ze šustí. K malovaným makovicím mě zas inspiroval malíř Karel Svolinský. Nakreslil je jako ilustraci k Českému roku a já je podle jeho kresby udělala. Pěkné makovice jsem musela koupit na trhu, protože na zahrádce mi vyrostou vždycky jen drobnější. V zahradnických potřebách se zase dá koupit lýko, které je základem pro jiné mé výtvory – většinou postavičky dívek. Složitá konstrukce ze slámy, která visí v kuchyni, to je muší ráj. Ve světnici se věšel nad stůl nebo nad kolébku. Je to vlastně krásně zpracovaná mucholapka. Jednotlivá patra naši předci pokrývali papírem, který se potřel medem. Mouchy alespoň tolik neobtěžovaly a děťátko mělo pěkný výhled. Ten můj muší ráj měl původně cestovat do Ameriky, kam jsem byla pozvaná na výstavu o lidových zvycích. Každý den jsem tam měla předvádět něco z naší lidové tvorby – pletení ze slámy, paličkování a podobně. Nakonec dostal přednost někdo jiný, ale můj muší ráj se posléze dostal do televize. Bylo to o Velikonocích, proto jsem vyměnila spodní slaměné zvonečky za kraslice.” Jeden ze zbylých zvonečků s červenou stužkou jsme si na památku a pro štěstí odnesli i my.

Křehká krása