Dům se třemi štíty

Chalupaření ve valašské dřevěnici na úpatí malebných Beskyd může vypadat jako splněný sen. Majitelé usedlosti Na Sihle ve Velkých Karlovicích takový sen žijí. Cesta k němu ovšem nebyla jednoduchá.

Pokud jste viděli půvabný „valašský“ film s názvem Děda, bude vám ten dům povědomý. Nebyl to ostatně první film, v němž si tahle krásná dřevěná chalupa zahrála, ale k tomu se ještě dostaneme. Usedlost ve Velkých Karlovicích, které se říká Na Sihle, už z dálky voní dřevem a na první pohled připomíná domy ze známého skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Jenže tady se opravdu žije a bydlí.
Už od příjezdové cesty se před vámi otevírá impozantní panorama beskydských strání, lemovaných lesem a také ohradníky pro koně. Své šampiony tu totiž připravuje mladší z dvojice proslulých dostihových trenérů Holčákových. Ostatně právě strmé karlovské kopce jsou prý tajemstvím jejich úspěchů.
Vraťme se ale k domu, zastíněném impozantní památnou lípou. U dřevěné branky vás nejprve přivítá dobrácká fena labradora a vzápětí i majitelka usedlosti Kateřina Szabó. Ta sem s manželem a dcerami dojíždí z Brna, ale vlastně je tu doma mnohem víc, než bývá u běžných chalupářů zvykem.

Litinové pláty na kamnech mohou posloužit k vaření, ale hlavně
z nich sálá vlídné teplo

„Nedaleko odsud žila moje babička. A já jsem tady u ní bývala od prvního do posledního dne prázdnin a jezdila jsem sem i v dospělosti, pořád, protože babička se dožila devadesáti,“ popisuje Kateřina zrod svého vztahu k Velkým Karlovicím. „Byla to pro mne srdcovka a ještě za života babičky jsem věděla, že chci někdy něco podobného i pro své děti, aby to mohly zažívat také.“
Vzpomíná, jak se jednoho dne šla podívat k Františkovi Holčákovi na koně a právě tehdy spatřila dole pod kopcem tu krásnou chalupu poprvé. Tehdy jí možná ještě nedošlo, jak osudová tahle procházka po kopcích vlastně byla. Ale brzy se jí podařilo zjistit, že chalupa je prázdná, že patří obci a že by možná byla na prodej, protože v obecním rozpočtu nebyly peníze na její opravu.
„Pak mi ovšem řekli, že je potřeba dořešit převod z církve na obec, který v minulosti neproběhl zcela čistě. Následovalo zhruba pětileté martyrium. Ve Velkých Karlovicích se totiž bohužel velmi často střídají faráři. Když jsme se konečně téměř dohodli s jedním, musel odjet na misii do Afriky. Nakonec se nám podařilo chalupu koupit v roce 2004,“ popisuje Kateřina nelehké začátky realizace svého splněného snu.

Zahrada se vyznačuje prostým venkovským řádem a použitím místní
květeny

Zvenčí usedlost nevypadá rozlehle, přitom se do ní vejdou
dva velké pokoje, kuchyň a koupelna v přízemí a k tomu ještě
podkrovní pokoj

Kamnář v brejličkách

Říká, že rekonstrukce začala pomalu a důkladně a i když chalupa nebyla ve vyloženě špatném stavu, musela se znovu udělat elektřina, vnitřní omítky a také kompletní oprava pece včetně dlouhého hledání kamnáře. „Vystřídali se tu asi čtyři a všichni se nějak báli pustit do oprav. Pak jednoho dne přijel mladý chlapec v brejličkách a s vizáží profesora, což mne trochu překvapilo, protože jsem tak nějak podvědomě čekala starého pána.“
Kamnář Tomáš Kacler se ovšem uvedl skvěle, protože se suverénně přesným grifem vytáhl troubu, což nikdo jiný z předchozích kamnářů nedokázal. „Řekl mi, že se řemeslo naučil od svého dědečka a že je to vlastně především jeho koníček. Alespoň tedy v té době, protože jeho práce tady u nás se velmi líbila památkářům a díky tomu získal i další zakázky, ostatně i my jsme ho doporučili spoustě lidí. A když jsme se ho pak ptali, kolik za opravu chce, chtěl tolik, aby si mohl koupit starší cimbál. Bezvadný člověk to byl.“
Bylo rovněž potřeba vyměnit některé obvodové trámy. A když se pomocí heveru nadzvedly ty původní, opadaly i zbytky starých hliněných omítek a bylo třeba je kompletně obnovit.
„Jenže před deseti lety to na rozdíl od současnosti skoro nikdo nedělal. Směsi na hliněné omítky se sice daly dovézt z Rakouska, ale byly šíleně drahé. Šla jsem tedy za babičkou a zeptala se jí na recept. Smíchat hlínu, nasekanou slámu a vápno bylo ještě celkem jednoduché, ale sehnat zedníka, který by s takovou omítkou uměl pracovat, to už bylo horší.“ Kateřina nakonec našla pana Malíka s vnukem, kteří dokázali omítky za dva měsíce prázdnin obnovit. Omítalo se na rošt z tenkých latěk a výsledná vrstva nahozené hlíny byla opravdu silná.

Okna nejsou nijak velká, ale obytná místnost zůstává i tak
krásně prosvětlená sluncem zvenčí

Skvěle opravená pec není jen na ozdobu, pečou se v ní frgále
i chleba

Chalupa se třemi štíty

O dávné historii chalupy se toho příliš neví. Z hospodářských přístavků lze usoudit, že se tu v minulosti choval dobytek i ovce. A z podrobné dokumentace, pořízené už v roce 1957 profesorem Kurialem z brněnské stavební fakulty vyplývá, že usedlost Na Sihle je poměrně ojedinělá, protože chalupa má tři štíty.
„Vzniklo to pravděpodobně tak, že současná ložnička byla přistavěna později a tak získal dům třetí štít,“ vysvětluje Kateřina. Její pátrání v kronikách a starých záznamech však přineslo ještě jeden důležitý objev. „Zjistila jsem, že poslední majitelka chalupy, která ji pak darovala církvi, se jmenovala Rozina Solanská. To jméno se mi tak líbilo, že jsem rozhodla pojmenovat po ní dceru. Že to bude Rozárka a žádné jiné jméno nepřichází v úvahu. A tak se také stalo.“
Už v průběhu rekonstrukce se chalupa stala pevnou součástí života postupně se rozrůstající rodiny. Nejdříve se bydlelo v jedné opravené místnosti, pak přibyla i kuchyň a ložnička a nakonec i podkroví, kam lze vystoupat po schodech ze síně, ale také po žebříku skrze padací dveře přímo nad pecí. V památkově chráněném domě nebylo jednoduché třeba vybudovat koupelnu, ale i to se nakonec podařilo.
„Dojíždíme z Brna a spousta lidí nám samozřejmě říká, že je to tady sice krásné, ale že je to daleko a jestli by nám nebylo líp třeba na Vysočině. Ale tohle jsou Beskydy!“
Dnes už je rekonstrukce samotného domu víceméně hotová. Teď to chce podle Kateřiny něco jako finanční nadechnutí a pak přijdou na řadu rozlehlé hospodářské budovy.
„Na pozemku u chalupy jsme vysázeli sad. Samozřejmě švestky, protože jsme na Valašsku, ale také jaderničky a další tradiční staré odrůdy ovocných stromů, které sem patří,“ připomíná majitelka. A dodává, že při práci na zahradě a v sadu jí přijde vhod její vzdělání na lednické zahradnické fakultě Mendelovy univerzity, zatímco její manžel stavař realizuje společné plány na domě.

I nově udělaná kuchyň se snaží souznít s duchem dřevěnice
a daří se jí to

Na stříbrné plátno

Už víme, že usedlost Na Sihle zná leckterý filmový divák, aniž by věděl, o jaký dům ve skutečnosti jde. Poprvé se chalupa objevila ve filmu Františka Vláčila Stíny horkého léta. Přesněji řečeno její interiéry, zatímco venkovní scény dramatu z konce druhé světové války se natáčely zejména na karlovském fojtství.
Bez potíží byste však usedlost identifikovali ve filmu Děda, v němž ztvárnil titulní roli osobitý valašský šansoniér František Segrado. „Režisérka Marta Santovjáková Gerlíková byla chalupou okouzlená a navíc jsme si vzájemně velmi „sedly“, protože máme podobné zážitky z dětství,“ popisuje Kateřina Szabó. „Dohodli jsme se pak na tom, že se zřekneme honorářů a zapůjčíme chalupu, abychom tak její film podpořili. Marta tady natočila nejdříve film Děda a pak i některé scény do svého druhého filmu Tehdy spolu.“
Od stolu na zápraží, z nějž voní Kateřinin vlastnoručně upečený pravý valašský frgál, se odchází jen těžko. Tahle krásná a s láskou udržovaná chalupa opravdu za návštěvu stojí, i kdyby to mělo být třeba jen prostřednictvím některého ze zmíněných filmů.

Text a foto: Richard Guryča

Dům se třemi štíty

Dům se třemi štíty