Staré věci, krásné věci

Kdysi v tomto objektu žili benediktýnští mniši. Krajina kolem Windachu v Horním Bavorsku byla pro klidný život naplněný rozjímáním jako stvořená. Na počátku 21. století ale byla ze stavení už opuštěná ruina. Záchrana přišla v hodině dvanácté.

Na scéně se objevili Nathaly Götz a její manžel Reinhard spolu se čtyřmi dětmi, dvěma koňmi, poníkem, dvěma pinči a slepicemi. Pro Nathaly bylo snem žít na klidném místě obklopeném přírodou, ve starém domě, možná strašidelném, se spoustou zvířat, velkou rodinou a starými věcmi „s pamětí“.

Výměna domku za klášterní ruinu

Když se Nathaly a Reinhardovi narodilo čtvrté dítě, začal jejich domek na předměstí praskat ve švech a bylo na čase se poohlédnout po novém bydlení. Ale žádné běžné moderní domy je nelákaly. Když však spatřili ruinu bývalého kláštera, byla to láska na první pohled. „Lidé z vesnice si museli myslet, že jsme se zbláznili, když investujeme peníze, čas, lásku a energii do rekonstrukce tohoto polorozpadlého domu a snažíme se ho opět udělat obyvatelným,“ říká Nathaly.
Rodině a jejich přátelům zabraly práce na opravách velkou část z posledních osmi let. Strhli některé staré zdi, seškrábali zničené omítky, obnažili a zrenovovali neogotický kazetový strop. Obnovili někdejší vzhled řady prvků, ale uplatnili i vlastní kreativitu. Výsledkem je dům, v němž se prolíná atmosféra církevního objektu, venkovského domu, vily a starožitnictví. Jeho součástí je dokonce původní kaple s okny v gotickém stylu s olovnatým sklem a s oltářem vyrobeným přímo pro tento prostor.

Na modré smaltované nádobí je paní domu velmi pyšná. Není jen na ozdobu, běžně se používá

Neuvěřitelný objev

Když se Götzovi do domu nastěhovali, zajímalo je, co skrývá malá zamčená přístavba. Když vypáčili zrezivělý zámek, s překvapením zjistili, že tato zahradní kůlnička byla částí kaple a ukrývá se v ní krásný secesní mramorový oltář. S přímo archeologickým nadšením noví majitelé strhli novější příčku a opět tak spojili klenutý presbytář s místností, kde býval prostor kaple. Když obnovili dřívější účel a vzhled presbytáře s oltářem, stal se součástí dnešního obytného prostoru.

Poník Bommel si chodí ke kuchyňskému okénku pro oběd

Lov na staré poklady

Nábytek, který si rodina přivezla ze svého domku, se v prostorách pěti set metrů čtverečních bývalého kláštera téměř ztratil. Což byl pro Nathaly impuls, aby konečně realizovala své nadšení pro pátrání po starém nábytku na trzích a v zapomenutých koutech. Původním povoláním je zlatnice a má opravdu „zlaté ruce“, když jde o nalézání a renovaci starožitností.
„Má žena pořád přináší věci, které najde, s tím, že prý bez tohohle nebo tamtoho nedokáže žít,“ kroutí hlavou Reinhard. Například našla starou skříňku, kterou koupila za 60 euro. „Reinhard mi nejdřív vynadal, protože byla napadená červotočem, chyběly jí panty a ze dveří zbyla jenom torza,“ směje se Nathaly. Ale pak v Reinhardovi převážil řemeslník a spolu se ženou ji dali dohromady. Teď se pyšní tyrkysovou patinou a má vyhrazené čestné místo v obývacím pokoji. Jemné odstíny tyrkysové spolu s holubičí šedí a tlumenou bílou se objevují v celém domě, což interiér sjednocuje.

Nathaly se podařilo shromáždit starý nábytek a doplňky, které ladí s interiérem obývacího pokoje. Ozdobou místnosti je zrestaurovaný neogotický kazetový strop

Zařízení korunují doplňky

Další důkazy Nathalyina lovu pokladů jsou vidět ve vitrínách plných starožitného nádobí, stříbra a svícnů. Každý kout zabírá nějaká židle, ptačí klec nebo malý stolek s plastikami madon. Uříznuté velké zavařovací sklenice slouží jako květináče či vázy, starobyle vypadající drátěné koše jsou plné vajíček od vlastních slepic. Na sadu modrého smaltovaného nádobí je paní domu obzvláště hrdá: „Každý kus jsem objevila sama,“ září Nathaly, „a neustále je používám.“ A tak bychom mohli pokračovat až ke starým ubrusům, které nejen zdobí stoly, ale naskládané koukají i ze šuplíků a skříněk.
To vše může vyvolávat dojem, že z bývalého kláštera se stalo jakési muzeum. Ale ne. Tady se opravdu žije, ozývá se tu dětský smích a ze dvora kdákání slepic.

V domě i na dvoře je veselo

Tam, kde kdysi pomalu plynuly asketické životy mnichů, se dnes odvíjejí úplně jiné příběhy současných obyvatel. Dům oživuje smích dvou holčiček ve věku osm a deset let, jež na bytelné dřevěné podlaze skotačí se svými psími miláčky. Poník Bommel je opravdový rošťák, který se každý den objeví u okénka v kuchyni, a od kluků, kterým je už patnáct a sedmnáct let, se dožaduje oběda. Nathaly a Reinhard se jenom usmívají: „Se čtyřmi dětmi a jejich přáteli je dům plný života.“

Na obrázku je vidět jen kousek z rozlehlé zahrady

Romantická svatba

Dům ale neslouží jen rodině Götzových. Mohou si ho pronajmout páry, které se chtějí v kapli nechat oddat a uspořádat tu i hostinu nebo si tu přejí pokřtít děti. Při jedné svatbě děvčátka vyzdobila poníka pentlemi a nechala ho k pobavení svatebních hostů přinést prstýnky k obřadu. „Náš dům by měl být zážitkem, ne muzeem,“ vysvětluje Nathaly.
Našli bychom tu vůbec něco z moderní doby? Třeba televizi? „S tou vší renovací jsme zapomněli snést televizi z půdy. Teď zjišťujeme, že nám ani nechybí,“ směje se paní domu.

Zahrada ve francouzském stylu

K domu přiléhá velká francouzská venkovská zahrada. Nejen v ní, ale i kolem domu najdeme řadu kamenných dekorativních prvků, jako dekorace se objevují drátěné ptačí klece a košíky i plechové nádoby, které zabydlely květiny. Majitelka tu má i bylinkové záhony a děti trampolínu. A mezi tím vším se spokojeně procházejí slepičky.

Text: Iva Tvrzová
Překlad: Jan Lžičař
Foto: living4media

Staré věci, krásné věci