Na statku v České Kanadě

Projíždíte-li Radíkovem, nemůžete si nevšimnout krásně opraveného statku se zdobenými zelenobílými vraty. Srdce každého milovníka dobře udělaných rekonstrukcí však zaplesá i uvnitř.

Česká Kanada je neoficiální pojmenování oblasti na hranici jižních Čech a jižní Moravy. Dnes se na mapách nejčastěji vymezuje trojúhelníkem, jehož pomyslné vrcholy tvoří města Slavonice, Nová Bystřice a Kunžak. Je to zvláštní, poetický a do jisté míry i drsný kraj jezer a rybníků, skal, romantických kaplí a starých lesních cest, po nichž kdysi unikal svým pronásledovatelům i proslulý lupič a mordýř Jan Jiří Grasel. Mírně zvlněná krajina je ideální pro pěší túry, houbaření i cykloturistiku a pro rodinné výlety se tu nabízí spousta skvělých cílů včetně hradu Landštejn či slavonického náměstí lemovaného zachovalými renesančními domy.

Záplava květin na zápraží je pýchou paní domu

Česká Kanada je však zaslíbeným krajem i pro chalupáře. Ovšem pro chalupáře pravověrné a nekompromisní, dá-li se to tak říct. Jednak proto, že je sem poměrně daleko z velkých měst a každá cesta na chalupu třeba z Brna či z Jihlavy trvá po zdejších křivolakých silničkách dost dlouho. A také proto, že v místech se stigmatem někdejších Sudet a později i střeženého hraničního pásma toto dvojí prokletí spoustu kdysi půvabných domů a prosperujících vesnic neblaze poznamenalo: po letech chátrání a socialistického „hospodaření“ je návrat k jejich původní kráse často spojený se spoustou práce a s nemalými investicemi. Idylické chalupaření na polosamotách a různých ztracených vartách České Kanady tak bývá mnohdy vykoupeno spoustou dřiny. Ale stojí to za to.

Podle staré fotografie

Téměř vše z výše uvedeného mají za sebou i Eva a Petr Nečasovi, kteří léta opravovali rozlehlý statek v Radíkově. Vesnička mezi návršími Novobystřické vrchoviny se zhruba čtyřiceti domy, ležící na vedlejší silnici mezi Českým Rudolcem a Kunžakem, byla tradičně německá. A na výstavnosti či nenápadné zdobnosti mnoha zdejších statků je to dodnes vidět, i když patřila tato oblast spíše do těch „chudých“ Sudet.
„Objevil jsem zdejší kraj už za studií na zemědělské škole,“ vzpomíná Petr Nečas. „Jezdili jsme sem nejprve pod stan a žena pak přišla s tím, že by tady někde chtěla chalupu,“ dodává. A zatímco sedíme nad skvělým hovězím na houbách ze sousedního lesa u stolu pro alespoň osm lidí a v pokoji tak velkém, jak se na pořádný statek sluší, hlásí se o slovo jeho žena Eva. „Chtěla jsem normální malou chaloupku,“ připomíná se smíchem. Tu ji ovšem osud nedopřál, protože jednoho dne se k Petrovi donesla informace o tom, že v Radíkově se nabízí nemovitost a její majitelé ji potřebují rychle prodat.

Jemný dekor vrat přispívá k osobitému vzhledu domu

„Na prodej byl dům opravdu v hrozném stavu. Polorozpadlé střechy, prohnilé krovy… K tomu ovšem patnáct hektarů polí a další pozemky i rybník. Když mi to ukazovali, měl jsem dojem, že je na prodej půl vesnice,“ vzpomíná Petr.
Jak už víme, kdysi patřil dům Němcům, ostatně jako skoro všechny další domy ve vesnici. Po válce získal statek národní správce, kterému ho o několik let později znárodnili komunisté a začali ho užívat jako státní statek. Současní majitelé vzpomínají, že v době, kdy byl na prodej, měl velká nepůvodní okna jako bytovka a zničené byly i kamenné podezdívky, jejichž zbytky se Nečasovým později podařilo objevit pod náspem, který ve dvoře sloužil jako nájezdová rampa do chléva.

Přirozená patina dřeva a kamene se mění s časem

„Bylo asi štěstí, že jsem ten dům poprvé viděla v době, kdy bylo hezké počasí a byl pěkně zarostlý zelení. V tu chvíli jsem si dovedla představit, jak by to mohlo vypadat. Ale přijet sem poprvé někdy v zimě nebo na jaře, tak nevím,“ říká Eva Nečasová.
Nakonec se tedy manželé pro koupi zchátralého statku rozhodli. Zpočátku sem dojížděli jen na víkendy z Brna, ale postupně zjišťovali, že obrovský rozsah prací, které rekonstrukce rozsáhlého objektu vyžadovala, svépomocí zvládnout nepůjde. Zadali tedy zakázku firmě. I tak Petr Nečas hlídal všechny detaily a nehodlal z nich slevit.

Středem domu je velká přízemní místnost s kuchyňským koutem, jídelnou i posezením u kamen

„Byli jsme tehdy celkem mladí, i když už taky úplně ne. A nevěděli jsme nic. Netušili jsme, že v tom skončí miliony, a stejně to pořád není hotové,“ konstatuje Petr. „Už od začátku jsem věděl, jak to tady bude a co tady chci. Měl jsem přesnou představu a víceméně jsme ji naplnili,“ říká muž, který je už dnes farmářem a zemědělským podnikatelem na plný úvazek. V době pořízení domu se však jeho profesní kariéra ubírala jiným směrem. Nečasovi si určitě nepředstavovali, že nakonec vymění byt v Brně za statek, jehož hospodářské zázemí postupně obydlely i ovce, kozy a koně. „Když si ale potřebujeme užít pár dnů ve městě, byt v Brně stále máme,“ připomíná Eva.

Na míru dělaná okna nejsou nijak přehnaně velká, ale propouští dostatek světla do všech pokojů

Poctivý přístup k rekonstrukci a důraz na detaily jsou na statku vidět na každém kroku. Už při pohledu z ulice upoutá kolemjdoucí jemně zdobená a v ne zcela obvyklé barevné kombinaci provedená fasáda včetně vrat a vrátek. Na mohutnosti trámů ve stropech se rozhodně nešetřilo, kus práce byl odvedený na každém kameni ve schodech i v portálu dveří.
„Z někdejší podoby se nezachovalo vůbec nic. Měli jsme k dispozici jen jednu starou fotografii, na které bylo vidět alespoň něco málo z tehdejší fasády. V jednom polozbořeném domě v sousední vesnici jsem sehnal okno, podle kterého jsem nechal vyrobit repliky všech oken tady v domě,“ popisuje Petr Nečas.

V podkrovních pokojích je dost místa pro velkou rodinu

Rybník a pastviny

Jak už z předchozích řádků vyplývá, patří Nečasovi mezi ty, kteří si nakonec zvolili chalupu jako místo k životu. Poskytuje jim i část výdělku, protože součástí zdejšího farmaření a podnikání je i několik pokojů k pronájmu. Na penzion přestavili majitelé objekt někdejších stájí, apartmány mají samostatné vchody do dvora, ale jinak je kontakt hostů s životem na statku velmi bezprostřední, žádnou recepci či hotelovou lobby tu nenajdete.
Ostatně hned při vstupu bočním vchodem přes stodolu se můžete snadno přesvědčit, že nevstupujete do nějakých kulis, které si na pravé hospodářství jen hrají. Sekery, pily, hromada dosud nepoštípaného palivového dříví a starý pick-up s „pracovně“ otlučenou vlečkou připomínají, že pro otop se tady jezdí pěkně tradičně do lesa. V samotném uzavřeném dvoře je ovšem trávník střižený jako na golfovém hřišti. A dokonale rovná zelená plocha ladí s bílými stěnami, pečlivě očištěnými a opravenými kamennými prvky i záplavou květin, které paní domu pěstuje v nádobách i na záhonech pod okny.
Projdete-li druhou kamennou stodolou do zahrady, spatříte před sebou ohradu pro koně a hned za ní rozlehlý sad s mladými ovocnými stromky, mezi nimiž se pasou ovce. A hned za hranicí lesa na obzoru se mezi stromy skrývá idylický rybník a kousek od něj i sádka na ryby.

Ohradu s koňmi najdete jen pár metrů od obytného domu

Rybník do zdejší krajiny zapadá a působí dojmem, jako by tu byl odjakživa

Devět vnoučat

Srdcem obytné části domu je velký pokoj s kuchyňským i jídelním koutem, pecí a pečlivě opraveným starožitným nábytkem, který příjemně souzní s několika kousky moderního umění.
Tak trochu v zámeckém stylu je i ložnice, zatímco podkrovní pokoje jsou velmi jednoduše zařízeny moderním nábytkem, zčásti vyrobeným i na míru zkoseným stěnám. Je tu hlavně dostatek prostoru pro děti a vnuky, protože když se sejdou všichni, vydá to na malou školní třídu.
„Máme devět vnoučat, milují to tady a vždycky odjíždějí s pláčem,“ říká Eva, zatímco představuje svoje podkrovní království v podobě zimní zahrady dostatečně prosluněné skrze střešní okna. „Tady sedávám a čtu a také si sem na zimu nastěhuju všechny kytky ze dvora,“ dodává Eva Nečasová. „To je pravda, však tomu tady žena říká hrobeček,“ doplňuje se smíchem její muž.

KDO TU BYDLÍ

Eva a Petr Nečasovi

KDE

V Radíkově nedaleko Českého Rudolce

tenkrát

Představit si současnou podobu statku v okamžiku, kdy ho Nečasovi kupovali, muselo být těžké. Objekt byl zdevastovaný a poznamenaný léty provozu někdejšího státního statku. Střechy byly rozpadlé, krovy poničené a kamenné podezdívky, které statek původně zdobily, skončily v navážce pod rampou, po níž se z chlévů vyvážel hnůj. Nezůstala tu ani původní okna a místo současné dominanty v podobě zaklenutých zdobených dřevěných vrat se do dvora chodilo skrze polorozpadlou rezavou bránu ze železných trubek a pletiva.

Text a foto: Richard Guryča

Na statku v České Kanadě