Krakonoš by měl radost

Bylo by hezké, kdyby ten vousatý kmet z pohádek stále bděl nad svou zahrádkou, pomáhal dobrým lidem a tepal nešvary. I dnes by měl práce dost. A taky spoustu radosti. Rozhodně by ji měl z činnosti bratrů Klimešů.

Bratři Klimešové pocházejí z Horního Maršova a od roku 1986 mají společnou Stavební a inženýrskou firmu Klimeš. Miloslav je autorizovaný stavební inženýr, specializuje se na opravy a rekonstrukce památkových objektů, Pavel absolvoval fakultu přírodních věd UK a má na starosti hlavně jednání s partnery, shání peníze, pomáhá s dotacemi na opravu památek, staveb pro chalupáře atd. Oba mají za sebou řadu akcí při zvelebování východních Krkonoš. Nejsou v tom samozřejmě sami. Za téměř pětatřicet let „nabalili“ mnoho spřízněných lidí – řemeslníky, architekty a časem i výtvarníky a umělce a samozřejmě pracovníky některých organizací a obcí.

Zmizely by v nenávratnu

„Už za studií a pak jako strážce Krkonošského národního parku, kde jsem po promoci pracoval, jsem mapoval veškeré objekty v této oblasti. Fotil jsem, popisoval, dělal jsem to jakoby pro sebe, ale dnes mohu své podklady zúročit při opravách a obnově staveb i dalších projektech,“ začíná vyprávět Pavel Klimeš.
Jedním z mnoha míst, která díky zásahu firmy KLIMEŠ ožila, je šachtová vápenka v Horních Albeřicích. Pavel se přičinil o to, aby byla vyhlášena kulturní památkou. Na její kamenné věži pak nechali vztyčit osmibokou dřevěnou konstrukci, v níž je památník představující sedm století života v albeřickém údolí.
„Unikátní nástavbu vytvořil tesař Petr Růžička. Jde o devítimetrovou osmibokou konstrukci bez podpěrného trámu! Do dřevěných zámků pod jeho rukama zaklaplo jako zázrakem osm ramenátů. Je tam jediný kovový spoj – spona ramenátů, pro jistotu,“ vysvětluje odborník.
Turisté se rádi vydávají i k obnovené kapli sv. Anny ve Staré Hoře. „Vede k ní křížová cesta, která byla úplně rozmetaná, kameny rozházené po úbočí, obrazy už neexistovaly. Kameny jsme s kamarády našli, postavili na původní místa, a protože jsme se nechtěli vracet nějakými napodobeninami do 19. století, oslovili jsme Aleše Lamra, který vytvořil pro jednotlivá zastavení smaltované obrazy. Cesta začíná dvě stě metrů odsud, můžete si ji projít.“
Dalším místem, které stojí za zmínku, je kaplička v Horních Lysečinách. „Asi před padesáti lety spadla, zbyly jen obvodové zdi. Nevěděli jsme, jak kdysi vypadala, ale udělali jsme krov a výtvarnice Květa Krhánková navrhla celoplošnou fresku – první v Krkonoších po mnoha staletích. Je to motiv narození Páně, tedy betlém, uprostřed jesle a tři králové, po stranách poutníci,“ ukazuje Pavel fotografii interiéru. „Za pěkného počasí k ní přichází spousta lidí, stejně jako kdysi, kdy žilo v údolí Lysečinského potoka tisíc obyvatel. Dnes žije v Horních Lysečinách naše matrikářka, její manžel a pan Bažant. Nebýt chalupářů, některé obce by zanikly,“ konstatuje znalec Krkonoš.

Štětovaná cesta do osady Honzův Potok v Temném Dole

Chalupáři zachránili minulost

V bývalých Sudetech chalupáři zachránili tradiční architekturu. Kdyby tady zůstali původní obyvatelé, prý by z ní většinou nic nezbylo. „Měli by nové technologie a stavěli by moderní domy, jako to vidíme třeba v Rakousku. Tam už staré chalupy skoro nejsou. Majitelé často zachovali vnitřní zeď se zajímavými tesařskými spoji, mají to tam jako památníček, ale jinak žijí v moderních domech. Tím udrželi venkov.
Odsud majitelé odešli, jejich stavení většinou převzali chalupáři a chválabohu se o ně starají. Vytipovali jsme však i několik výjimečných domů, v nichž žijí místní. Říkám jim: Máte významnou památku, neměli byste ji zničit. Když ji nemůžete nebo nechcete udržovat v duchu tradice, kupte si jiný dům.
Krkonošský patriot si ovšem pochvaluje, že většina lidi, kteří tady vlastní památku, jsou na ni hrdí. Aby ji mohli dál dobře užívat, potřebují hlavně zobytnit půdu a prosvětlit krov. „To se dá bez problémů udělat. Nedáme tam vyklápěcí střešní okna, ale třeba jen čtvercové vikýře nebo se může do střechy vložit sedlový vikýř, který nad hlavními dveřmi leckdy býval, když byla na půdě světnička. Majitele samozřejmě do ničeho nemůžeme nutit, ale oni se na nás často obracejí sami, když si neví rady.“

Jak štětovat cesty

Jednou si přišel pro radu i Oldřich Lábek, který se stal v roce 1994 ředitelem KRNAPu. Šlo o projekt cesty v nejcennějším krkonošském prostoru, který Klimešové kritizovali. Do krásných lesních partií se totiž měla použít žula zalitá do betonu. „My jsme zkusili štětování, nejstarší technologii, jakou používali už Římané. Jak se to dělá? Na okrajích se zapustí do země pevné kamenné obruby a mezi ně se naskládají pěkně k sobě kameny, které se pak ještě menšími vyklínují. Cesta je tím pádem jako klenba. Nevezme ji ani velká voda. Před pár lety tady spadlo za šest hodin 125 litrů vody na čtvereční metr a rozvodnil se Honzův potok, ale štětová cesta to v podstatě vydržela. Voda vzala jen hlínu na povrchu, protože ve správné cestě není štět vidět. V Krkonoších jsme už vyštětovali asi 40 kilometrů.
Veselý výlet
Bratři Klimešové jsou horolezci a procestovali velkou část světa. Dodnes vzpomínají na úmorné putování mezi kavkazskými štíty a ledovci. „Po namáhavé a nebezpečné túře jsme usedli se svými druhy u ohně a večer končili poněkud trpkým rčením: To byl ale veselý výlet. To rčení nám provázelo nejen při cestách za exotikou, ale i doma, při procházkách s rodinou, na obyčejných vandrech kousek za humna. Nakonec se tato slova stala znamením pro ryzí zážitek, pro cestu, která má pro poutníka smysl a je i plná poezie.“
Název Veselý výlet dnes nesou informační střediska v Temném dole a Peci pod Sněžkou. „Je značkou pro poznávání východních Krkonoš, pro příjemný zážitek, ale i pro obnovu kulturního dědictví, připomenutí historického odkazu. A v neposlední řadě také pro potkávání stejně naladěných návštěvníků a místních lidí,“ upřesňuje Pavel Klimeš aktivity, na nichž se podílí asi stovka spolupracovníků a přátel Veselého výletu.
Od roku 1992 vycházejí také stejnojmenné sezónní noviny, na jejich stránkách se objevují zajímavosti současných Krkonoš, ale v posledních letech velmi často také ohlédnutí do historie, za domy a lidmi, kteří v nich kdysi žili. A nejsou to jen náhodné návraty, v roce 2014 založil Pavel Klimeš s přáteli instituci Paměť Krkonoš.

Nové smaltované obrázky na jednotlivá zastavení křížové cesty vytvořil Aleš Lamr

Paměť Krkonoš

Hlavním produktem je webová databáze Archa Krkonoš. Postupně se zaplňuje údaji a fotografiemi každé konkrétní chalupy, zatím v kraji pod Sněžkou. Ambicí jejích zakladatelů je udělat stavebně historický adresář každého domu v tomto území.
„Máme vytipováno celkem dva a půl tisíce objektů, z nichž některé už neexistují, ale byly v určité době také nositeli nějaké informace. O každém domě děláme postupně stavebně architektonický popis. Když nás majitelé pustí dovnitř, můžeme vypíchnout i zajímavosti v interiéru. Majitelé jsou stále vstřícnější, protože už jsme v území známí, pustí nás na i na půdu, neboť krov je vlastně rodný list každé chalupy.
Je to projekt, který budeme dělat do konce života, ale vypracovali jsme metodiku, která je uchopitelná v kterékoli části území. Unikátní webová databáze Archa Krkonoš® propojuje jednotlivý dům či drobnou stavbu s konkrétní osobou, rodinou, organizací, spolkem, profesí, lokalitou nebo výraznou událostí. A vtahujeme do práce další badatele,“ informuje Pavel Klimeš nadšeně. „Hlavně mladé, protože ti už většinou nejsou zatížení nějakou averzí vůči Němcům, v určité generaci jistě oprávněnou. Pětasedmdesát procent lidí neví, kdo postavil jejich dům před rokem 1945, neví, kdo tam bydlel. Tady se říká jen ‚Němci‛.“
Další informace o tomto projektu by stály za samostatný článek, ale našeho hostitele už žene čas. „Bojujeme v posledních letech hlavně s úředním šimlem, který je, bohužel, čím dál bujnější,“ hodnotí Pavel Klimeš. „Jako by ti úředníci měli radost, že zhatí zajímavé projekty a plány. Ale to je na delší povídání,“ říká a odjíždí do Turska, kde jeho bratr Miloslav dojednal opravu památkového domu.

Text: Marie Rubešová
Foto: Pavel Klimeš a Marie Rubešová

Krakonoš by měl radost