Jak se žije ve skanzenu

Při pohledu na roubený alpský dům by asi nikoho ani nenapadlo, že na svém místě stojí jen pár let. Přestože historie stavení sahá až do sedmnáctého století, jeho majitel jej nechal celý rozebrat a od základů vystavět znova.

Tím majitelem je Hans Müller, inženýr v důchodu, se zálibou ve starožitných hodinách a umění, jenž se vášnivě pustil do rekonstrukce domu vybudovaného před více než 350 lety. Vše se ale seběhlo tak trochu náhodou. Když se mu nepodařilo získat usedlost nedaleko Chiemského jezera, odkud pocházel a o níž velmi usiloval, nabídl mu tehdejší majitel svůj roubený dům, který však byl v zoufalém stavu. Aby to nebylo tak jednoduché, musel jej přesunout na jiné místo. Už tato překážka by většinu lidí spolehlivě odradila, Hans ale takový úkol naopak považoval za výzvu a příležitost ke splnění dávného snu. Sehnal tedy pozemek vzdálený asi jen 300 metrů od dosavadní polohy stavení a na něm celý dům s pomocí řemeslníků kousek po kousku znovu postavil.
Možná právě zkušenost s opravou hodinových strojků jej naučila trpělivosti, cílevědomosti a pečlivosti. Tyto vlastnosti dovedl využít i v mnohem větším měřítku při rekonstrukci vzácného historického domu. Obnovený statek je totiž obdivuhodně dotažen do nejmenších detailů, přitom umožňuje pohodlný život při současném komfortu.

Během odpočinku majiteli dělají společnost domácí mazlíčci

S úctou k tradici

Usedlost stojí ve městě Laufen v Rupertwinkelu, zemědělském regionu ležícímu východně od Chiemského jezera situovaném na jihovýchodě Bavorska. Stavení je typickým zástupcem tradiční lidové architektury, která vychází z drsných horských podmínek a nutnosti obstarat chod celého hospodářství včetně péče o dobytek i v zimách s množstvím sněhu. Charakteristickým rysem je široké průčelí s pavlačí na štítové straně. Obytné i hospodářské prostory kryje velká společná sedlová střecha s mírným sklonem. Několik podobných domů se nachází také v oblasti Volar, kde je postavili bavorští kolonisté. Od roubenek, se kterými se běžně setkáme na našem území, se liší jak dispozičním, tak technickým řešením, najdeme zde ale také řadu společných prvků.
Čelní část domu zůstala zachována tak, jak byla postavena v polovině sedmnáctého století. O tom svědčí také staré topeniště v podobě černé kuchyně ve vstupní místnosti. Ze síně pak můžeme pokračovat do útulné světnice, v níž jako by se zastavil čas.
V rohu stojí jídelní stůl, ze dvou stran obklopen dlouhou lavicí. Nad stolem je takzvaný svatý kout s podmalbami světců na skle. Kromě obvyklého vybavení zde najdeme malou raritu. Lavice zvláštního tvaru se zábradlím od země k sedadlu je totiž vlastně malý kurník, který je slepičkám přístupný otvorem ve zdi zvenku po krátkém žebříku. Díky němu bylo možné prodloužit snůšku vajec a brzy zjara odchovat malá kuřátka.
Autentickou podobu majitel zachoval i ložnici v patře, a to včetně štukové výzdoby na stropě, kterou nechala v první polovině 19. století po vzoru městských obydlí vytvořit zdejší selka. Ostatní vybavení sice není původní, uhádl by to ale asi jen málokdo. Jedna z postelí pochází z nedaleké usedlosti, druhá je ze sousedního Rakouska. Obě zdobí roztomilé lidově barokní malby.

V někdejší černé kuchyni nechybí ani dobové nádobí

Život jako v muzeu

Kromě samotného pečlivě zrekonstruovaného stavení a dokonalého dobového interiéru se uvnitř nachází i rozsáhlá sbírka nejrůznějších předmětů denní potřeby a zemědělského náčiní. Tu oceňují nejen laici, pro něž Hans Müller čas od času pořádá prohlídky svého soukromého skanzenu a trpělivě je provádí všemi prostory, ale také odborníci z oblasti péče o památky. Nejde totiž pouze o náhodný shluk vybavení, které je na chalupách někdy k vidění, ale o ucelený soubor předmětů pocházejících přímo z regionu bývalého Salcburského knížecího arcibiskupství. Mnoho exponátů majitel získal od obyvatel sousedních vsí a dalších nadšenců z okolí. Podařilo se mu shromáždit neuvěřitelnou sbírku nejrůznějšího rolnického vybavení, která dle odhadu Mnichovské univerzity čítá až 3 000 kusů často značné historické hodnoty. Jde o starožitný nábytek, lidové kroje, textilie, zemědělské nástroje, dřevěné pluhy, hrábě i tkalcovské stavy. Je jedinečná nejen svým rozsahem, ale také zaměřením. Díky ní je možné nahlédnout do běžného života obyvatel, kteří žili v této oblasti v průběhu uplynulých pěti staletí.

Pohodlí musí být

Pro současného majitele je ale i přes jeho silný cit pro historii důležitý životní komfort dle současných standardů. Proto má v někdejším chlévě za mlatem, který odděluje starou část domu a nově uzpůsobené pokoje, několik místností odpovídající současným nárokům na bydlení včetně moderní kuchyně. I zde se však podařilo s mimořádným citem skloubit starožitné prvky s těmi soudobými a jako celek působí naprosto přirozeně.
Bývalý špejchar se proměnil v koupelnu s historickým šarmem. Dominuje jí samostatně stojící vana a staré nástěnné hodiny, jenž pocházejí z rodinného dědictví a prozrazují zálibu majitele. V nevelké kuchyni sice najdeme pohovku i kuchyňskou linku, ale bílá barva je činí tak nenápadnými, že veškerou pozornost strhává starý stůl s rohovou lavicí a dobové dekorace.
Za dveřmi vedle kuchyňské linky se navíc skrývá malá dílnička, z níž se ozývá pravidelný tikot mechanických hodin. V ní se Hans Müller i při svém časovém vytížení příležitostně věnuje svému milovanému koníčku a opravuje hodinové strojky.

Koupelna bez obkladů působí ve starém domě přirozeně

Zahrádka pro radost i užitek

Okolí domu doplňuje zemědělský ráz celé usedlosti. Na zápraží vyskládaném z oblých kamenů láká k posezení dlouhá dřevěná lavice, kde si majitel často dopřává zasloužený odpočinek. V letních měsících okna zdobí červené muškáty a barevné květy zaplaví také oplocenou užitkovou zahrádku. Čas tu plyne klidným tempem a vše vypadá tak, jako by to tu stálo už několik staletí.

Nejzajímavějším prvkem světnice je bezpochyby lavice s kurníkem

Tenkrát…

Dům bylo nutné při stěhování rozebrat trám po trámu a jako obrovskou stavebnici znovu složit na nedalekém pozemku. Poškozené části se dočkaly výměny a všechny nové prvky byly doplněny s mimořádným citem.

 

Text: Veronika Cerhová
Překlad: Jan Lžičař
Foto: living4media

Jak se žije ve skanzenu