Z mechu a kapradí


Alternativní dům zvaný slamák vznikl z touhy svého stavitele vyzkoušet si dostupné přírodní bydlení. Sen si splnil a v současné době ho pronajímá zájemcům o netradiční ubytování.

Namísto do pohádky jsme se vydali do Žďárce u Skutče, kde nás nepřivítal Křemílek s Vochomůrkou, nýbrž Jan Hlaváček se ženou Mílou. Jejich slamák zel tou dobou prázdnotou, majitelé totiž bydlí v klasickém zděném domě. Zajímalo nás, jaký status má netradiční příbytek krčící se u lesa nedaleko domu. Je to snad chata? Proč by si obyvatelé velkého domu na okraji malé obce opodál stavěli rekreační zařízení? Vysvětlení je prosté: „Když jsem kdysi dávno, asi před třiceti lety, uvažoval o nějakém obydlí, bylo mým snem týpí,“ popisuje dlouhý vývoj vedoucí až ke slamáku jeho stavitel.
Vždy ho lákalo vyzkoušet si, jak se v takovém stavení žije, a současně si ho postavit vlastníma rukama, případně s pomocí přátel. Indiánské bydlení v zimním období by nebyl žádný med. Jako reálnější se jevila jurta, kterou známe především z dokumentů o mongolských pastevcích. V tomto stavení z dřevěné konstrukce potažené plstěnou plachtou přečkají kočovníci z Asie a Středního východu bez problémů i zimu. Nakonec se představy a možnosti Jana Hlaváčka přetavily do svébytného stavení, které využívá některé prvky týpí i jurty.

Harmonické místo

Od zrození myšlenky až po její uskutečnění uplynulo mnoho času. Jan Hlaváček si mezitím pořídil usedlost ve východních Čechách a teprve asi před šesti lety se do stavby alternativního příbytku pustil. Coby praktikující vyznavač jógy pracoval v duchu vastu a feng-šuej. Čínská a indická tradice se pokouší nastolit harmonii v prostoru a umožnit nerušené plynutí energie čchi, která vliv na naše zdraví a vitalitu. Proto ani místo pro slamák nebylo vybráno náhodně, nýbrž tak, aby v něm bylo co nejvíce harmonických míst.
Se stavbou pomáhali vedle známých a kamarádů také účastníci mezinárodních workcampů, které Jan Hlaváček pro podobně naladěné lidi pořádá. Pracovalo se nárazově, dokonce s roční pauzou, během níž vybudoval poustevnu pro terapii tmou. Slamák se proto rodil zhruba pět let. Stěny jsou postaveny osvědčenou kombinací kamenné podezdívky a sendvičových stěn složených z balíků slámy a hliněných omítek. Stěny jsou v horní části svázány dřevěnou pozednicí, která drží samonosnou střechu.
Podmínkou byla také místní dostupnost většiny stavebních a konstrukčních materiálů. Krov je proto z habrů a jasanů, které se pro tyto účely skvěle hodí. Zakrytí střechy se trochu věda a stavitel se neobešel bez průmyslově vyrobených prvků, jako je bavlněná plachta, stanové celty, plastová fólie, silonové záclony či drenážní trubky. Při pohledu zevnitř je mezi řídce kladenými surovými prkny vidět režná bavlněná tkanina, na ní jsou položené balíky slámy a potom stanové celty. Sláma, která je použita i jako izolační výplň stěn, je ve střeše proložena drenážními trubkami, které odvádějí případnou vlhkost, aby sláma neplesnivěla. Plastová fólie tvoří vnější hydroizolaci. Nakonec přišel pomyslný mech a kapradí.
Jak ale donutit travní drny, aby se udržely na hladké fólii? Jan hlaváček místo přemlouvání použil staré silonové záclony, které fungují podobně jako rabicka při omítání. Kořínky jí krásně prorostou a vznikne souvislá vrstva, která se na hladkém podkladu udrží i za největších lijáků. Kvůli redukci hmotnosti se drny odspodu seřezávaly.

Jde to i bez projektu

Napadá nás, zda konstrukce třeba právě kvůli nosnosti vychází z nějakého projektu. Odpověď se dala předvídat: „Já jsem projekt nechtěl dělat, aby zůstala zachována svoboda toho, kdy člověka ráno něco napadne a přes den to udělá.“
K tomu však bylo nutné přesvědčit úředníky stavebního odboru o tom, že jde vlastně o stan oplácaný hlínou. Povedlo se. Slamák nemá základovou desku ani vodorovnou izolaci, nosná konstrukce není pevně ukotvena k zemi, takže jeho realizace nevyžadovala stavební povolení. A tak jediným „lejstrem“ byl náčrtek, který se v průběhu stavby podle potřeb měnil. To nejdůležitější měl Jan Hlaváček v hlavě.

Hlína je skvělý materiál

A jaké je tajemství domácích hliněných omítek? Můžete je udělat z běžné hlíny, musí ale obsahovat dostatek jílu. Surový materiál je nejprve rozmíchá s vodou na řídkou kaši, která se zahustí stébly slámy nalámanými na krátké kusy. Ideální je prý hybridní obilnina tritikále, neboli žitovec (kříženec žita a pšenice), která má velmi pevné stvoly. Nahazuje se prostě rukou, první vrstva nahrubo a druhá se může zatočit podobně jako běžná omítka. Stejně dobře jde hlínu využít ke zdění kamenných zdí, které je na rozdíl od spojování cementovou maltou rozebíratelné.
Hlína pro stavbu se získala vyhrabáním podkladu do hloubky asi půl metru, slamák je tedy zapuštěn pod úroveň okolního terénu. Spolu s izolační schopností slámy to má za následek příjemné vnitřní klima. V době naší návštěvy byla venku nula a uvnitř osm stupňů, přestože se tu dlouhou dobu netopilo. Když je venku deset pod nulou, voda v interiéru nezmrzne.
Skutečnou tepelnou pohodu navodí kamna z dílny tvůrce Slamáku. Kovové části svařil kamarád, vyzdívka je z části z magnéziových cihel z elektrických akumulačních kamen. Vytopit interiér na teplotu kolem dvaceti stupňů netrvá déle než dvě hodiny.

Dům za 190 tisíc korun

Zajímalo nás, zda takovou stavbu někde viděl, případně co ho při jejím navrhování a stavbě inspirovalo. „Například netradiční konstrukci střechy jsem okoukal od jednoho fotografa z Walesu. Střecha je stavebně nesmírně jednoduchá a využívá plný kruhový profil stromových kmínků a větví. Mají mnohem vyšší pevnost než srovnatelný čtverhranný trámek.“
Okna s dřevěnými rámy jsou z různých zdrojů, většinou zbyly sousedům po výměně za okna plastová. Lidé se jich rádi zbavili, protože si ušetřili jejich likvidaci. Třešničkou na dortu je ovšem střešní okno umístěné v kupoli, kterým do interiéru proniká dostatečné množství příjemně rozptýleného světla. I když většina materiálu pochází z přírody nebo tak zvaně z druhé ruky, přece jen stavitel musel sáhnout do kapsy pro 190 000 korun. Třeba vstupní dveře musel vyrobit truhlář, plastová fólie na střechu přišla na 25 000 korun, kámen z lomu také něco stál.
Slamák je podle Jana Hlaváčka experimentální stavba, kdy úplně přesně nevěděl, jak co bude fungovat. Dnes by některé věci udělal jinak. Třeba by centrální sloupy nevyráběl ze dřeva plného mízy, která přilákala červotoče.
„Já to řeším tak, že když se na přelomu jara a léta páří na povrchu, tak je odstraňuji pomocí vysavače. Provrtané kmeny beru jako odlehčenou konstrukci, “ směje se Jan Hlaváček. Přítomnost škůdců dává také do souvislosti s energetickými zónami, protože každý druh hmyzu reaguje jinak na přítomnost různých energií. K vypuzení kun, které rády navštěvují střešní konstrukci, ale bude potřeba použít těžší kalibr, nejspíš odpuzovač s intenzivní vůní levandule, kterou prý tyto šelmy nesnášejí.

Místo pro meditaci

Autor a tvůrce slamáku ho spolu s manželkou dva roky obýval, dnes ho pronajímá. Velký zájem budí u zahraniční klientely, pro pobavení je příběh čtveřice dam z Jihoafrické republiky, která si prostřednictvím portálu airbnb.com vyhlédly destinaci ve Žďárci. Nakonec se omluvily s tím, že došlo k záměně se Záhřebem a dalších tisíc kilometrů severněji cestovat nebudou. Přesto Jan Hlaváček občas ubytuje hosty z Nizozemska, Belgie či Kalifornie, často jde o tvůrčí osobnosti, které doufají, že je ve výjimečném prostředí políbí múza.
Protože majitel rád medituje, nechybí ani koutek pro očistu mysli. Fyzická očista se provádí v koupelnovém výklenku, který působí až luxusně. Jan Hlaváček popisuje život ve slamáku jako velmi příjemný a tvořivý, protože je tam stále co vylepšovat. Kouzlo atypického prostoru přičítá také jeho nepravidelnosti. Tvrdí, že se už od počátku snažil příbytku vdechnout meditativního ducha. Jedním dechem však vysvětluje přítomnost výdobytků moderní doby, například wi-fi routeru, tím, že si nechtěl hrát na nějakou dobu či kulturu, nýbrž vytvořit současné a přitom co nejpřirozenější obydlí. Na techniku má zdravý názor – musí sloužit člověku, ne obráceně.
Stavitel přiznává, že nedlouho před dokončením poněkud klesl na mysli, protože při dvou hodinách práce týdně to začalo být nekonečné. Nakonec se ale vzmužil a dnes může dát k dobru historku, jak některé návštěvy odhadují vznik kamenného špajzu na dobu keltského osídlení. Jan Hlaváček si ale moc dobře pamatuje, že ji stavěl vlastníma rukama. Podle něj má člověk v jednom momentu takovou chuť něco vyzkoušet, udělá to, ale pak už by do toho nešel. Jako velmi pravděpodobné ale vidí to, že se časem do slamáku zase na nějakou dobu nastěhuje.

Text: Tomáš Krásenský
Foto: Jaroslav Hejzlar

Z mechu a kapradí


Komentáře

Napsat komentář