V domě u tří lip


Při pohledu na nostalgicky oprýskanou stavbu obklopenou košatými lípami na nás dýchl klid. A se stejným pocitem jsme odjížděli. Duše domu a jeho obyvatel se propojily v úžasné symbióze

Žmolíkovi sháněli chalupu u vody. Starou a dost velkou, aby za nimi mohli jezdit příbuzní a přátelé. Na přelomu milénia objížděli ve volných chvílích okolí Sázavy, Vltavy, Berounky i Labe. Nacházeli předražená stavení, většinou natlačená v okolní zástavbě. Až jednou při natáčení televizního pořadu Po Česku se Václav se štábem ubytoval ve venkovském penzionu, nad nímž se v dáli rýsovala zřícenina hradu Trosky.
„Večer jsme šli na pivo a já říkám, že sháníme chalupu. Pepíček, osvětlovač, se hned ptal, zda ji nechceme přímo tady, v Českém ráji. Prý ví o jednom volném statku.“

Ve stínu jedné z lip si ustlal pudl Sebastián.
Chodníček pokračuje dál k zápraží, kterému v tomto kraji říkají záhrobec

Na hlavní trakt kdysi navazovaly hospodářské budovy

Bourat se nebude

I když sen o chalupě u vody dosud nebyl zapomenut, Václav se s Pepíčkem vydal na výzvědy. „Dům se mi líbil, i když na něm zapracoval zub času. Asi hlavně proto, že stál osaměle na pěkném místě, kolem hlídaly košaté lípy,“ vzpomíná chalupář. „Vydali jsme se za majiteli, a že bychom měli o dům zájem. Odmítli nás, protože už měli jiného kupce.“ Přesto se sem druhý den Václav rozjel znovu, tentokrát s manželkou. „Byla okouzlená. Šli jsme tedy opět za majiteli. Ujišťovali jsme je, že bychom chalupu dali dohromady – a najednou se za panem Černým vyloupla jeho maminka. Přiznala, že lidé, co jsou s nimi domluveni, chtějí stavení zbourat a postavit si tu nové bydlení… To rozhodlo v náš prospěch.“
„Při prohlídce bylo vidět, že je chalupa dlouho neobývaná. Některé stěny byly vlhké, rozvalené, nábytek obrostlý plísní, kterou byl cítit celý nevětraný interiér, a za bývalými chlévy kadibudka…,“ líčí dramaticky paní Petra. „Ale když jsme se pak při odjezdu ohlédli zpět a viděli ten dům obklopený lípami, řekli jsme si, zkusíme to.“

V knihovně našly místo i klávesy, které využívá hlavně Karolína

Do podkroví se kdysi lezlo z maštale po žebříku, dnes chalupáři stoupají po pohodlném
schodišti

Trosky pod Troskami

To byl počátek podzimu roku 2001. Čas, kdy čerství chalupáři nacházeli odpovědi na svá PROČ. Destrukci stěn a praskliny v klenutých místnostech nezpůsobila jen vlhkost stavby, ta je díky vysoké podezdívce z pískovcových štuků celkem v normě, ale i dešťová voda a splachy z polí, které se sem nahrnuly z venku. „Dům totiž po smrti majitelky používali jezeďáci a při přejezdech traktory a další těžkou technikou zničili všechny keramické odvodňovací kanálky. Je tu vyJe zřejmé, že rodinná náklonnost k modré
našla odezvu i u další generace. Nábytek
pro něžný budoár upravila maminka
soká hladina spodní vody, a když se přidala ta z okolí, nemohlo to dopadnout jinak. Dvůr byl jedna velká bažina.“
Vazba krovu i střecha byly v pořádku, do stavení neteklo. To bylo pozitivní zjištění. Ale v domě nebyla rozvedená voda, jen v chodbě zela veliká betonová nádrž, kam se pomocí obstarožního čerpadla hnala trubkou voda ze studánky naproti, asi jen pro dobytek. Nebyla tu funkční elektřina, nic nesvítilo. Václav tehdy propadl skepsi víc než jeho žena.
„Několik týdnů jsem skoro nespal a vyčítal si: Cos to udělal, ty pitomče. Čas nemáš, nic neumíš, co s tím budeš dělat? Chalupáři mají obvykle na práci víkendy, ale já často pracuju i sedm dní v týdnu! Ale pak mi jednou v noci došlo, že nemá cenu se trápit. Ráno jsem oznámil manželce: Tak, a já na to vydělám.“
K vzestupu optimismu přispěl i názor kamaráda stavaře, který řekl, že nosné zdi nejsou popraskané a dům by se měl dát bez velkých problémů dohromady. S tím vědomím si už čerství chalupáři dovedli dělat ze situace legraci a svému venkovskému sídlu začali říkat: trosky pod Troskami.

Je zřejmé, že rodinná náklonnost k modré
našla odezvu i u další generace. Nábytek
pro něžný budoár upravila maminka

„A tady je moje spaní s paní,“ zahrál si
Václav při prohlídce se slovy

Pomohli kamarádi

Vzpruhou pro začínající chalupáře bylo také pozitivní hodnocení kamaráda restaurátora. „On je sochař, je zvyklý restaurovat polorozpadlé hrady a podobné stavby. Potvrdil, že naše chalupa je životaschopná a dohodil nám jednoho fachmana, který tady pak deset let s přestávkami pracoval. Je to náš pan Matějka a zcela vážně uvažujeme o tom, že mu sem dáme ceduli, jakými kdysi označovali řemeslníci podařené dílo,“ obrací se Václav na manželku o souhlas.
„Pan Matějka byl úžasnej,“ potvrzuje Petra. „Dal to už přes první zimu tak do kupy, že jsem tady s dětmi, samozřejmě v bojových podmínkách, mohla trávit už následující léto,“ vzpomíná. „Kamarád od Mladé Boleslavi nám udělal záchranné elektrické vedení, aby se tu dalo svítit a vařit alespoň na dvouplotýnkovém vařiči, pro vodu jsme chodili do studny.“
Žmolíkovi měli zkrátka štěstí, že v tomhle koutě mají kamarády a ti měli další šikovné známé. Zjistili navíc, že mají i báječné sousedy. „Třeba Pavel Šubín, statik. Proměřoval klenby, které jsou ve vstupní hale a v knihovně. Tam dokonce zela díra jako po Faustovi,“ vysvětluje Václav. „Báli jsme se, že nám stropy spadnou na hlavu. Ale pan Matějka je pod vedením pana Šubína zázračně vyklínkoval a dozdil a shora zpevnil betonovým záklopem. A okna dělal truhlář, kterého pan Matějka doporučil. Jde o přesné repliky původních.“
Pobyt na venkově se zalíbil i další generaci. Tehdy desetiletá Karolina a o pět let mladší Jirka našli ve vsi vrstevníky a užili si spoustu her a dobrodružství. Kluci prý nejradši budovali bunkry v jasanech za stodolou. „Když za nimi přijeli kamarádi z Prahy, učili je z počátku, jak si vůbec v přírodě hrát. Všem to tady moc prospělo,“ konstatují naši hostitelé.

Václav zjistil, že tam, kde je dnes venkovní
posezení, stála kdysi prapůvodní chalupa

Koryta vysvobozená ze sutin v maštali
zdobí stráň před stodolou; chalupáři je
vláčeli ven na kuláčích podobně jako Pavel
Pavel sochy na Velikonočních ostrovech

Milujeme staré věci

Po pár letech ze dvora, kde rozbité odvodňovací kanálky nahradily žluté husí krky, zmizelo bahno i stavební nepořádek a dům stažený na několika místech ve výši stropu kovovými táhly bylo možné zařizovat. Stěny rozsvítil nový štuk, nadpraží dveří zpevnily překlady, které tady kupodivu před rekonstrukcí nebyly, a na podlahy se v přední části domu vrátila stará prkna. Na ně milovníci starých věcí rozmístili mobiliář, který sloužil už generacím předků. V té souvislosti zavzpomínali ještě jednou na návštěvu domu před jeho koupí.
„Pan Černý říkal, že poškozený nábytek ve světnici vyklidí a spálí, abychom s tím neměli starosti,“ usmívá se Václav. „Manželce tenkrát vstaly vlasy na hlavě a vykřikla: Ježišmarjá ne! – Ona totiž s potěšením restauruje židle, křesla, pohovky i další kousky. A moje maminka jí občas ráda pomáhá.“
V hlavní obývací místnosti se vskutku usadí i početná společnost. U restaurovaného stolu je šest židlí. Dvě bílé v čelech už jistě nahradila křesílka se zlatým potahem, na nichž Petra právě pracovala. „Krátce po válce je navrhoval můj dědeček,“ připomíná Václav. Vpravo pod oknem je starožitný polstrovaný gauč a dva ušáky a pod hodinami a u kachlových kamen také po křesílku.
„Tam kde kdysi bývala černá kuchyně, je dnes knihovna, o které jsem vždycky snil,“ vede nás Václav zpět přes chodbu do útulného pokojíku se dvěma skříněmi plnými knih. Zůstala mi jich spousta po dědečkovi, v Praze jsem je už neměl kam dát.“ Další touhou pilného moderátora a scenáristy bylo mít i na chalupě pracovnu. Místo už bylo vybráno, zařízení připraveno, jen pořád nebyl čas tam všechno uspořádat. „To jsme udělali taťkovi s Karolinou jako překvapení k narozeninám. Byl někde služebně, tak jsme tady vymalovaly, nastěhovaly sem stůl po jeho dědečkovi, knihovnu, gauč,“ usmívá se Petra. „No jo, vždycky někam odjedu – a nestačím se koukat,“ přidává se k ní manžel.
A my nestačíme koukat na repasované dveře, které Petra napouští speciálním olejem Antik. Na jedněch chalupáři objevili vročení 1862, což je asi i přibližné stáří stavby. Obdivujeme také temně modrou dlažbu v předsíni, která hází zvláštní šedé odlesky. „Jsme na ni pyšní. Dělá ji firma Eutit u Lázní Kynžvart. Je to pravý čedič, který se při nějakých dvou tisících stupních roztaví a pak se řeže,“ vysvětluje Václav.

Do trochu tajemného stinného prostoru se
vstupuje secesní brankou

Síťová houpačka je upevněna mezi jasan
a lípu

Aby bylo kde spát

Pak naši průvodci otevřeli laťková vrátka, jako zázrakem dochovaná, a vystoupali jsme do podkroví. Pan Matějka dával bývalou půdu do kupy zároveň se spodkem, aby bylo kde spát. Při tom se nahoru protáhlo teplovodní topení z výměníku v krbu a izolovala střecha, na níž vyrostly vikýře: pro každou místnost jeden a další pro koupelnu. Bývalý letní pokoj, který byl přepažen, aby měli Karolina a Jirka každý svůj, osvětlují navíc štítová okna.
Ložnice majitelů je situována na druhou stranu. I ta má svůj příběh. „Když jsme dům koupili, ozývali se nám kamarádi, kterým bylo líto něco vyhodit,“ vysvětluje Václav. „Ložnice je z Luhačovic. Bratranec Karel si pořizoval novou, tak repliku Ludvíka přivezl. Nábytek byl hodně popraskaný, natřený nahnědo. Manželka se na Ludvíka samozřejmě hned vrhla.“
Přiznává, že právě tady je její oblíbené místečko. „Sednu si do křesla, pustím si rádio Vltava a je mi blaze. Ostatně, úžasné je taky pohoupání v síťové houpačce vzadu u stodoly. Teď už na mám čas i na odpočinek.“

Kachlová kamna skrývají výkonnou krbovou vložku s výměníkem. Vlevo vidíme malou účelnou kuchyňku

Velké světnici vévodí původní fládrovaný
jídelní stůl

Není kam spěchat

Sedíme obklopeni léčivou vůní lip. Není divu, že majitelé už svému sídlu neříkají trosky pod Troskami, ale Lípov. „Lidi v okolí velké stromy většinou vykáceli, že je spousta práce s listím, ale my je milujeme. Drží nám tu vodu, dávají stín…,“ pronesl Václav.
Na naši výzvu začali přemýšlet, co je ještě čeká. Až dojde na omítku, obnoví prý i portál u vstupních dveří, ozdobné římsy pod střechou a kolem oken a také nárožní bosáže. Plot bude dílem dřevěný a dílem kovový. A na jižním svahu, který přikoupili, bude sad. Jabloně, nějaká třešeň, višeň…
„Zatím jen tu a tam sekáme trávu. A kousek od ohniště za stodolou bychom rádi časem udělali samočisticí jezírko. Nedaleko teče potok, o vodu nebude nouze. Vždyť jsme přece chtěli dům u vody…“ rozesmáli se všichni. Je to na dost let spousta radosti.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: FRANTIŠEK VAŇÁSEK

V domě u tří lip


Komentáře

Napsat komentář