V Beskydech „po anglicku“


V prudké horské stráni leží chata s interiérem zařízeným „po anglicku“ – se starožitným nábytkem, perskými koberci a s otevřeným krbem. Ve zdejší krajině je to styl poněkud neobvyklý.

Jižní strana domu chytá sluníčko po většinu dne

Díky harmonicky utvářené krajině a přírodním krásám je Morávka, podhorská obec s roztroušenou slezskou zástavbou, součástí chráněné krajinné oblasti Beskydy, v jejíchž lesích podle místních odborníků žijí vlci a rysi. Někteří znalci zdejších zákoutí tu prý spatřili i medvěda. Přestože má Morávka jen 1 100 vlastních obyvatel, rozlohou 87 km čtverečních patří mezi největší obce v republice. Leží po obou březích řeky Morávky, pod vodní nádrží Morávka postavené v údolí na počátku šedesátých let jako zdroj pitné vody pro okolí.

Rozlehlá zahrada nabízí řadu pěkných zákoutí, ve kterých během léta dominuje růžová barva floxů

K přehradě zajíždí autobus, ale my se vydáme jinam a jinudy. Mineme několik statků a pastvin s ovcemi a pokračujeme stále klikatě do kopce a pak krátkým úvozem mezi stromy přes brod v potoce a lesní cestou na stráň nad potokem. Tudy někudy chodil pan Jaroslav, praděd současné nejmladší generace rodu, k jejímž členům jsme zamířili na návštěvu. Pan Jaroslav si velmi oblíbil Beskydy, kam vyjížděl brzy po válce z Ostravy na dlouhé výlety. Hledal chalupu.

Stavební materiál na voze s koňmi

Ke konci roku 1947 skutečně našel místo, které jako by dlouho nosil hluboko ve svých představách. Jak jinak si vysvětlit, že ho okouzlilo malé a staré obydlí na kopci nad Morávkou, které mělo hliněnou podlahu, nebyla v něm zavedena elektřina a které bylo pro mladou rodinu se dvěma syny prakticky neobyvatelné?

Kamenem vydlážděná terasa ve stínu stromů je oblíbeným místem pro podvečerní grilování

Když se v tomto okamžiku podíváte na fotografie, které návštěvu na Morávce provázejí, můžete mít pochybnost, zda hovoříme o jednom a tomtéž obydlí. Ale je tomu tak, proto sledujme, jak se domek na spadnutí proměnil ve venkovské sídlo v anglickém stylu.

V domku žil manželský pár námezdních zemědělských a lesních dělníků, který se právě chystal odstěhovat do pohraničí, kde měl slíbeno bydlení i s pozemkem. Pan Jaroslav obydlí bez váhání koupil. Byl mladý, organizačně schopný a ničeho se nebál, protože v zádech cítil stavební firmu s padesáti zaměstnanci, kterou vlastnil. To bylo, samozřejmě, ještě před únorem roku 1948. Než o firmu přišel, stačil domek s jednou místností, malou kuchyní a půdou upravit tak, aby se v něm dalo pobývat.

Dlouhým užíváním získalo nejen dřevo schodiště neopakovatelnou patinu

Auto, které tehdy vlastnil, Jawa Minor s motorem o dvaceti koňských silách, se do stráně taktak vydrápalo, kdežto s náklaďákem vůbec nemohl počítat. Proto veškerý stavební materiál navozili k domku sousedé s koňskými potahy. Mimochodem, v zimě se k obydlí dodnes nedá dojet, takže posledních dvě stě metrů je nutné dojít pěšky a všechno z auta vynosit v rukách a na zádech.

Domácí úkoly s petrolejkou

Přesto pradědečkův cit pro ducha onoho místa fungoval jak u jeho ženy, tak u dalších generací. Domek se mění a vyvíjí už přes pětašedesát let, ale nikdo z poměrně široké rodiny nikdy nezapochyboval, že je to pravé místo pro život, někdy i dlouhodobě. Žena pana Jaroslava si tenhle kout natolik oblíbila, že na přelomu 40. a 50. let minulého století zůstávala se dvěma syny na Morávce od jara do podzimu, takže kluci tady dokonce chodili do školy a s místními kamarády pásli krávy, přestože „doma“ svítili petrolejkou a teplé vody z kohoutku se dočkali až za dvacet let.

Rozměrné francouzské dveře vytvářejí v létě přirozený přechod mezi zahradou a interiérem domu

Abychom se v dalším vyprávění orientovali, konstatujme, že pokračovatelem praděda Jaroslava byl především starší syn Jaroslav, taky stavař, který starost o domek a organizaci oprav nedávno předal dcerám Ivě a Janě. Na práci kolem domu se ovšem podílejí i jeho zeť a dospívající vnuci.

Kluziště v kuchyni

O dalším vývoji domku a o jeho proměně v současné obydlí vyprávějí obě dcery: „Sloupy a dráty s elektrickým proudem dorazily na Morávku teprve v roce 1953 a s vodou to taky bylo všelijaké. V kopcích je jí dost, okolí Morávky je proslulé desítkami pramenů a studánek. Jenomže, jak dostat vodu domů? Co si pamatujeme, tak ji z jímky na kopci přivádělo potrubí ponořené do takové hloubky, aby nezamrzalo. Přesto nám podhorské mrazy kolikrát připravily pěkné překvapení. Jednou dědeček s tátou nechali proti zamrznutí vodu pomalu vytékat z kohoutku. Když jsme na Morávku za pár dnů přijeli, z armatury visel rampouch a na podlaze bylo dvacet centimetrů vysoké kluziště.

V beskydských kopcích se často přitápí i v létě, například dřevem z nedávno pokáceného javoru, který ohrožoval střechu domu

Tady v podhůří bývají zimy tuhé, takže mnohdy se přátelé z Morávky už v Ostravě domlouvají, že někdo z nich pojede o den dřív topit ve dvou domech, a ženy s dětmi sem přijedou v sobotu dopoledne. Před pár lety se sousedce z domku pod strání zdálo, že se u nás svítí, přestože pro přívaly sněhu nikdo nemohl přijet. Její ochotný syn se vydal do kopce, ale protože pod sněhem byly schovány i ploty, on se do jednoho tak nešťastně zaklínil nohou, že se málem nevrátil. Přitom byl asi sto metrů od domova…“

V létě dveře dokořán

Je zajímavé pozorovat, že většina členů široké rodiny nepoužívá při vyprávění o svém obydlí pojem chalupa nebo chata, ale skoro vždy hovoří o „Morávce“, jako o jasném názvu pro rodinné sídlo. „Chalupu si představujeme jako horskou roubenku, a to naše Morávka není. A jako chata vypadala možná před tím, než ji dědeček Jaroslav, později i s tátou, začal rozšiřovat.“

Nádobí v polici může sloužit při stolování, kdežto talíře zavěšené na trámu jsou suvenýry z cest pradědečka Jaroslava a jeho ženy

Začalo to sejmutím stropu z poloviny půdy a otevřením volného prostoru až po trámy v krovu. Tak vznikl podlouhlý pokojík v patře, který po zateplení posloužil postupně už několika mladým generacím. Rozměrné francouzské dveře s vysokým oknem nad nimi prosvětlily dříve tmavý pokoj a především ho otevřely do zahrady a přes stráně až k lesu.

„Když to počasí jen trochu dovolí, jsou francouzské dveře z pokoje, nebo i dveře z kuchyně, celý den dokořán. Na terásce u kuchyně a na větší terase v zahradě snídáme, obědváme i večeříme. Když si večer chceme posedět u grilu, je propojení s domem velice praktické.“

Také v později přistavěném pokoji se udržuje „anglický“ styl zavedený pradědečkem

V samotném domku se členové rodiny zdržují co nejméně, snad jen s výjimkou obou sester, které tady rády vaří, a ač v Ostravě pečou jen zřídka, na Morávce se to bez vánočky nebo buchet neobejde. Pochvalují si domácí pekárnu, která za ně udělá polovinu práce.

Změny ze šedesátých let

Popišme ještě další zásadní rekonstrukci, která se odehrála v roce 1964, když se původní rodina začala rozrůstat. Oba Jaroslavové odkopali svah nad domem, aby tak vytvořili prostor pro základy dalšího pokoje, který na hlavní místnost navazuje širokým otevřeným průchodem, v případě potřeby zakrytým posuvným závěsem. Střecha byla původně šindelová, ale protože se během přístavby nového pokoje drolila pod rukama, položili na východní stranu domu plechovou krytinu a po letech obnovili nápodobou eternitových šablon také západní stranu.

V domě je ústřední topení, proto se krb používá hlavně ke grilování

Centrální pokoj rozšířili i na protilehlé straně, kde odkopali svah pod domem a přibližně o třicet centimetrů níže vystavěli na nových základech nosnou zeď. Zeminu použili na vyrovnání částí svažitého terénu a na vytvoření terasy. V novém útulném pokoji s nízkým stropem vybudovali rozměrný krb, který ale sám nestačil na vyhřátí celého domu, proto v něm instalovali ústřední topení s kombinovaným kotlem na dřevo a na uhlí. Bolavým místem milé Morávky byla po dlouhá léta maličká koupelna, kde se v „kapesní vaně“ s bojlerem nad ní zvláště vysocí synové Ivy a Jany nedokázali umýt, aniž by si otloukli hlavu nebo jinou část těla.

Koupelna v počítači pravnučky

Vloni postavená úplně nová koupelna s elektrickým bojlerem. Vodu sem „dodává“ domácí vodárna

„Rozhovory o rekonstrukci koupelny vypukly přede dvěma roky. Pečlivě jsme změřily její rozměry, a i když nám bylo jasné, že víc než zděný sprchový kout, bojler a umyvadlo se tam nevejdou, pořád jsme zápasily s centimetry a s nejistotou, jestli jsme někde neudělaly chybu. Poslouchala nás jedenáctiletá Hanka od Ivy a říká, že má v počítači prográmek, na kterém nám koupelnu nakreslí a ukáže. A skutečně, najednou jsme měly koupelnu jako na dlani a mohly její podobu snadno upravovat,“ vysvětluje Jana.

Koupelna v počítači jedenáctileté pravnučky? To by se tedy pan Jaroslav divil! Dodejme, že právě koupelna byla po dlouhých desetiletích jediným tak výrazným zásahem do podoby, kterou domku kdysi dal. A sestry pokračují:

Ložnice v podkroví

„Naše babička byla Švýcarka, takže dědeček se v šedesátých, ale i v normalizačních sedmdesátých letech přece jen dostal do světa. Byl vnímavý, měl rozhled, navštěvoval lidi a četl časopisy o životním stylu. Získal vyhraněnou představu, kterou tady naplnil. Veškeré vybavení Morávky, nábytek, keramiku, porcelán i jednotlivé předměty, pečlivě vybral a nakoupil před čtyřiceti padesáti lety ve starožitnostech. My kromě zmiňované koupelny udržujeme všechno ve stylu, který si on přál a vytvořil.“ A to je taky vysvětlení, kde se v beskydském podhůří vzal venkovský domek v anglickém stylu.

text a foto: Pavel Veselý

V Beskydech „po anglicku“


Komentáře

Napsat komentář