Úžasná proměna

Rubrika: Chalupy, Chaty a chalupy, rss-feed

Kdybyste viděli chalupu stojící na výjezdu z Chválenic směrem na Plzeň před čtyřmi lety a dnes, přísahali byste, že nemůže jít o stejnou stavbu. Zdivo totiž zmizelo pod fošnami, které vyhlížejí jako pravé roubení.

Když jsme se vynadívali na kamenného hlídacího psa, prťavého boxera s velikými tlapami připravenými k ráně a další plastiky, vyšli nám vstříc Petr a Iveta Řezníčkovi. Jsou Plzeňáci. Do Chválenic se stěhovali krátce po svatbě, protože Petr tehdy pracoval jako zootechnik u plemenářů a v této obci dostal místo a byt. Po pár letech se narodila Lucie. Když se měl narodit další potomek, řekli si mladí, že jim bude líp ve vlastním a rozhodli se stavět.

Pohled na chalupu obloženou dřevem a obklopenou kamennými prvky je skutečně impozantní

Jediný volný pozemek

„Objevili jsme v katastrálním území jediný volný pozemek tady u cesty. Naštěstí je dost velký, takže dům není přilepený těsně k vozovce,“ vysvětlují naši hostitelé a začínají svůj příběh. „Našetřeno jsme neměli, vzali jsme si tedy půjčku. Tomu, kdo měl dům do dvou let pod střechou, dluh snížili,“ vysvětluje Petr. „Snažil jsem se tedy dát rychle dohromady materiál, aby šla práce od ruky. Ve tři v noci jsem vyrážel s náklaďáčkem do Horní Břízy pro písek, tam jsem spal na motoru, a když zahoukali, byl jsem první pod bagrem a uháněl zpět, abych ráno ještě chytil ženské v kravíně. Cihly na celé sokly jsem získal levně, z bouračky. Čistili jsme je po večerech se ženou. Dnes by se na to stavebníci vykašlali, je to moc pracné,“ konstatuje.
Syn Lukáš přišel na svět v únoru v osmaosmdesátém a v dubnu se začaly kopat základy. Stavby z armaporitu, bílých pórobetonových tvárnic, se ujal čerstvý otec sám za pomoci místních zedníků. Za dva roky byl dům hotov.

Kuchyňskou linku v podkroví vyrobil Lukáš z opáleného kartáčovaného smrkového dřeva; povšimněte si svítidla ze staré konve

Změna je život

I když si Řezníčkovi nechali podle chalupy, která se jim zalíbila v rakouském katalogu, nakreslit plánek, výsledek se přece jen liší. „Jakmile něco stavím, ještě si při tom vymejšlím,“ přiznává Petr. „A leccos taky v průběhu času měním.“ Stavební úpravy jsou sice na něm, ale Iveta je dobrý poradce. Krásně maluje, má cit pro kompozici i pro detail.
V domě, který má 180 m2 zastavěné plochy, je teplovodní ústřední topení. V prostorném obývacím pokoji byl původně ještě otevřený krb. Spotřeboval však mnoho dřeva. „Kamarádi mi sem vozili na spálení staré trámy z bouraček, ale mně bylo líto je rozřezat. Tak jsem je přistavěl ke stěnám jako hrázdění a někde jsem mezi ně nalepil taky cihly. A krb jsem rozboural.“ V prostoru, který Petr částečně obložil kamenem, dnes trůní výkonná kanadská krbová kamna.
Petr postavil vedle hlavní budovy také garáž, ale svému původnímu účelu vlastně nikdy nesloužila. „Jak se koncem devadesátých let otočil režim, udělal jsem tam ženě malé bistro, aby nemusela jezdit do práce a mohla se věnovat dětem.“

V přední části obýváku, která přiléhá ke kuchyni (okénko z ní je za našimi zády), je rustikální jídelní stůl a hrázděná stěna obložená cihlami

Kamenné příběhy

Petra už delší dobu těšila práce s kamenem. Začal vytvářet kolem chalupy zídky, průchody a korýtka a chtěl požádat o živnostenský list. „Myslel jsem, že bych si udělal v sochařsko-kamenické škole v Hořicích rekvalifikaci. Řekli mi, že jsem starej a že bych tam vnášel anarchii. Měl jsem totiž jezdit do školy jenom na zkoušky,“ začíná Petr o své nové profesi.
Sochařinu do Hořic šel nakonec studovat až syn Lukáš. Jablko nepadlo daleko od stromu a on podědil umělecké cítění z obou stran. Když dokončil školu, mohl se za otce zaručit, což pro získání živnostenského listu stačilo. A od té doby se na pozemku u Řezníčků začaly dít věci.
Mezi dorůstajícími stromy a kreacemi skládanými z kamenů se vedle Petrových výtvorů postupně objevovaly Lukášovy plastiky. „Nabídka kamenických výrobků se většinou objevuje na internetu, ale někdo nemá představivost a radši vybírá v reálu. Tady má možnost. Rád si osahá třeba kamenné umyvadlo. Vypadá, myslím, pěkně,“ ukazuje kameník jeden výstavní mramorový kousek s vnitřkem dohladka vyleštěným diamantovým kotoučem.
Lukášovy plastiky ožívají nejen v kameni, ale i v kovu. Dodělal si totiž ještě specializaci „umělecký kovář“. Pár působivých kousků zdobí restauraci, ve kterou se v roce 1996 proměnil původní kiosek. Stala se tak vlastně i galerií. Nádherné plastiky z patinovaného cínu si můžete prohlédnout i v plzeňské Velké synagoze, kde má tento nadaný sochař stálou expozici.

Bývalá garáž se proměnila k nepoznání

Během let se mění vkus

V podkroví chalupy zařídili Řezníčkovi na přelomu století penzion. Byly tam jednotlivé pokoje a společné příslušenství. Lucie, která studovala balet, vylétla záhy z domova, ale Lukáš, když dokončil studia a oženil se, upravil si hořejšek podle svého. „Pojďte se podívat,“ zve nás paní Iveta. Kuchyně s vlastnoručně vyrobeným nábytkem z opáleného kartáčovaného dřeva a svítidlem z cínové konve, pokojík s obkladem na zkosené stěně a lustrem z topenářských trubek se vám jistě zalíbí stejně jako nám.
Iveta o svém muži tvrdí, že je workoholik. Vedle kamenické práce, často dřiny, neustále opravuje a zpříjemňuje jejich obydlí. „Nejdřív se pustil do omítek. Bývaly hladké, ale dnes se k rustikálnímu nábytku líp hodí hrubé. Měli jsme kdysi v obýváku skleněný stůl a chromové židle, ale jak sem Petr instaloval trámy, nešlo to dohromady. Obcházeli jsme bazary a sháněli starý nebo repasovaný nábytek,“ vysvětluje paní domu, která se stará o restauraci a ve volných chvílích maluje úžasné portréty, paličkuje a vyrábí řezané svíčky, ale když se Petr pustí do úprav, přiloží ruku k dílu. Shodli se, že nejnáročnější byla v posledních letech výměna dlažby v předsíni.
„Sehnal jsem kdysi staré půdovky z bouračky. Ležely tady osm let a neměli jsme pro ně uplatnění. Až mi začala vadit šedá dlažba v předsíni. Když jsme stavěli, nebyla jiná k mání,“ líčí Petr.
Spolu se synem prý sbíječkou rozbili beton, vykopali zem půl metru do hloubky, protože půdovka má tloušťku 3,5 centimetru, a pak prostor znovu vybetonovali a uložili dlaždice. Samozřejmě perfektně očištěné. „Každou jsme museli umýt a vydrbat, prach byl úplně všude,“ dodává Iveta. Předsíň jim dala pěkně zabrat, protože i spárování bylo náročné. „Když je půdovka stará sto let, musíte udělat i spáru trochu křivě. A to musíte na kolena a ručně si s tím hrát,“ navazuje Petr. „Pak jsme ještě povrch vylepšili třemi nátěry voskové politury.“

Zdi u Řezníčků vypadají i takhle

Pán s kouzelným proutkem

Dát domu novou image Petra napadlo, když před pár lety dělal kamenný sloupek chalupářům pod hradem Rabí. Obklady z fošen, které umí autor díla Milan Vaňous opracovávat skutečně mistrovsky, ho zaujaly. Dovedl si hned živě představit, jak by takový obklad prospěl i vzhledu jejich nenápadného domu.
„S panem Vaňousem jsme si hned porozuměli. On usoudil, že když mu pošlu fotku domu, přesné míry, obložím štít a horní část stěn, aby nebyly tak vysoké, a připravím dřevěný rastr, ani nemusí dopředu jezdit. Přes zimu opracoval tři centimetry tlusté smrkové fošny, napustil je olejem a přijel s náklaďáčkem. Společně jsme obklad, obložky oken a rohů přišroubovali. Pak mi ještě vysvětlil, jak vyplnit spáry a po třech dnech odfrčel do Orlických hor,“ vzpomíná Petr na dobu před pěti lety.
Ještě další rok majiteli chalupy trvalo, než je dokončil. „Byla spousta jiné práce, a když vidíte, kolik je těch spár, tak je vám z toho špatně! Mezi nerezové hřebíčky, které jsem naklepl z obou stran do fošen, jsem se snažil nanášet hmotu umíchanou z hašeného vápna, pilin a vody. Ale je to jen třícentimetrová vrstva, bál jsem se, aby nevypadávala,“ přiznává Petr. Když jsem slyšel od betonářů, že přidávají do směsi polypropylenová vlákna, která tam fungují jako armatura, tak jsem je objednal a do spárovačky přidával. Drží perfektně.“
O své inovaci Petr samozřejmě informoval i pana Vaňouse. Zatím nemá zpětnou vazbu. A prý to pustil z hlavy, protože se pustil do renovace kuchyně. Inu workoholik.

Text: Marie Rubešová
Foto: František Vaňásek

Úžasná proměna