Prostor pro radost


Do dvora a zahrady této jihočeské usedlosti jsme nakoukli už před pár lety. Pozval nás Zdeněk, chalupář ze sousední vsi. Koupil ji v době, kdy jeho děti na samostatné víkendy ještě nepomýšlely. Utíká to. Dcera už má svou chalupu a tahle patří synovi Petrovi.

Příběh začal před třiadvaceti lety, kdy se soused přišel Zdeňka zeptat, zda neví o někom, kdo by koupil neobydlený menší statek v nedaleké obci. Obytné stavení prý má ve štítě obraz. „Slíbil jsem, že se zeptám, ale pak jsem na to zapomněl, měl jsem jiné starosti,“ vzpomíná chalupář. „Za čas se soused zastavil znovu, ale já pořád o kupci nevěděl. Pak jsme jednou jeli se ženou kolem a najednou vidíme ten štít. Nakoukli jsme dovnitř. Ve dvoře byly dvoumetrové kopřivy, ani se nedalo projít, ale něco tam na nás dýchlo. Na prostorný dvůr zrovna svítilo sluníčko a byl tam úžasný klid…

Zdobené fasádě s obrazem venkovské
krajiny sluší i asymetrická okna. Dole
je cihelná klenba naznačující, že byl pod
stavením sklep

Obílit a pak se uvidí

Zchátralý statek, postavený někdy v polovině 19. století, prý nabízel původní majitel za značnou cenu, ale když se jej nedařilo prodat, hodně slevil. „Koupili jsme usedlost i s pozemkem o rozloze skoro tři tisíce čtverečních metrů už za rozumnou částku,“ vzpomíná Zdeněk. „Říkal jsem si, že chalupu obílím, poseču kopřivy a snad ji prodáme za to, za co jsme ji koupili. Ale dopadlo to jinak.“
Zdeněk s Hankou totiž začali uvažovat, jak se v jejich nevelké chalupě směstnají, až děti dorostou a založí rodiny. Původně mysleli, že jeden podědí rodičovskou chalupu, ale co druhý? „I když nám bylo jasné, že se tady všichni hodně nadřeme, rozhodli jsme se usedlost si ponechat. Mladí se musí učit odpovědnosti, říkali jsme si, a starost o vlastní chalupu byla příležitost. Ale pozor: nesmí se jim do toho moc mluvit. Pomáhat, to ano, ale podle jejich hlavy,“ usmívá se Zdeněk. „Na opravy naštěstí nebyl spěch.“

Staré zdi jsou opatřeny vápenným nátěrem, stříškami a věnčeny révou

Z ušetřeného materiálu

Nejdřív zmizely díky pravidelnému sekání ze dvora kopřivy. Ale dřív, než chalupáři zaseli do připravené půdy travní semeno, rozhodli se investovat do střechy na obytném stavení. Staré tašky už byly leckde rozlámané a Zdeněk chtěl, aby byly interiéry, zatím nezařízené, chráněny alespoň shora. „Neporušené tašky z této střechy jsme použili ještě na některé stavbičky v zahradě. A z latí, samozřejmě přebraných, očištěných a upravených, jsme s Petrem postavili plot kolem sadu. Byla to docela facha. Kdyby se ty plaňky z latí položily za sebou, byla by to šňůra dlouhá jeden a půl kilometru,“ připomíná Zdeněk.
Má vždycky radost, když se podaří využít staré materiály a není třeba investovat do nových. Velké štěstí však měl, i když sháněl nové tašky na obytný trakt. „Na Moravě se zrovna otevírala nová cihelna, která dala na tašky nízkou zaváděcí cenu a dopravu zdarma. Když k tomu připočtu naši práci, tak jsme ušetřili skoro polovinu. Na bývalé chlévy jsme pak dali starší tašky, které zbyly z výměny na obytné části a byly ještě slušné,“ pochvaluje si.
Za hubičku byly prý i trnože stolu, který zve k posezení v mírně vyvýšené kůlně mezi dvorem a sadem. Jsou to vlastně obrovské saně, které kdysi sloužily jako bryčka. Přes ně položili chalupáři desku z topolových fošen. Ze stejného materiálu jsou při delších stranách stolu i lavice. Nejdřív ovšem Zdeněk se synem vyspravili a dozdili prasklý roh zdi kůlny.

Půvabný altánek vznikl v sadu spojením
zbytků zdí stodoly a přizděného sloupku;
v průhledu je krb, který v posledních letech odpočívá…

Zahrada vydala tajemství

Mnoho hodin práce strávili noví majitelé i při zvelebování sadu, který byl hustě zarostlý keři černého bezu, jívami a dalšími stromy z náletu. Když se prý kdysi Zdeněk tím porostem prodíral, narazil na torzo staré stodoly. Pozemek nebyl oplocený, hodně kamene v průběhu let zmizelo. „Rozhodli jsme se s Petrem, že zbytky stavby zachováme. Sad potřeboval nějakou dominantu.“
Zdi společně očistili, vyspravili, osadili sedlovými stříškami a nabílili. Některé propojili a dostavěli kamenný sloup a několik nižších zídek, díky čemuž vznikla uprostřed sadu romantická stavbička s jednoduchým posezením a krbem. Netradičnímu altánu dodává půvab zeleň, hlavně réva vinná, která chrání stolovníky před sluncem. „Petr vymyslel, že nad jedním ještě zachovalým rohem původní stodoly uděláme delší střechu a podepřeme ji starými trámy. Vznikl tak dřevník, kterým profukuje a dřevo tady dobře schne a větrá.“
V mírně svažitém sadu zůstalo i několik starých stromů, hlavně jabloně a nějaká ta hrušeň. Jsou tu i dva ořešáky, které svými hlubokými kořeny zachycují vodu, aby nepodmáčela dvůr a stavení. Jednomu už příliš košatému Petr seřízl korunu. Ale strom znovu obrostl a kulatá zelená „čepička“ mu sluší.

Kamenné pískoviště nabízí dostatek materiálu pro zedničení i pro hru

Chalupa na práci

Při druhé návštěvě po čtyřech letech už je naším průvodcem Petr. Ještě, než jsme prošli bránou, upozorňuje, že obraz vesničky ve štítě je jedním ze tří, které se v okolí vyskytují. „Vytvořil je nějaký lidový umělec, snad zedník, který byl v učení ve Vídni. Ten náš vypadá pořád pěkně. Hned když rodiče statek koupili, restauroval ho totiž můj kamarád, spolužák ze střední školy. Už tenkrát perfektně maloval. Tady kvůli trvanlivosti přidával k normální fasádní barvě lepidlo Herkules.“ Upozorňuje i na malá dvířka vlevo dole v obraze. Kdysi tady byla pojistková skříň! Tento necitlivý prvek naštěstí téměř zmizel v syté barvě trávníku.
Zeleň trávníku před stavením i na dvoře hraje díky sluníčku spíš dozlatova. Na obytnou frontu vpravo prý svítí skoro celý den. Naproti, tam, kde bývaly chlévy, je dnes sklad matriálu všeho druhu, na který navazuje otevřená kůlna. Tady je cirkulárka a dřevo připravené na pořez. A také tu Petr parkuje auto. V čele je další otevřená kůlna, ta se saněmi.
Jak jste se cítil před dvaceti lety, když jste přišel k chalupě? – ptám se majitele. Upřímně se rozesmál. „Dovedete si představit zájmy devatenáctiletého kluka! Ale byl jsem zvyklý pomáhat už na chalupě u rodičů, tak jsem se do toho pustil s jejich pomocí i tady. S vidinou, že si tohle dělám pro sebe. Skoro patnáct let se sem jezdilo jenom pracovat. Ani jsem tu nespal, na noc jsem se vracel k rodičům. Interiéry přišly na řadu naposled. Ty jsem si začal postupně upravovat sám.“

Bytelná jídelní sestava byla udělána na
míru z dubového dřeva. Dobrým nápadem
jsou seříznuté rohy stolu a částečně prosklená stěna nad schodištěm

Malá a velká rekonstrukce

Než noví majitelé stavení koupili, bylo víc než pět let neobývané. A před tím tady žila už jen bývalá majitelka, stará paní. Na betonových podlahách, někde pokrytých linem a koberci, prý byla silná vrstva plísně. S nimi začal Petr nejdřív. „Dal jsem ty staré krytiny pryč a plíseň oškrábal. A důkladně jsem tady větral. Situace se výrazně zlepšila, když jsem napravo po celé délce domu odkopal navážku a u zdi udělal drenáž. Byla to pěkná fuška.“
Dalším problémem byla voda. Původně se využívala ta ze studny ve dvoře. Podle potřeby se přečerpávala do obrovského betonového rezervoáru na půdě nad chlévy, které byly i vzadu za obytnou částí, a rozváděla samospádem do domu i chlévů. „Ještě když tady bydlela ta stará paní, voda zmrzla a nádrž praskla. Prolomilo to i jedno íčko v klenbě tady dole, kde mám kotelnu a dílnu,“ provází nás Petr svým královstvím.
Vchází se do něj přes verandu nebo i francouzským oknem přímo do ložnice. Ta je situována vlevo od síně, stejně jako velká koupelna. Problém s vodou už není, dům je napojen na obecní vodovod. Vpravo od síně je velký obytný pokoj s kuchyní. „Původně tady byly dvě místnosti. Ve štítě tak zvaná parádní světnice a pak menší pokojík se dvěma postelemi. Stěnu mezi nimi jsme probourali. Nebylo to snadné, protože je nosná a uprostřed v ní byl komín. Komín se stavěl nový, bytelnější, a od něj jsme podezdili ke stropu na obě strany kovové překlady ze dvou spojených úček, které nesou povalové stropy.“
To se odehrávalo při velké rekonstrukci před osmi lety, v době, kdy už Petrovi stála po boku Zuzana. Vzal si tenkrát úvěr, ale usedlost nakonec spolkla víc, i když s lecčím pomohli kamarádi. „Začali jsme skutečně od podlahy. Vykopali jsme zeminu, nasypali štěrk, na který přišel beton, IPA a zase beton. Myslím, že je tam i nějaký polystyren. V obýváku je dnes dřevěná plovoucí podlaha, v kuchyňce je napůl s dlažbou, v chodbě dlažba a v ložnici zase dřevo.“
Mladí měli snahu upravit si interiér tak trochu novodobě, pro příjemné užívání. Jinak to ani nešlo. Původní stav už byl totiž poničen řadou pozdějších úprav. Zařízení řešili společně. Jídelní kout, kuchyňskou linku i schody dělal podle jejich návrhu truhlář ze sousední vsi. S jeho prací byli spokojeni, ale už ne s tím, že se své profesi dál nevěnuje. Bylo tady prý potřeba ještě leccos dodělat.

Klenutý obílený krb je dominantou místnosti a člení ji na několik prostorů s různými
funkcemi

Transplantace srdce domu

Obytnému prostoru vévodí veliký krb s teplovodním výměníkem o výkonu 22 kW. Původně se o dodávku teplé vody do radiátorů dělil s kotlem Atmos. Přebytkem energie se ohřívala ještě voda v akumulační nádrži o kapacitě 800 litrů, která přišla „ke slovu“, když kotel a kamna vyhasla.
„Koupit akumulační nádrž mi poradil místní topenář. Časem mi ale došlo, že tenhle systém není pro čisté chalupaření vhodný. Když člověk přijede a klepe se zimou, všechno roztopí, naakumuluje a dostane komfort, až když odjíždí domů, je to k ničemu. Dnes se situace změnila. Pořídili jsme tepelné čerpadlo vzduch-voda, které si samo vyhodnotí, jak je venku a uvnitř, a podle toho stanoví, zda a na kolik stupňů bude zahřívat vodu v akumulační nádrži. Stačí, když čerpadlo dálkově zapnu a v pátek nás vítá příjemných dvaadvacet stupňů.“
Pokud jde o topení, změnil by chalupář i pár dalších věcí. „Všechno se dělá hůř, když dorazíte jednou za týden. Kdybych tu byl, rozhodně bych radiátory nepustil z podlahy, ale ze zdi, aby se pod nimi dalo vytírat. Ale přijel jsem a všechno bylo hotové, zalité betonem. Taky bych dal s dnešními zkušenostmi v kuchyni topení do podlahy. Je při severní stěně a pořád tu zebe od nohou. Na to ovšem zase nebyly finance.“

Tady jsou saně se stolem z topolových fošen v celé kráse. Úctyhodná je i plechová
digestoř nad krbem

Pořád je co dělat

Odpověď na otázku, které místo má Petr a jeho nejbližší nejraději, kde se s potěšením usadí, jsem mohla tušit. „Na sezení není čas, pořád pracujeme. Ale ne, od loňska mám na sekání trávy konečně pořádný traktůrek z jičínské firmy Seco Group, tak je to lepší,“ usmívá se náš průvodce. Ale je jasné, že tak rozlehlé hospodářství člověka honí pořád.
„Loni jsme se Zuzanou stavěli plot kolem sadu. Je ze střešních latí stejně jako ten, co jsme dělali před osmnácti lety s otcem. Nechal jsem rýgle i plaňky naimpregnovat v jedné firmě v Soběslavi speciálním přípravkem, aby nehnily. Taky jsem vyspravil kóje na kompost vyzděné z kamene. Zub času už zapracoval a hrozilo jejich rozvalení,“ ukazuje Petr za ořešák.
Pohled do sadu s altánem porostlým révou je doslova úchvatný. Když je pěkně, tráví tady děti, pětiletý Daniel a tříletá Dita, skoro celý víkend. Když je to možné, rodiče se rádi přidají. „Krb už je tady v zahradě jenom pro ozdobu. Když jsem postavil ten v kůlně u saní, grilujeme tam.“
Není divu, v kůlně je veškeré potřebné vybavení po ruce, je tu zavedena elektřina a deštík stolovníky nevyžene domů jako ze zahrady. Hezky se tady sedí, i když už je chladněji. To pán domu roztopí prostřední velkou kóji krbu a při pohledu na dvůr a stavení přemýšlí, co ho v nejbližší době čeká.
Letos by prý chtěl vyměnit sloup podpírající přesah střechy nad zápražím. Byl betonový, ale Petr už si připravil pěkný, dřevěný. „Taky chci ve skladu materiálu oddělit a dobře zabezpečit kóji, kam budeme dávat kola.“ Pak začal uvažovat, že to nebude jednoduché, protože ve skladu je dost nízká klenba, a bude potřeba s dveřmi vyměnit i futra… Myslím, že si chalupář dovede už i tu práci užívat.

Text: Marie Rubešová
Foto: Petr Zhoř

Prostor pro radost

Uložit

Uložit


Komentáře

Napsat komentář