Přímořská poezie bílého domku


Třicet kilometrů dlouhý ostrov Ré je zapadlým koutem Francie ležícím na břehu Atlantiku. Z města La Rochelle ležícího na pevnině vede most, sem se tedy dostanete snadno. Ostrov je rájem dovolenkářů: cyklistů, plavců, jachtařů a také majitelů kamenných a dřevěných domků.

Pojďme se sem podívat blíže, konkrétně do domku typického pro vesnici na severu ostrova. Jeho majitelé pocházející z Belgie, si tohle místo zamilovali na první pohled a postavili dům, který vystihuje zdejší přímořskou atmosféru. Šestičlenná rodina tu trávila letní prázdniny dlouhá léta.

Zdi i podlaha domku na ostrově jsou oblečeny do bílé. Vyniknou tak obrazy, nábytek z masivu a drobné dekorace

Před dvaceti pěti lety

Na západním konci severního pobřeží se vesnice Portes en Ré pyšní nejkrásnějšími plážemi na ostrově. Každá je na kole snadno dosažitelná. Na jedné se scházejí surfaři, jiná připomíná bretaňské zátoky a další, lemovaná mělkou vodou, je ideální pro ty nejmenší. Na auto člověk rychle zapomene. Tento kousek doposud divokého pozemského ráje s uličkami plnými růžové topolovky objevil i pár se čtyřmi dětmi. Láska na první pohled byla jasná.
Ovšem chuť koupit staré sídlo brzy zahnala vidina problémů se stálou vlhkostí a plísní. Nakonec se pár rozhodl postavit nový dům. Od té doby uběhlo už pětadvacet let. Tehdy manželé přijeli s elektrikářem, instalatérem a všemi svými dětmi. První léto všichni spali na tvárnicích.

v dětském pokoji je ještě další prostor
na spaní přístupný po žebříku

Dřevo a zase dřevo

Jelikož šlo o zcela nový dům, majitelé lpěli na vytvoření autentického vzhledu a šarmu. Všude zvolili „teplo“ dřevěných desek, latí a tyčí. Například dvířka do početných vestavěných skříní vyrobil sám pán domu. Použil staré žaluzie z 18. století, které sem přivezli ze svého bydliště v Nancy. Perfektně posloužily k uzavření skříněk a šatníků.
Když se rozhlédneme, všimneme si, že dva z pěti pokojů obsahují i vestavěná patra. Posloužily jako ideální noclehárny pro blonďaté hlavičky, které za látkovými závěsy s nápisy „dobrou noc“ večer co večer vesele dováděly.

Střízlivě zařízenou ložnici užijí hosté

Rozmanitá inspirace

Postupně se sen stal skutečností. Zdi jsou oblečeny do bíla, interiér doplňují modře kárované záclonky. Na podlaze v přízemí je bílá dlažba, která ideálně propojuje stoly a židle. Dominantou tohoto prostoru jsou robustní kovové židle zvané Tolix. Ty jsou designovou ikonou, dokonce je vystavují i v newyorském Muzeu moderního umění.
Schody do patra působí jako neobvyklá čítanka. Modře namalovaná slova „slunce“, „písek“, „ptáci“, „mokřiny“, „moře“ označují prostou každodenní radost. Fotky dětí, které v průběhu let pořizoval jejich otec, mile připomínají, jak i tady čas letí.
Mušle a uschlé vyplavené dřevo jsou drobnými dekoracemi, které nabídla naší rodince příroda. Společně je sbírali na pláži a dnes zdobí interiér.
Skutečnost, že se nacházíme v přístavu, připomínají břidlicové tabulky, na nichž se poznamenávají hodiny přílivu a odlivu, údaje důležité pro rybaření. Vrbový košík slouží k odložení zámků, klíčů a slunečních krémů. Na stěnách se tu hromadí slaměné klobouky.

Zídku kolem vířivky vystavěl majitel domu
z kamenů poskládaných na sucho. o kousek dál se nachází malá bouda na nářadí,
v níž lze jasně identifikovat staré dřevěné
žaluzie

Rafinované detaily

„Způsob, jakým dekoruji, je velmi instinktivní,“ svěřuje se nám paní domu. „Chtěla jsem vřelé a žoviální prostředí. Dekorací se často stává náhodně nalezený předmět v galeriích a obchodech se starožitnostmi na ostrově. Takto jsme našli třeba parníkovou židli z rákosu, stará pádla, krásné malé kusy nábytku, pracovní stoly nebo dámské toaletní stolky. Hodně se mi líbí zarámované olejomalby s dětskými portréty, které svými barvami oživují stěny a jsou často v nějaké spojitosti s rodinou. Námořník na obrazu se podobá mému muži, malá holčička v bílém klobouku u moře zase dceři Marthe.“
Nic tu není jen tak. Paní domu má slabinu pro bretonské hlavy z papírové hmoty, které dříve sloužily na odkládání paruk. Do nosu se jim píchali špendlíky, což způsobilo, že jsou často velmi zničené. Jejich naivní vzhled dnes zdobí poličky. Francouzský název těchto hlav „marotte“, mimo jiné úzce spjat s významem vášně, je současně názvem domu. Jde o velmi poetický celek, který je harmonický jak zbarvením, tak předměty jako takovými.
„Máme další dům v Lubéron a hostinský dům v Nancy. Tohle sídlo teď prodáváme a já si všímám, že můj přístup k dekoraci se za ta léta změnil. Když jsme dům stavěli, bylo mi třicet. Kdybych měla začít znovu, volila bych mnohem vytříbenější​ styl a hodně věcí bych vyřadila.“

Kuchyň je zařízena v duchu horské chaty,
což tomuto přímořskému sídlu dodává jiný
nádech

Krásy malé zahrady

Z ulice má dům strohý půvab fasády v románském stylu. Zadní část si ponechává několik překvapení. Kdysi na ploše 280 m² majitelé pořídili bazének pro děti. Provoz ukázal, že jejich volba nebyla optimální. Bazén proto zakryli a nainstalovali sem vířivku.
Na zídce z kamenů vyskládaných nasucho, která vymezuje dvorek, visí staré hodiny. Opodál majitelé postavili malou boudu na nezbytné nářadí. Jistě poznáváte již zmiňované dřevěné žaluziové okenice.
Za všechna ta léta dvorek nabyl osobitého rázu. Původně byl pod vinnou révou, která z hustého listí postupně vytvořila baldachýn, umístěný velký bílý stůl s lavičkami. Každé léto je ale bylo potřeba očistit a přetřít, a tak je nakonec majitelé nahradili nábytkem z umělého ratanu odolávajícího jakémukoliv počasí. Dvůr stíní i olivovníky. Jejich sazeničky rostly s domem a majitelé dnes již dospělých potomků vzpomínají, jak si jejich malé děti pod nimi hrály a jak se tudy nesl dětský smích.

Text: Martina Lžičařová
Překlad: Klaudie Mrkusová
Foto: Allphoto

Přímořská poezie bílého domku


Komentáře

Napsat komentář