Láska na první pohled


Takhle prý oslovila usedlost na Sedlčansku pana Václava. Jistě zapůsobil i genius loci onoho místa, protože v roce 1980 chalupě se stodolou a samostatně stojícím chlévem k dnešní kráse hodně chybělo.

Václav je Pražák rodem i srdcem. Maminka pracovala v nemocnici, otec v tiskárně a na chalupu či chatu neměli peníze ani čas. Jejich syn to pocítil jako nedostatek, až když se oženil a na svět přišly dvě princezny. Víkendy v Praze najednou přestaly být zajímavé, a tak začal kolotoč hledání rekreační chalupy. Tu pravou našli – na inzerát v Lidové demokracii – až po pěti letech výletů po vlastech českých.

Bekhend se hodil

Usedlost zdědili tehdejší majitelé po rodičích a deset let ji nikdo neobýval. „Nebyla v dobrém stavu, ale když jsme vyklidili nepořádek a zbytky polorozpadlého zařízení, přespat se tu dalo. Samozřejmě sportovně. A začalo se pomalu budovat,“ vzpomíná Václav. První na řadu přišly podlahy, působením času ztrouchnivělé.

„Rekonstrukce podlah se ujal zedník z nedaleké vesnice. Pod starými prkny nebyla žádná izolace, dali jsme tam tedy Ipu. Tenkrát nic jiného nebylo. Potom přišel nový násyp a beton. Na beton koberce. Smrková prkna se tu objevila až mnohem později. V síni a u kachlových kamen jsme nechali položit dlažbu. Pak jsme chtěli udělat z černé kuchyně koupelnu, ale náš zedník neměl čas. Sehnal jsem tedy jiného. Přišel, byl tady půl dne, a že přijde zítra. Neobjevil se ani další dva dny, začal jsem ho tedy hledat,“ vypráví chalupář, dnes už s úsměvem. „Seděl v hospodě a nevypadalo to, že by přišel, ani za další tři dny. Tak jsem vyrazil do Votic, koupil jsem si knihu Udělej si sám a začal se učit zedníkem.“

Klenutý strop není zrovna terén pro učedníka. Ale Václav se rozhodl, že to musí zvládnout. „Nastudoval jsem, jak udělat cementový špric. Nejdřív mi padal do očí, ale pak jsem chytil rytmus. Hrál jsem tenkrát dobře ping-pong a bekhendový úder bylo přesně to, čím se omítka výborně nahazovala. Musí se mrskat po malých kouskách pěkně vedle sebe a jemně utáhnout. Pak se na to nanese normální vápenná omítka. Výuční list mi nikdo nedal, i když bych si ho za tuhle práci asi zasloužil. Protože dodnes na tom stropě není jediná prasklina!“

Proutkař měl pravdu

Když byla hotová koupelna, začali se chalupáři ohlížet, jak zabezpečit dostatek kvalitní vody. Do jejich stavení a dalších dvou sousedních se přiváděla ze studny od souseda nahoře pod lesem. „Sedláci se na tom kdysi dohodli. Jenomže trubky, co vedly do baráku, už byly rezavé.“

Chlapi ze tří zmíněných chalup se tedy odhodlali vykopat rýhu a osadit do ní potrubí z plastu. Pěkně si „mákli“, bylo to ke každé chalupě zhruba 50 metrů. „Dělali jsme ho prakticky společně. A pak jsme si sedli, pili pivo a vedli řeči. Majitele z baráku pod lesem jsme se ptali, co by udělal, kdyby bylo málo vody. Tak přívod zavřu, řekl klidně…“

Tohle „řešení“ se Václavovi samozřejmě nelíbilo. Rozhodl se tedy uvést do provozu stoletou roubenou studnu na jejich dvorku. Byla léta nepoužívaná, zanesená všemožným sajrajtem. Místní hasiči deset metrů hlubokou studnu vyčistili, ale voda pořád nebyla dobrá.

Nakonec si chalupář přivezl zkušeného studnaře pana Samka z Prahy-Nuslí. Měl nejen digitální studnařský aparát, ale také virguli. Potvrdil, že je pod úrovní současného dna, tak dva metry hluboko, opravdu slušný pramen a že by studnu prohloubil. „Když se do toho pustili, byl jsem v práci. V Praze. V jedenáct chlapi volali, že je pramen strašně silnej a že jedou pro druhé čerpadlo, aby mohli práci dokončit. Taky prý potřebují tři skruže průměru osmdesát centimetrů a auto štěrku. Říkám jim, zbláznili jste se? Jak to mám za dvě hodiny sehnat a dopravit na chalupu?“

Dál už je to trochu jako v pohádce o slepičce a kohoutkovi. Václav si vzpomněl, že na chalupu jezdí kolem betonárky, kde dělají i skruže. V telefonním seznamu našel číslo, a když vylíčil svůj problém, paní na druhém konci řekla: Franta pojede za půl hodiny ven, tak mu skruže naložím a on vám je tam hodí. Zaplatíte, až pojedete kolem. Po dalším hovoru se podařilo sehnat i náklaďáček a ve dvě hodiny odpoledne byly u chalupy nejen skruže, ale i kačírek na zasypání. Ze studny dodnes teče báječná pitná voda. Samozřejmě to chtělo ještě vykopat přívod do domu. Ale pan Václav, jinak novinář, už měl z těch brigád slušné svaly a ve dlaních mozoly.

Sedlčansko rodí kámen

Vzhledem k výše uvedené skutečnosti a znalosti základních technologických postupů: na maltu potřebuješ tři lopaty písku, lopatu vápna, trochu cementu, kýbl vody a je to, se Pražák pustil i do zdění kamenných sloupků, na nichž dnes sedí pavlač. „Byla chatrná, navíc nepěkně podezděná, proto jsme se sousedem podepřeli střechu trámy, já vykopal metr hluboké základy a pustil jsem se do zdění. Byla to pěkná rasovina. Surovinu jsem vozil z pole. Družstevníci vždycky vyrovnali na mezích hromady kamene a byli rádi, že se ho zbavili. Postavit čtvercový sloupek z takového materiálu není žádná sranda. Musí se pečlivě vybírat, aby na sebe jednotlivé kousky dobře sedly, ale mě to tehdy bavilo. Se sousedem jsme pak dali zpátky dřevěné části pavlače. Myslím, že vypadá dobře.“

Kamene bylo nazbyt, proto se chalupář pustil ještě do stavby tarasu napříč dvorem. Zároveň do prohlubně nad ním navážel kamení a hlínu, aby tu vznikla rovinka na posezení. Nejdřív zůstala zelená, zatravněná, ale pak se majitelé rozhodli pro dlažbu. „Zedník z rodu mistrů světa pokládku zmastil, jak mohl, proto se zase všechno muselo vybrat a vyházet. Nechal jsem si přivézt makadam (hrubé drcené kamenivo s výplní) a parta dlaždičů položila tuhle cihelnou krásu,“ vede nás Václav s pýchou po terase, která zasahuje až před zadní štít chléva.

Nejlíp je na peci

Stejně jako okolí chalupy, měnily se postupně i její útroby. A s tím souvisela proměna topení. „Nejpříjemnějším topidlem je pec v kuchyni, která tu byla už dřív. Musela se jen lehce předělat. Pecaři přijeli až z Plzně, tenkrát se těžko sháněli.“ Kamna dodnes výborně fungují a lákají k poležení.

Původně byla chalupa nejen zvenčí, ale i uvnitř obílená. Bývalí majitelé udržovali interiér tím, že ho malovali vápnem a hlinkou. Jedna vrstva na druhou, až byl nános na tři prsty silný. Skříně a postele se neodtahovaly, takže stěny byly zajímavě barevné. „Mělo to ale jeden pozitivní efekt. Trámy, které vápno chránilo, se ukázaly být v dobrém stavu. Ale oškrábat a obrousit ten ‚kožich‘ byla strašná práce,“ líčí chalupář, zatímco jeho přítelkyně Milena rozmísťuje na stolek pod slunečníkem hrníčky s kávou a koláč.

Když se v roce 1998 Václav rozhodl rekonstruovat podkroví, převzal starost za vytápění celé chalupy kotel Atmos. Kromě velké světnice, koupelny a pokojíčku v přízemí vytápí také obývák v zadním štítě podkroví, navazující ložnici a prostornou pracovnu ve druhém štítě. Podkroví osvětlují tři střešní okna, jimž v pracovně sekundují dvě další ve štítě.

„Krov a střecha byly naštěstí v pořádku, jen jsme nechali prostor nad krokvemi a oba štíty zateplit. A dole ve velké světnici jsem pod průvlakem pro jistotu vzepřel sloupek. Je to originál pražec, ještě nenadehtovaný, tedy pevné dubové dřevo.“

Jak jsem potkal lidi

Při postupné rekonstrukci si Václav s lecčím poradil sám. Byly však i práce, při nichž potřeboval pomoc. Pár řemeslníků, jak už jsme naznačili, se nevyvedlo. Ale ti dobří jsou v převaze. „Jedním z nich byl náš soused, mistr kovář pan Tábořík. Už mezi námi bohužel není. Ale byl to Mistr. Uměl úplně všechno. Okapy, které tehdy na dům osadil, perfektně drží dodnes. Už třicet roků. A úplně na začátku mi dokonce vyrobil míchačku, aby se mi lépe zedničilo.“

Dalším báječným řemeslníkem, jehož umu Václav využil i při úpravách pražského bytu, je truhlář pan Suk. Tady na chalupě dělal všechno, co je ze dřeva. Naposledy patro v přístřešku stodoly. Ale jeho „majstrštykem“ jsou schody do podkroví.

„Původní schůdky byly jednoduché, nepohodlné, s úzkými schodnicemi. Když jsme se chtěli pustit do rekonstrukce podkroví, potřebovali jsme jiné. Říkal jsem truhláři, jak by mohly vypadat, a on pořád, že to asi nepůjde, že neví atd. Nicméně chodil tady křížem krážem a měřil,“ vzpomíná Václav. „Asi za dva měsíce jsem přijel k němu do dílny a tam stály uprostřed úžasné schody. To je krása nesmírná! – vydechl jsem. A on jenom: Nojo nojo. Ptal jsem se, kdy začne dělat ty moje. A on že vůbec neví, že není čas. Za týden jsem přijel na chalupu a uvnitř byly ty nádherný schody. Mistře, tak vy jste si ze mě dělal srandu, říkám. A jak jste je sem vůbec dostal? On se jen uculil a odpověděl: Ani nevím. Prostě génius.“

Dalším výborným pomocníkem je pan Václav ze Sedlčan. Jeho zálibou je opravovat tradiční venkovské objekty. „Umí všechno, navíc sám přichází s nápady,“ chválí ho chalupář. „Vymyslel například, jak udělat kamenné ohniště, nahoře u plotu jsme vyrovnali různě vysokou zídkou terénní nerovnosti, je toho spousta. Mnohdy jsou to věci, které nejsou vidět, ale báječně slouží. On vnímá ten barák, jako by byl jeho. Dnes už ho bereme jako člena rodiny,“ pochvaluje si náš hostitel.

A přidal ještě pár historek o pokrývači, který v zimě doplní spadlou tašku, i když ví, že majitel přijede na chalupu až zjara, a o dalších lidech, díky nimž problémy kolem usedlosti nejsou problémem. „Je to skvělý pocit, mít dobré sousedy a řemeslníky, na které se můžete spolehnout,“ končí Václav tuto kapitolu.

Příroda si poradí

Zahradu jsme si nechali na konec, i když se proměňovala zároveň s chalupou hned od začátku. „Bylo tu jen pár starých švestek a jabloň. Nějaké další ovocné stromy jsem ještě vysadil, ale všechny zahynuly. Nedaří se jim tady. Nezbývalo než dát sem okrasné dřeviny. Jehličnany jsou v převaze, prostoru je na ně dost. K pozemkům okolo chalupy jsem totiž přikoupil velký kus navazující stráně,“ ukazuje náš průvodce vzhůru, kde Milena neúnavně kultivuje skalničky v zídkách u plotu. Péče o zahradu ji nesmírně těší a příroda se jí za to odvděčuje. „Zasadí do země železné hrábě a ony jí vykvetou,“ konstatuje pochvalně Václav.

Rododendrony, které paní Milena úspěšně rozmnožuje hřížením, už sice odkvétaly, ale skalničková rabátka nebo partie kolem rybníčku byly úchvatné. Přitom tahle vodní plocha vznikla jako z nouze ctnost. „Směrem k příjezdové cestě byla rokle, kterou protékala strouha od sousedů. Stahovala se do ní voda z jejich okapů a taky část pramenů ze svahu. Udělali jsme drenáže a Ondra, zahradník, který má se svou partou na svědomí všechny větší práce, jako je třeba přemístění velkých kamenů, navrhl, že by nebylo špatné udělat v tom místě rybníček. Hodilo se to. Co bagr vyhrabal, šlo do rokle. Už po ní není ani památky.“

Zpočátku prý byla vodní plocha rybníčku o velikosti asi 9 x 7 metrů dost ošklivá, šedivá, jak odspodu prosvítala fólie. „Na jaře ale přilétly vážky, my vodu zpestřili čtyřmi červenými karasy, kteří se dost rychle začali množit, objevily se žáby a fauna a flóra rybníčku začala žít vlastním životem. Je to zajímavé poznání. Když zkrátka něčím člověk zkultivuje třeba i pusté místo, příroda tam za půl roku, za rok, dodá všechno potřebné. Máme tu ještěrky, slepýše, v kamenech jsem viděl i zmiji. Je tady opravdu moc hezky. Čistý, zdravý vzduch a úžasné ticho. Spíme, jako když nás do vody hodí.“

Sedět? To nás nebaví

Před deseti lety se dočkala své chvíle i bývalá stáj. Konečně z ní zmizela vrstva starého už vyčpělého hnoje a po vybourání příček, kdysi dělících ubikace prasat, krav a koní, se pochlubily svou krásou cihlové klenby. V patře, kde se skladovalo seno, vznikl prostorný pokoj pro mladší dceru Báru, která na chalupu stále ráda zajede, dole se ukládá zahradní nábytek a věci potřebné na údržbu bazénu. Ten vyrostl jako houba po dešti za chlévem.

„Je to dnes všechno podstatně snadnější, než když jsme začínali. Jsou jiné technologie a máme přece jen víc peněz. Ale vzpomínání je pěkné. Občas to sice byla hrozná dřina, ale člověk věděl, že dělá věci, které mají smysl. Na co jsem nejvíc pyšný? Na terasu a taky na klenby v koupelně.“

Václav s Milenou už nemají na chalupě žádnou velkou práci. Na větší a fyzicky náročnější údržbu zahrady přijíždí Ondra se svou partou, takže na Václava zbývá „jen“ sekání trávníku a příprava dřeva na zimu a Milena se věnuje kuchyni a milovaným kytičkám. Večer občas posedí u ohně nebo si s přáteli ugrilují ryby či nějaké masíčko. Jinak by mohli jen sedět, odpočívat a kochat se.

„Ale to vydržíme maximálně hodinku a jdeme si oba najít nějakou práci. Kolem chalupy naštěstí nikdy není úplně hotovo.“

text: MARIE RUBEŠOVÁ
foto: MARTIN MAŠÍN

Venkovská usedlost – láska na první pohled


Komentáře

Napsat komentář