Kousek Vysočiny k odpočinku a radosti


Cesta ze vsi se vinula mezi loukami a pak kousek lesem. Scenérie, která se otevřela za ním, byla kouzelná. Takový povznášející pocit jistě při příjezdu zažívají i majitelé chaty, která shlíží ze svahu nad rybníkem.

Albert a Alena tenhle kout Křižanovské vrchoviny doslova milují. Prý by se dal pronajímat na léčení tichem, vzduchem a vůní. Jak vlastně získali ten exkluzivní prostor? „Bylo štěstí, že Aleninu tatínkovi vrátili pozemek, který mu v padesátých letech vyvlastnili. A část okolních pozemků se podařilo přikoupit,“ prozrazuje hlava rodiny.

Stačila nám maringotka

Nejdřív jsme obešli kolem dokola chatu, vzadu obdivovali zářivý akcent tulipánů ve skalce navazující na gabion, který chrání posezení vykrojené ve svahu, a vpředu rybník rámovaný ze tří stran lesem. Na kraji hustého mladého porostu nalevo jsem postřehla starou maringotku. Když paní Alena viděla, kam se dívám, začala vyprávět.
„Představte si, že v té maringotce jsme začínali. Když jsme získali pozemky, byl tady pěkný nepořádek. Místo rybníka byla jenom louže zarostlá nálety, takže se po hrázi ani nedalo přejít, a tam, co je mladý les, byla skládka. Všichni místní sem vozili odpad a koncem dubna se vždycky pálily čarodějnice. Rozhodli jsme se s mužem, že nejdřív dáme do pořádku pozemek a teprve pak budeme uvažovat o stavbě.“

Dobře zakopaná chata

Původně si chtěli postavit roubenku. Znali krásné z Valašska, z Jizerských hor, Krkonoš i ze Šumavy. „Nakonec jsme usoudili, že by se chalupa do naší stráně typově nehodila. Navíc jsme měli obavy, že by stavby, které nás nadchly, nebyly pro tento kraj vhodné,“ vysvětluje Albert, který je jako geolog stále na cestách.
Alena tedy zasedla k internetu a hledala inspiraci. „Objevila jsem krásnou dřevěnou chatu kousek od Pernštejna. Stála pod hřebenem dost prudkého svahu, vpředu podepřená piloty. Řekli jsme si s manželem, že to je přesně ono, co hledáme. Projekt dělal inženýr Vojta, majitel firmy DED, což znamená Dřevěný, nízkoenergetický dům,“ vysvětluje. „Sešli jsme se s ním v Brně, kde také bydlíme, a rychle jsme se domluvili. Pan inženýr je velmi komunikativní, dobře se s ním jedná.“
Říkám, že pana Vojtu znám a zmíněnou chatu u Pernštejna jsme v našem časopise prezentovali. V porovnání s ní však jsou tady vidět přece jen nějaké rozdíly. Tato chata je usazena ve stráni, teráska není podepřena piloty a místo zábradlí jsou jen sloupky vynášející přesah sedlové stříšky.
„Projekt i zaměření počítaly s tím, že chata bude o kus výš, na úrovni svahu. Metr a půl vysoké sloupky už byly svařeny, připraveny. Ale stavební firma, která připravovala pozemek, zakopala základy víc do země, než se počítalo,“ líčí naši průvodci. „Honem jsem tenkrát volal do firmy a ptal jsem se, jestli by nemohli terasu o metr a půl prodloužit a piloty tam nedávat,“ vzpomíná Albert. „Říkali, že to není problém. Navařili železa, co jsou pod trámky terasy, a nakonec kolem ní neudělali ani zábradlí.“ Úsměvy potvrzují, že chataři jsou se změnou spokojeni. Prý je příjemné si sem sednout a koukat do krajiny. Někdy třeba i se sklenkou vína…

Slunce ze všech stran

Vstupujeme velkými prosklenými dveřmi do chaty. Až na zděné jádro naproti dveřím je prostor prakticky celý propojený. Máte pocit, že světlo proudí ze všech stran. Nejdřív prý slunce nahlédne okénky ve štítu do ložnice a rychle se přesouvá kolem kuchyně v přízemí na terasu, kde chataři rádi snídají. Pak se dlouho opírá do čtveřice velkých oken vlevo v jižní a jihozápadní stěně, mezi nimiž je konferenční stolek s gaučem a dvěma křesly.
Ptám se, zda slunka není někdy až moc? Na oknech nevidím žaluzie ani závěsy… Albert vyšel ven a zcela neslyšně přes okna zatáhl velikou okenici, která se nahoře pohybuje v kovových kolejnicích. „Jsou před všemi okny,“ předvádějí naši průvodci jednoduchý posun dřevěných stěn. „Navíc se okenice po uzavření ještě zamykají, což je vedle elektronického pultu ochrany další zabezpečení.“

Změna je život

Podle projektu měla chata měřit 5 x 10 metrů a terasa měla být hluboká dva metry. Vzhledem k hlubšímu zakopání chaty se terasa rozšířila o 1,5 metru. A chata se natáhla do délky.
„Když se nás pan Vojta ptal, pro kolik lidí má chatu navrhnout, manžel chtěl, aby byla už jen pro nás dva. Souhlasila jsem, když se nás vešlo pět do maringotky, tady se směstnáme taky. Jenže když jsem si uvědomila, co všechno se sem má vejít, došlo mi, že se chata musí natáhnout. Aspoň o metr,“ líčí Alena. „Manžel je šetřivější, moc se mu to nelíbilo, protože pan Vojta, když jsem mu volala, hlaholil do telefonu: Ale jistě, žádný problém, ale budete muset sáhnout hlouběji do měšce…“
Nějakou korunu navíc stála i úprava schodiště. Stupně měly být odspodu uzavřené, ale díky schodnicím upevněným v ocelových patkách se vznáší vzdušně vzhůru. „Vykoval je pan Jajtner od Tišnova. Dělal taky zábradlí nahoře na podestě, úchyty k bidlu nad kamny a pakunk na posouvací okenice,“ informuje Albert. A hned prozrazuje další změnu.
„Vyčítám manželce ta zkosená okna nahoře. Pan Vojta navrhoval malé obdélníky, které by se daly otevřít. Ale tahle jsou hezčí, zvenku vypadají jako oči… říkala Alena. Kývl jsem. Ale když si uvědomím, že jedno stálo pomalu tolik jako to velké dole, navíc nejdou otevírat, zuřím. A když ta slavná okna jednou za čas myju z vysokého žebříku, vždycky se rafneme.“ Navzdory své kritice však hledí na svou ženu s láskou v očích.
A pak poctivě přiznává, že pokud jde o střešní okna, ulakomil se v jednom případě zbytečně. „Myslel jsem, že nad ložnicí stačí jen to z jihovýchodu. Ale nestačilo. Bylo to tam na jedno okno kulhavé… Tak jsme nakonec druhé naproti dodělávali.“

Teplo na rozdávání

Krbová kamna LUGO od firmy Romotop stojící vedle schodů nenechají nikoho na pochybách, jak se v chatě topí. Vyhřeje se celá velmi dobře, protože nejde o čistou dřevostavbu, ale o sendvič. Základem jsou USB desky, na nichž je venku dřevěný obklad a směrem dovnitř parozábrana, Nobasil a sádrokarton. A také střecha je nad krokvemi izolovaná.
„Dalo se čekat, že teplo z kamen bude intenzivně stoupat zejména do podkroví. Proto měly být podle projektu hned nad schody dveře. Ale to se nám nelíbilo,“ přiznává Alena. „Po pár nocích, kdy jsme se v ložnici doslova pekli, jsme ovšem došli k závěru, že to bez dveří nepůjde.“
Řešení je přímo úžasné. Jde vlastně o celou skleněnou stěnu, kterou dodala firma VV sklo. Dveře v ní popojíždějí na hliníkovém závěsu. Ani nepostřehnete, že je ložnice něčím oddělena. „Zatím se nám nikomu nepodařilo stěnou ´projít´,“ reaguje Alena na můj dotaz.

Les a rybník pro radost

Vrátili jsme se pak ještě proti směru času na počátek milénia, kdy rodina bydlela v maringotce. Ze smeťáku se hromada věcí musela vyvézt, firma pak doplnila zeminu a v roce 2003 začali milovníci přírody sázet les. Buky, duby, smrky, jedle, modříny. „Lezli jsme tady po čtyřech, sázeli a přesazovali. Po třinácti letech je les asi třímetrový a tak hustý, že se v něm ani nedají hledat houby. Potřebuje prořezat, ale my toho nejsme schopni. Vždyť jsme měli každý stromek v ruce…“ přiznávají majitelé. „Pozvali jsme profesionální firmu, která by měla porost koncem léta zkultivovat.“
K nepoznání se proměnil i rybník „nebesák“, který je dotovaný jenom část roku. „Tam, co je malá lávka, jsem vybudoval výpustní objekt, požerák. Když je vody moc, odtéká stružkou do lesa a poté dále do dalšího rybníka pod námi. Nebylo jednoduché ho zprovoznit, ale když žena toužila po rybníku…“
Nakonec nás ti dva zase rozesmáli – v rybníku se nekoupou, mají ho pro radost. A ryby nechytají. „Na výlov pozveme kamarády, já napeču koláče a každý dostane kapra,“ těší se Alena. Jejím snem je mít tady jednoho velikého domácího kapra Holdegróna, se kterým by si šli občas popovídat.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: MARTIN MAŠÍN

Kousek Vysočiny k odpočinku a radosti


Komentáře

Napsat komentář