Koupili jsme haldu kamení


Na začátku bylo velké nadšení. Petra a Honza brázdili Šumavu všemi směry a doufali, že někde čeká kouzelné stavení. Po několika letech hledání se ale jejich nároky postupně zmenšovaly.

Jednou narazili na inzerát s fotografií jakési zbořeniny. „Možná, že jsme už jen tak ze sportu se na to jeli podívat,“ vypráví manželé. „Setkání se skutečností nás dokonale odzbrojilo – hotový kamenolom! Místo nám však učarovalo a to rozhodlo,“ smějí se.
„Jak jsme se později dozvěděli, bývalá majitelka byla ráda, že se přítěže zbavila, my naopak byli štěstím bez sebe, že se konečně zadařilo a mohli jsme spřádat plány do budoucna. Jasno bylo v jedné věci. Chalupa bude taková, aby zapadla do zdejšího kraje neboli chystali jsme se ji postavit s použitím co možná největšího množství dřeva. Abychom si udělali představu, nejdříve jsme se s fotoaparátem rozjeli do různých končin Šumavy a dokumentovali především roubenky.“ Od konceptu v hlavě nebylo daleko k projektu na stole. Akce mohla začít.

Při tomto pohledu se leckdo pozastaví
a povzdechne. A není divu. Před lety však
o zarostlou haldu kamení nikdo nestál

Hurá do montérek

„Ti, co nezažili, nepochopí,“ popisuje Petra. „Nedovedete si představit tu dřinu. V prvé řadě bylo třeba odházet kameny, které byly později použity na výstavbu podezdívky. To nebylo vůbec jednoduché… A protože peněz nebylo nazbyt, snažili jsme se sami udělat všechno, co bylo možné. Zaplaťpánbůh, že manžel je stavař a takovým věcem rozumí. I tak to znamenalo pět let bez dovolené, každý čtvrtek napéct, navařit a v pátek odjet směr Zátoň pod Boubínem. Ze začátku jsme tady ani nemohli nocovat, takže jsme se každý večer vraceli zase zpátky do šedesát kilometrů vzdáleného domova. Sobota i neděle nanovo, pořád dokola a vše s dětmi. Že to bylo vysilující, nemusím, myslím, ani říkat,“ líčí Petra a hned dodává, že teď si vše vynahrazují a již šestým rokem chalupu plnými doušky užívají.

kachlová kamna s ležením chalupu dokonale vyhřejí

Manžel občas zaplakal

Mašinérie s úřady vzala manželům částečně vítr z plachet. „Věděli jsme od začátku, že stavět v dosahu národního parku nám nedává úplně volnou ruku v rozhodování. Přesněji, že svou představu sdělit můžeme, ale poslední slovo o tom, jak bude stavení v konečné fázi vypadat, je na památkářích,“ říká.
Jednání nakonec dopadlo docela dobře a projekt se líbil. „Bylo třeba respektovat pouze doporučený vzhled celé stavby, tedy členění na dřevěnou a zděnou část a tvar střechy. Jen škoda,“ uvažuje Petra, „že bylo nutné zachovat půdorys, chalupu bychom totiž postavili menší. Na druhou stranu je ale zajímal pouze vnější vzhled, ne vnitřní uspořádání místností.“
S těmito podmínkami se vrhli práce. A na řadu přišly také komplikace. „Po natření roubení námi vybraným světle rezavým odstínem nám bylo sděleno, že tuhle barvu musíme přetřít na tmavší,“ kroutí hlavou majitelé. „Nevíme, proč nám to neřekli dříve! Museli jsme nakoupit nové barvy a opět celé dny natírat.“
Zvláštní kapitolou se ukázali být někteří řemeslníci, protože ne všichni byli podle gusta chalupářů. Pravý úhel, nepravý úhel mnozí neřešili. Dovoz materiálu na místo byl také mnohdy kvůli vzdálenosti problém.

V hlavní obytné místnosti dýchne na každého zvláštní atmosféra – je tu útulno. Petřina záliba v dekoracích se nezapře

Tradiční stavení

Původně byla chalupa roubená jen z části, což se zachovalo také u nového stavení. Srubová je pouze jeho přední část, zbytek je zděný, pouze obložený smrkovým dřevem, stejně jako štít. V průběhu stavění se spojily nejen tradiční, ale i novodobé postupy a materiály. Roubená část je z masivních trámů, které byly předem připraveny v dílně nedaleko, potom jen převezeny na místo a sestaveny – spojeny postaru kolíky.
„Pak bylo třeba dobře konstrukčně spojit roubení se zděnou částí. Jak známo, dřevo na rozdíl od cihelného zdiva vysychá a praská a to by mělo v případě špatného řešení za následek posun krovu. Největší sesychání již máme za sebou a teprve letos jsme opravovali spáry,“ konstatuje Honza. „Vymazáváme je polyuretanovým tmelem.“
Elektrické rozvody vedou přímo v trámech a na pokrytí střechy majitelé zvolili asfaltový šindel.

Mít bazén v chalupě není moc obvyklé
a jen tak se to nevidí…

Vysněný bazén

Sednice je částečně spojená prosklenou příčkou s relaxační místností, kde je bazén, vířivá vana a sauna, kterou si zvláště užívá Honza. „Bazén jsme si moc přáli,“ chválí si Petra. „Důležité je dokonalé odvětrávání, které je zde vyřešeno digestoří a plastovými okny, které se zde musely použít.“ Strop je ze sádrokartonu s dřevěnými trámy opatřenými speciálním nátěrem, plíseň se zatím nikde neobjevila. I údržba vody je téměř bezproblémová. „Nejhorší bylo vyčistit dlaždičky na stěnách kolem bazénu po odchodu řemeslníků, to jsem dělala tři týdny!“ říká dnes už s úsměvem majitelka.
V sousedství bazénu se nachází technická místnost s kotelnou a skladem a sociální zařízení. V podkroví je pět pokojů a herna využívaná především za ošklivého počasí.

Petra moc ráda šije, tento patchworkový
přehoz je jejím dílem

Stylové zařízení

Paní domu se o útulnou atmosféru postarala sama ušitím potřebných maličkostí, jako jsou polštářky nebo patchworkové deky. Inspiraci čerpá z časopisů. „Mám ráda provensálský styl. Po těch všech únavných letech stavění je zdobení interiéru radost. Těšila jsem se, jak budu chodit po bazarech a pátrat po věcech, které by se sem hodily. Hodně kousků máme také po babičce.
Majitelé si přáli vytvořit sednici v duchu starých časů, proto je v přízemí velká místnost sloužící zároveň jako kuchyň, jídelna i společenská místnost. Kuchyňská linka je vyrobená ze starých prken, která našli v blátě na Novohradsku. „I z toho dokázal truhlář vyrobit krásná dvířka, za kterými se však již skrývá moderní vybavení. Podlahy a nábytek máme z masivního smrku.“
Dominantou světnice jsou kachlová kamna s ležením. „Od těch, která se stavěla dřív se liší pouze tím, že nemají malinká dvířka, ale krbovou vložku, takže se můžeme dívat do ohně. A aby dobře hořela, mají provětrání zvenčí,“ vysvětluje Honza. „Kromě opravdu výkonných kamen využíváme v době naší nepřítomnosti k vytápění objektu tepelné čerpadlo. Dřevěná místnost se rychle vyhřeje a po otevření dveří je pak možné temperovat ostatní části chalupy.“

Část stavení, na kterou kolemjdoucí nevidí

„Snažíme se, aby vybavení bylo podle vkusu nás obou, například velký stůl, na který si vše potřebné nanosíte. Pak není třeba od jídla vstávat. Stůl i se židlemi byl vyroben na zakázku,“ podotýká Petra a dodává, že je pořád co dělat, co vyšperkovávat. „Chtěla bych nad sporák polici z hrubého dřeva a na ní pěkné hrníčky v zeleném odstínu. Nebo bych si přála kovaný lustr do předsíně.“ Co by naopak odstranila, je sloup elektrického vedení stojící přímo u vchodu do chalupy. Bohužel není možné s ním nic udělat. Snad si zvykneme…“
Ze začátku měli určité obavy z vlakové trati, která vede podél zahrady. „Nakonec vnímáme jako příjemné zpestření, když třikrát za den prosviští vagónek a strojvedoucí zahouká na pozdrav.
V zimě je sem horší přístup, ale majitelé naštěstí mají kamaráda, který traktorem prohrnuje zasněženou cestu až k chalupě. „I tak stále vozíme v autě lopatu,“ smějí se. „Chalupu užíváme, jak jen to jde a v létě jsme tu skoro pořád. A na důchod se těšíme! Tedy ne na ten důchodový věk, ale na to, jak si chalupu budeme užívat každý den.“

Třešnička na dortu v podobě terasy. Slouží mimo jiné i jako přímý únik z bazénu do
přírody

Každý svého štěstí strůjcem

Manželé se sem sice jezdí rekreovat, ale preferují aktivní odpočinek. Volný čas věnují převážně práci okolo chalupy a dovolenou u moře ochotně vymění třeba za novou terasu, jejíž stavbu plánují, a místo lenošení se oddávají sekání zahrady. Je jim vždy líto, když z lesa zaslechnou mnohdy nevkusné poznámky turistů o jakýchsi zazobancích. „To zamrzí, protože co dnešnímu vzhledu chalupy předcházelo, nikdo z nich neví,“ povzdechne si Petra. „Ne nadarmo se říká, že bez práce nejsou koláče nebo že odhodlání je prvním bodem k úspěchu. Ovšem na cestě k němu stojí vždy velký kopec odříkání a únavy, což se zpětně těžko pozná. Každý se může zasloužit o vznik a udržování něčeho krásného, nad čím oko kolemjdoucího doslova zaplesá.“

Text a foto: Lucie Dvořáková

Koupili jsme haldu kamení


Komentáře

Napsat komentář