Chata pro čtyři generace

Rubrika: Chaty, Chaty a chalupy, rss-feed

O chatě na Sázavě vím už mnoho let. S jejím majitelem jsem kdysi pracovala. Pozval mě však až loni, ať se přijedu podívat. To jeho dcera s vnučkou dokončily renovaci interiéru.

Na sluncem rozzářené stráni se tenkrát sešla skoro celá rodina. Vnitřek chaty jsme jen prošli, když si čtyři dospělí a tři děti vybalí svá zavazadla, interiér je přece jen přeplněn. Usadili jsme se tedy s bývalým kolegou a jeho paní venku, u stolku pod vistárií, a dali se do vzpomínání.

V kuchyňce je nový nábytek, který kontrastuje s tmavými pracovními deskami

Obtíže se základy

Profese novináře odváděla Bořka často do zahraničí. Na kratší pobyty jezdil sám, na delší s manželkou. „Do Egypta, kam byl vyslán jako zpravodaj na pět let, jsme se vydali spolu,“ vzpomíná paní Božena. „U moře bylo sice krásně, ale my jsme zejména ke konci pobytu nesmírně toužili domů, po přírodě, po zeleni. Tam, co jsme bydleli, nebyly žádné lesy.“
Vrátili se zjara a přátelé je vytáhli na výlet do vesničky v Posázaví, že prý by vedle nich byla k mání stavební parcela. „Byla tady šťavnatá zelená louka a já jsem tenkrát říkal, že bych tu trávu přímo žral,“ směje se Bořek. Nakonec je přátelé, kteří se také teprve chystali stavět, přemluvili, aby sousední pozemek koupili. Chaty tedy vznikaly prakticky ve stejný čas.
Bořek s Boženou se rozhodli pro montovanou chatu typu Tatranec. Firma požadovala, aby majitelé vyzdili sklep a komín a připravili základovou desku. V tomto případě bylo nejdřív nutné vyrovnat potřebnou plochu ve stráni. „Nechali jsme vybagrovat o něco větší plac, aby se před chatou dala udělat terasa. Kámen na zpevnění stěny ve stráni a také na terasy v zahradě jsme objednali v Mukařově. Přijeli bez varování, zrovna když jsme tady nebyli. Protože bylo po dešti a nezpevněný svah vzhůru k chatám byl rozbahněný, vysypali fůru kamene pod kopcem,“ líčí Bořek.
Kámen na cestě vadil i okolním chatařům, bylo třeba dostat jej co nejdřív nahoru. „Pozvali jsme Bořkova bratra se ženou na brigádu. Mužští tlačili kolečka a my jsme měly se švagrovou popruhy a táhly jsme je – jako volové,“ dodává Božena. „Já jsem si při tom zničila klouby. Ale nic jiného se nedalo dělat, na takovou práci nebyli lidi.“

Centrem interiéru je obývák, ze kterého se vychází na balkón. Čtyři okenní křídla nabízejí téměř panoramatický pohled na zahradu

Montovaná radost

Další nesnáz způsobila voda při stavbě budoucího suterénu. „Postavili jsme kolem dokola zeď, abychom vyrovnali svah a mohli položit základovou desku. Dělali jsme jenom štorcku, aby byl prostor co největší,“ vysvětluje majitel. „Přijeli jsme za týden a zeď byla zbořená! Přišla bouřka a velká voda z vršku zdivo podemlela. Tak jsme se pustili znovu do práce. Neměli jsme se ani s kým poradit. Stavař, co nám měl dělat stavební dozor, nakreslil návrh a emigroval.“
Pak už šlo všechno ráz na ráz. Montéři přivezli na náklaďáku úhledně poskládané dřevěné dílce a během dvou dnů chatu smontovali. Všechno pěkně pasovalo, jen bylo nutné ubourat kus komína, aby se vešly dveře z chodby do hlavní místnosti. Falcovaný plech na sedlovou střechu si už majitelé pokládali sami.
Sousedi dokončili svou chatu o něco později. Stavěli větší a zcela sami. Vždycky prý přišli okouknout, jak postupovat dál. Měli hotovo, až když už se na parcele vpravo vrtala studna a sázely stromky. „Studnaři přišli a manžel právě odjel na služební cestu. Proutkař našel vodu dole v levém rohu pozemku, ale oni se tam nemohli dostat s mašinou,“ líčí paní Božena. „Druhý pramen objevili nahoře u vrátek, což není zrovna šikovné. Musela jsem to všechno sama řešit – a Bořek jen posílal pohledy Paříže…“
Při zavedení vody do chaty se nakonec změna umístění studny hodila, je od ní pár kroků. Pak přišli elektrikáři, dělalo se oplocení a z pražského bytu majitelé dovezli poctivý dřevěný nábytek, který jim vyrobil Boženin otec, velmi šikovný truhlář. Chata prý stála necelých 30 tisíc a všechno dohromady přišlo zhruba na 100 tisíc korun. Číslo dnes neuvěřitelné.
Bořek plánoval, že se sejdeme ještě na podzim, abychom povídání dokončili. Už jsme se bohužel nesešli, nechal vyprávění bez autorizace…

Z obývacího pokoje vytápěného výkonnými krbovými kamny vedou schody vzhůru do podkrovních ložnic

Dorůstají nejen stromky

Chata však neosiřela. Do Posázaví jezdí Bořkova dcera Michaela a vnučka Bára, s níž se na eldorádo v přírodě těší její tři děti – čtvrtá generace. Bářin mladší bratr Artur se objeví jen občas, svět nabízí mnoho dalších lákadel.
Michaela moc ráda vzpomíná na dobu, kdy byla chata dokončena a na zelené pláni se objevovaly první stromky. „Naši začali stavět, když se mi narodila Bára. Trávila jsem s ní na chatě spoustu času, než šla do školy. Já jsem si tady tenkrát tiskla grafiky, malovala, ona si hrála, chodily jsme na procházky. Ten kraj je zvlněný, členitý, poutavý.“
Na svahu vlevo pod chatou zasadila tehdy Michaela s rodiči a malou Bárou symbolicky čtyři borovice, každý tu svoji. Už zůstala jen její, obrovská, krásná. Artur se narodil o patnáct let později. „Dole kolem potůčku naši vysadili sazeničky smrků, které táta někde dostal, že bude na hranici pozemku tvarovat nízký živý plot. Ale bylo mu líto smrky zkracovat, takže tam vyrostl les. Až loni jsme ten svah malinko zkultivovali. V parném létě poskytují stromy příjemný stín.“
Michaela vzpomíná i na tátovu broskev. Plodila prý bohatě víc než dvacet let, až se jednou její staré dřevo pod tíhou úrody rozlomilo. Vzrostla a rozkošatěla se i vistárie nad jednoduchou pergolou, v jejímž stínu se příjemně sedí za méně žhavých dnů.
„Tady trávím i dovolené, do ciziny jsem vždycky hodně jezdila pracovně. Jsem vizuální umělec – dělám grafiku, loutky a divadlo, které stavím jako křižovatku žánrů, a využívám svou živou kresbu na iPadu. Výstavu loutek a digitální grafiky mám teď v Galerii Pod kamennou žábou v Českých Budějovicích. Bude až do září,“ zve Michaela.

Citlivá renovace

Výtvarný cit mají i dvě Michaeliny děti, což je zřejmé v interiéru, který se před dvěma lety podařilo citlivě zrekonstruovat. Hlavní směr změnám dala Bára, která je designérkou interiérů. „Vymyslela způsob, jak spojit staré s novými prvky. Šlo nám hodně o to, aby v interiéru zůstal duch mých rodičů a mého dětství,“ vysvětluje Michaela.
Nejvíc se proměnila koupelna a kuchyňka. V kuchyni vytváří neotřelý dojem především výrazná černobílá tapeta s motivem větví. Obývacímu prostoru vévodí pěkný starší koberec, s jehož vzorem je zařízení sladěno. Podkroví, které je rozděleno na dvě ložnice, zůstalo naopak prakticky beze změny.
Renovací prošla stavba i zvenčí. Dřevo je čerstvě natřené černou barvou, balkón naopak rozsvítila stejně jako zdivo suterénu bílá. Rámy oken a lavice jsou světle modré a jemně zelené a kontrastují s černým dřevem a zelení zahrady. V ní půda dostává díky působení kořenů jehličnanů lesní charakter a v srpnu a září celý svah zežloutne čepičkami klouzků.
Vzhledem k proměně kvality půdy zmizely z pozemku i záhonky se zeleninou, které měla paní Božena kdysi dole, vedle stinného posezení u stěny z polínek. Děti toho rozhodně nelitují, protože dnes je v tom místě trampolína. A bylinkovou zahrádku si Michaela přesunula nahoru k chatě, na sluníčko. Pokud není schované za mraky, usmívá se na stráň pod chatou skoro celý den.

Text: Marie Rubešová
Foto: Artur Muller a Marie Rubešová

Chata pro čtyři generace