Chalupa z dlouhé chvíle


Manželé Jana a Jaroslav Císařovi postavili dům a dobudovali chatu. Najednou nastal klid, na který nebyli zvyklí. Psal se rok 1988 a na obzoru se objevila chalupa. Díky ní pak zase jedenáct let nevěděli, co je volný čas. Dnes ale říkají: „Třikrát to určitě stačilo.“

Jana začíná vyprávět: „V horách na Hartmanicku je krásně. Není nad to, dívat se z oken každý den do zeleně a v zimě na nádhernou zasněženou krajinu jako z pohádky. A co teprve na Vánoce! To je romantika, o které se lidem ve městě ani nezdá. Pravda, když nasněží, můžeme v chalupě zůstat doslova uvěznění několik dní, než přijedou s odhrnovačem. Už jsme si ale zvykli nakupovat na týdny dopředu.“
Vždy tomu ovšem tak nebylo. Císařovi bydleli v Plzni. Nejdříve stavěli domek pro sebe, pak dodělávali chatu, nakonec víkendy a dovolené trávili rekonstrukcí chalupy. „Deset let jsem měla tři domácnosti a už se to nedalo zvládnout,“ říká Jana a pokračuje, „proto jsme se s manželem dohodli, že dům a chatu dáme dětem a odstěhujeme se na chalupu. Svého rozhodnutí nelitujeme. Dobře jsme udělali. Chodíme na procházky, věnujeme se koníčkům a nic nám nechybí.“

chalupa je lemována cestou necestou,
zahrádka pak jednoduchým plaňkovým
plotem

Zahrada má jednoduchou úpravu, dominuje v ní kamenná zídka a květiny

Velitel manžel

Aby mohli chalupu koupit, zadlužili se. Získali zbořeninu se dvěma místnůstkami dole, stodolu, všude plno sena, střecha byla na spadnutí. Financování veškerých oprav bylo pro Císařovy značně náročné. „Snažili jsme se vystačit s materiálem, který nabízí okolí, hlavně kamení ze starých zídek, které jsme rozebírali a dále používali na opravy. Dost věcí jsme zhotovili sami – nábytek, některé dveře, záklopový strop i podlahy. Okna a schody jsme ale museli zadat oborníkům,“ vypočítává Jaroslav.
Ze všeho nejdříve bylo nutné opravit komín. Vzhledem k tomu, že jím vedla po celé délce vaznice, bylo jeho používání kvůli možnému požáru velmi nebezpečné. Pak následovalo vybudování provizorního bydleníčka v přízemí, aby měli po dobu rekonstrukce kde složit hlavu a uvařit. Později přišel na řadu druhý komín, neboť cílem bylo rozdělit chalupu na dvě poloviny tak, aby oba synové s rodinami měli své soukromí.

pokoj dalšího syna je laděn do modra

plně vybavený pokoj v podkroví pro jednoho
ze synů a jeho rodinu

„Kupodivu za celou dobu rekonstrukce nenastaly žádné problémy. Všechno šlo jako po másle, můj muž je totiž velký organizátor,“ směje se Jana a popisuje, jak jednou cestou na chalupu koupili dvanáct tvárnic, pytel cementu a vápno. „Manžel naplánoval, že tento materiál musíme za víkend spotřebovat. A tak to také bylo! Práci měl promyšlenou do detailů, po zkušenostech z dřívějška ho nic nezaskočilo. Těšilo nás, když stavba rostla. Navíc pro manžela, který trávil celé dny v kanceláři počítáním, v půl třetí ,vyplivl‘ nějaké číslo a šlo se domů, byla fyzická práce příjemným odreagováním.“
Celé stavbě dokonale šéfovala kromě Jaroslava také Janina maminka. „Tenkrát sem s námi jezdila a starala se o vaření. V deset nás volala na kafe, ve dvanáct na oběd, ve dvě na něco dobrého a v šest k večeři. Všechno tady řídila.“ Jana vzpomíná: „Bylo léto, už devět hodin večer a Jaroslav se mě ptal, jestli má ještě rozdělat další kolečko malty. Než jsem se nadechla, moje máma okamžitě odvětila: Samozřejmě, je pořád světlo…,“ zasmála se opět vypravěčka. „Někdy jsme končili až po desáté večerní.“

modrá pumpa k hnědobílé chalupě výborně ladí

Spousta dřeva a sněhu. I tak se dá charakterizovat zdejší kraj

Nevyzpytatelná příroda

Za chalupou je pečlivě složeno velké množství dřeva. Na otázku, zda jim patří, Jaroslav odpovídá: „Nejednou se tu prohnala vichřice. Po jedné z posledních byla zahrada plná povalených kmenů a větví. Můžeme mluvit o obrovském štěstí. Odjeli jsme ten večer na dvě hodiny pryč a po návratu nemohli uvěřit svým očím, jaká tady byla spoušť – doslova měsíční krajina.“ Chalupě se naštěstí nic nestalo. Okna i střecha řádění větru přežila, ale Císařovi nepořádek odklízeli několik týdnů.
„Ale takové to tady bylo asi vždy. Vzpomínám si, že když jsme chalupu kupovali, bývalí majitelé nám vyprávěli, že jim do světnice dvakrát vletěl kulový blesk. A jednou zrovínka o Vánocích! Paní právě ležela v posteli a poslouchala rádio. V tom rána jako z děla, okno se rozbilo, do místnosti vrazil kulový blesk a zapálil vánoční stromek. Paní tenkrát z té postele leknutím spadla,“ vypravuje Jana.

vánoční pohoda u stolu v přízemí, kde je
světnice zařízena stylovým nábytkem

v patře je dostatek prostoru pro návštěvy
příbuzných

Dobrá rada nad zlato

Co by po svých mnohých zkušenostech doporučili jiným stavebníkům, kteří se chtějí pustit do oprav? Jaroslav si bere slovo: „Raději se do ničeho nepouštět! Ale to nemyslím vážně, co bych opravdu poradil, je nechat chalupě její styl, pokud tedy nějaký má, a neničit zbytečně práce řemeslníků dob dávno minulých. Vždyť mnohdy stačí chalupu jen přizpůsobit k obrazu svému. Nám moc památek z minulosti nezůstalo, ale to, co jsme objevili, jsme se snažili zachovat.“
Císařovi chalupu dnes už jen udržují. Sem tam sice něco vylepší, ale hlavně se z ní těší. „Líbí se nám, že jsme pořád v kontaktu s přírodou a připadáme si jako na dovolené.“
Kolik toho už stačili vybudovat! Přesto, jak sami říkají, všechno již dávno rozdali dětem. Dokonce i chalupu. „Nepatří nám tady ani vlásek! Ale máme sebe navzájem,“ říkají s úsměvem, „a to nám k životu bohatě stačí.“

Text a foto: Lucie Dvořáková

Chalupa z dlouhé chvíle

Uložit


Komentáře

Napsat komentář