Chaloupka přes potok


Lopeník leží přes několik kopců od Žítkové proslavené tamními bohyněmi. Možná není tak slavný, ale chcete-li poznat to nejlepší z Bílých Karpat, nemůžete se mu vyhnout.

V údolí pod horou Malý Lopeník, která tvoří o něco nižší dvojče sousedního Velkého Lopeníku, má chalupu Marcela Mošťková. Dojíždí sem z nedalekého Uherského Brodu, kde provozuje oblíbené knihkupectví. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jede z Brodu k brodu, protože abyste se k její chalupě dostali, musíte přebrodit potok. Za normálního stavu vody to ovšem není žádný problém ani pro auto, pokud tedy nejedete nějakým extrémně nízkým sportovním vozem.

Posezení uprostřed zeleného nádvoří se
nic nevyrovná

Sedlo a nabíjanica

Vraťme se však ještě na chvíli někam na okraj Lopeníku. Pohled na něj se vám otevře v celé své působivé kráse zejména tehdy, pokud přijíždíte od Bystřice pod Lopeníkem. Po několika kilometrech serpentinami vzhůru se ocitnete nad údolím, které patří v Bílých Karpatech k nejkrásnějším. Rámuje ho nezaměnitelné panorama lopenického sedla, což je natolik typické místo ve zdejší krajině, že ho lze rozpoznat i z mnohakilometrové vzdálenosti.
Samotnou obec Lopeník tvoří domky a chalupy roztroušené v údolí kolem potoka Hrubár a v okolních stráních. V minulosti to zpravidla bývalo tak, že čím výš k lesu, tím bylo hospodářství odlehlejší a chudší a život v horské chalupě těžší. I přesto přineslo několik staletí postupného náročného osídlování zdejší krajině kultivaci, díky níž zde existují například proslulé karpatské orchidejové louky.
Původní obyvatelé Kopanic stavěli chalupy z hlíny, dřeva a kamenů. Většina zdejších staveb je tedy tvořená stěnami z hliněných cihel kotovic nebo z „nabíjanice“, což je udusaná hlína i po desítkách let pevná jako kámen. V původních chalupách bývaly krásné trámové stropy a jeden takový rozhodl i o tom, že se do jedné z lopenických chalup Marcela zamilovala.

Stopy času s jednoduchou krásou kopanických motivů dávají chalupě malebnou
atmosféru

typický místní jemný nádech modré tvoří
vzácný ultramarín ve vápenném nátěru

S hupcukem na krovy

„Můj muž odsud přímo pochází a původně jsme tady měli jednu chalupu pronajatou, ale byly tam trochu svízelné podmínky,“ vzpomíná Marcela u stolu před chalupou. „Pořád jsme chodili na procházky po okolí, až jsme jednou objevili tuto chalupu. Byl tady nepořádek, všechno zarostlé, rozbitá okna, polorozpadlé králíkárny. Byla tady ovšem i hezká lavička, kterou jsme dodnes zachovali. A na zápraží tak krásně svítilo slunce,“ zasní se majitelka chalupy ještě dnes. „Ale rozhodly hlavně ty původní stropy, které jsem uviděla, když jsem rozbitým oknem vlezla dovnitř. Všechno bylo v hrozném stavu, v posteli byly peřiny, měla jsem strach, že tam ještě někoho najdu… Ale stropy byly tak krásné!“
Události se pak daly do pohybu velmi rychle. Mošťkovi zjistili, že chalupa má několik majitelů. Jeden z nich bydlel v Brně a na nabídku k odkoupení se tvářil vstřícně. Slíbil vše dohodnout s ostatními spolumajiteli a Marcela od něj dokonce dostala klíče, aby mohli začít na chalupě pracovat bez zbytečných odkladů.
„Zatím jsme samozřejmě nic neinvestovali, ale začali jsme uklízet, odstraňovat a likvidovat všechen ten letitý nepořádek. A když jsme byli v nejlepším, přijela jedna paní spolumajitelka se synem, ukázala mu tu už uklizenou chalupu a zeptala se ho, jestli by ji přece jen nechtěl. Jenže ten to naštěstí odmítl, prý by se tam moc nadřel,“ vzpomíná se smíchem Marcela. „Asi by nám nebylo až tak líto té už udělané práce, kdyby to nakonec náhodou nevyšlo. Ale byli jsme hodně motivovaní, těšili jsme se a věřili, že se to nakonec přece jen podaří. Už jsme v té době sice byli zvyklí trávit tady víkendy, ale pořád jsme si říkali, že se v nejhorším sbalíme a zase odejdeme. Nicméně to nakonec dopadlo dobře.“
Chalupu získali Mošťkovi do vlastnictví v říjnu. A byli rozhodnutí, že jim nic nezabrání v tom, aby i s dětmi v ní strávili Vánoce. „Bylo třeba udělat ještě dost věcí, aby se v chalupě dalo přebývat aspoň v jedné místnosti. Například dostavět částečně zbořenou zeď. Chtělo to kromě jiného i nadzvednout krovy. Můj muž tedy přivezl takzvaný hupcuk, nadzvedl krovy a po částech jsme dozdívali. Když zvedal, vždycky říkal – utíkej ven, kdyby to náhodou spadlo,“ popisuje Marcela. A připomíná, že v té době neměli žádné zvláštní zkušenosti a nevolali na pomoc žádné řemeslníky. Měli jen odhodlání a nadšení, a když bylo potřeba, snažili se co nejvíce informací vyčíst z odborných knih.
„Opravili jsme napřed jednu místnost, kde byla kdysi kachlová kamna, ale bohužel už nám po nich zbylo jen pár kachlů. Ale snili jsme o peci, představovali jsme si, jak si v ní upečeme buchty a chleba. Studovali jsme knihy a připravovali jsme se na to, že pec jednou postavíme,“ předesílá majitelka chalupy.

interiér hlavní místnosti je jako z pohádky,
teplo z kamen a zavěšené bylinky to jen
umocňují

Zpátky do zdí

Ale vraťme se ke zmíněnému šibeničnímu termínu prvních Vánoc. Mošťkovi za dva měsíce první místnost skutečně opravit zvládli a na Štědrý den se do chaloupky sjela celá rodina. „Naše děti žijí v Anglii, ale přijely sem a od té doby se tady o vánočních svátcích scházíme pravidelně už třináct let.“
Vánoce potvrdily, že chalupa patří do rodiny a bude její stmelující součástí. Práce bylo ještě dost, musela se například kompletně vyčistit půda a nakonec došlo i na stavbu pece, která představy o teple domova a vůni pečených buchet naplnila beze zbytku. „Pec většinou chalupu vytopí a v další ložnici jsou ještě jedna kamna. I za největších mrazů je tady poměrně brzy teplo a často stačí zatopit jen v peci,“ říká Marcela u složené hromady dřeva, které prosychá na slunci dříve, než skončí v jedněch nebo druhých kamnech. V posledních letech byly sice zimy mírné, ale pověstné lopenické mrazy zde už chalupáři zažili také a přesně v takových situacích se pec osvědčila k plné spokojenosti. A chalupa se dobře vytápí i díky pečlivému přístupu majitelů k rekonstrukci.
„Kotovice dobře izolují, takže jsme například vydrolená místa a díry sice opravovali pomocí kovových sítí, ale zároveň jsme znovu zpracovávali vydrolený materiál a vraceli ho zpátky do stěn.
Všechno jsme dělali bez řemeslníků. Manžel má i správné estetické cítění, umí například dobře využít různé doplňky, nářadí a další artefakty, které tady shromažďujeme a občas získáme i od majitelů okolních chalup.“

Kamna, která si Marcela se Zdeňkem vysnili a vlastnoručně postavili, slouží pro
vaření, pečení i topení

Osvědčený ultramarín

Výzvou bylo i navrácení původní podoby vnější fasádě. Chalupy se tu tradičně bílily vápnem, jednoduchý dekor pak tvořila modrá barva. Pás modré zdobil zpravidla takzvané obrovnání (sokl) a rámoval okna, velmi jemný odstín modré pak prosvítal i z vápna fasády. Marcela však zjistila, že ta správná autentická modř je ultramarín a žádná snadná náhražka v podobě moderních fasádních barev zpravidla neumožní dosáhnout charakteristického odstínu modři na kopanických chalupách.
„Když jsme chalupu koupili, žil tady poblíž ještě starý malíř, bylo mu devadesát. Ten pytlík té původní barvy vlastnil a dal nám ho. Později jsme zjistili, že se dá tahle barva stále sehnat, i když je hodně drahá. Lidé ji ale často neznají a, i když se některé chalupy stále natírají vápnem, na modré prvky se stále často používají různé moderní barvy s tyrkysovým odstínem, který vytváří výrazně jinou modrou, než je ten tradiční původní ultramarín.“
Chcete-li mít na chalupě tradiční hliněnou fasádu s vápennou omítkou a vápenným nátěrem s ultramarínovým dekorem, musíte se smířit s neustávajícím kolotočem drobných oprav a vytrvalého obnovování. Což bylo ostatně pro naše předky přirozenou součástí života. „Vyžaduje to častější údržbu a obnovu například po zimě, kdy na dům nafouká metr sněhu. Ale zároveň si člověk nesmí ulehčovat práci třeba akrylovými barvami, to pak fasáda nedýchá,“ říká Marcela, která si opravy chalupy vskutku neulehčuje nijak. I v přístavbě, která tady aktuálně vzniká pro rozšíření „spací“ kapacity, budou převažovat původní materiály včetně kamenů, aby se s chalupou pěkně propojila. „Dostavujeme ještě další místnost, protože děti tady pořádně nemají kde spát. A tradičně se snažíme vyhnout řemeslníkům, rádi pracujeme sami.“

Text a foto: Richard Guryča

Chaloupka přes potok


Komentáře

Napsat komentář