Chaloupka jako malovaná…

Chalupa u potoka působí patřičně starobyle, ale nenechte se zmást. „Mladá“, co se týká svého vzniku, je totiž pouhých dvacet roků. Letité jsou ovšem pečlivě posbírané materiály, ze kterých postupně vznikala.

Obec Maříž, kterou najdete nedaleko česko-moravsko-rakouského trojmezí na jižní hranici naší republiky, ležela před sametovou revolucí takzvaně „za dráty“. „Po roce 1989 bydlely ve vysídlené vsi čtyři babky a stála tu stará hospoda. V roce 1992 jsme si hospodskou stavbu koupili s tím, že ji zbouráme a postavíme si na vzniklém pozemku dílnu. Máme totiž byt v nedalekých Slavonicích, a tak se to nabízelo,“ vysvětluje počátky malebné chaloupky Romana Krejčí. Manžel Josef, kterému tu nikdo neřekne jinak než Pepíno, pak ale chtěl raději rovnou chaloupku, takže tu postupně (od roku 1998 po mnoho dalších let) rostlo s různými přístavbami a předělávkami toto svérázné obydlí.

Vpravo za chalupou, kde protéká potok, rostly ještě nedávno vysoké jilmy. Hrozilo, že potrhají stavbu, tak je majitelé nechali s těžkým srdcem pokácet

Jdeme po starých trámech!

Dům postavili z cihel ze zbourané hospody, které částečně použili i jako navážku na vyrovnání svažujícího se pozemku směrem k potoku. „Stavěli jsme pomalu, muž se věnoval od po­čátku spíš zahradě, například kamenem vydláždil potok, a já si říkala, že tu chalupu snad v životě nedodělá. Pak jsem to ale ocenila, protože když stál konečně dům, měli jsme k dispozici i vzrostlou zahradu kolem,“ vzpomíná Romana Krejčí.
Snad jen okna a o hod­ně později i hlavní prosklené dveře si nechali vyrobit truhlářem, jinak si vše zhotovovali podomácku. Pepíno se totiž jako původně vyučený zámečník, který posléze pomáhal na nejrůzněj­ších stavbách včetně památkově chrá­něných, do kterých se zamiloval, vy­zná v řemeslech. Využívá pily, hob­lí­ky, brusky a snad nejraději dlabe do dřeva. Zhotovil celý krov ze sta­rých trámů, střechu z letitých cementových tašek, podlahy ze starých prken i půdo­vek a v neposlední řadě i smrkové schodiště. „To se nám líbilo až na dru­hý pokus, a i další věci nebraly kon­ce,“ říká Romana a dodává: „V lož­nici jsme třeba předělávali zelenou podlahu, připadali jsme si jako v PET lahvi, udělali jsme proto novou bílou ze dřeva, s betonovým podkladem, kte­rý tvořil původně polystyren, v němž se zabydlely myši. Předělávali jsme i sádrokarton v šikminách pod­kroví, potáhli jej perlinkou a štuky, aby jako sádroš nevypadal, a tak dále.“

Zatímco dřevěná kostra pohovky je dílem Pepína, manželka Romana ušila barevný povlak z různých druhů látek

Jsme oba sběrači

Zastavme se v letech 2001 až 2003, kdy tu rodina se dvěma syny (jeden ještě chodil do školky) začala i přes zimu bydlet. Oba manželé pracovali v místní mařížské keramičce u ryb­ní­ka. Romana vytočila za den až 400 hrn­ků! „Byl to ovšem takový skauting, v chodbě jsme měli na zemi písek, místo vchodových dve­ří visel závěs, do podkroví jsme používali žebřík,“ líčí trampoty majitelka. Osobně zba­vovala oprýskaných barev staré skříně a dve­ře, brousila je a znovu natírala.
Chaloupka postupně krásněla, a to nejen tím, že některý nábytek vyrobil sám Pepíno, ale také díky jeho ženě, vyučené dámské krejčové, která jej začala zaplňovat vlastními textiliemi. Před pěti lety se totiž dala na patch­work. Přihlásila se do kurzu a nyní šije z nařezaných kousků textilu ubru­sy, přehozy, prostírky, povlaky na pol­štáře nebo i oblíbené dámské tašky. Dole v chodbě chaloupky otevřela do­konce v období posledních dvou let­ních prázdnin prodejní galerii a věci jdou hezky na odbyt.
S tím souvisí i skutečnost, že jsou v domě všude látky. Jsou nové z dovozu, ze starých se patchworkový výrobek rychle potrhá. A manželé pro ně vymýšlejí úložné prostory. „Pepíno je nestačí dodělávat, v pracovně vyrobil police z letitých, pěkně vysušených planěk plotu, mno­hé vznikají i kolem šikmin.
Navíc jsme oba sběrači, máme tu spoustu věcí, což je trochu neštěstí,“ usmívá se Roma­na. Schraňují a posléze používají i ruč­ně kované hřebíky, které vypadnou z po­pe­la, když při topení pálí staré staveb­ní dřevo. „Vypadají úplně jinak než nové, strojově vyráběné,“ vysvětluje Pepíno.

Podlaha chodby vznikla ze starých posbíraných půdovek. Smrkové schodiště do patra s ložnicemi vyráběl Pepíno (pod ním je schované čerpadlo vody ze studny)

S certifikátem Přírodní zahrada

Pepíno nejprve postavil kamenné zíd­ky po obvodě části pozemku a zasadil živý plot. Pak vybudoval skalku, kopal záhony a postupně se s nimi rozpínal. „Miluju hortenzie, vysoké slunečnice, náprstníky, karličky nebo motýlí keř, což je tibetský šeřík, na nějž se slétá­vají motýli z celého světa. A krásně voní babičkovské floxy, které mi při­pomínají dětství. Srdeční záležitostí je pro mě jaro s kvetoucími narcisy, tuli­pány a krokusy. Květiny si pěstuji ze semínek. A poprvé nám letos kvete mandragora, předtím ji sežrali slimáci,“ popisuje letmo zahradu její tvůrce. Na každém kroku se pak setkáte s drobný­mi sukulenty v malých květináčích. A to přitom většinu „top“ kusů umístil Josef na celoroční výstavu sukulentů do společenského domu ve Slavoni­cích.
Zahradu hnojí jíchou, což je po­sečená tráva, která kvasí v sudu spo­lečně s vodou, slepičinci a koňským hno­jem. Ne nadarmo získal tento zahrad­ní prostor certifikát Přírodní zahrada, najdete tu i pítka pro drozdy nebo domečky pro ježky. „Byly doby, kdy tu kocour a ježek jedli z jednoho talíře. Cinkl jsem o kámen a ježek při­šel,“ vzpomíná Pepíno. Všechno to hem­že­ní v zahradě sledují a žasnou „čumi­lo­vé“, jednak malincí, vyrobení z chor­vat­ských oblázků, jednak jeden v životní velikosti, který zdobí fasádu zadní strany domu.
A jak vypadají plá­ny do budoucna? Pepínovým snem je jed­noho krásného dne skleník a za do­mem ve stávajícím biokoridoru tůň s bahenními rostlinami. Zabývá se ji­mi Makrobiologický ústav v Třeboni, kam jezdí Josef záměr konzultovat.

Rozebraná kachlová kamna koupili manželé od sousedů ve Slavonicích a Pepíno je znovu postavil

Šťastná ruka osudu

Když se paní Romana ohlédne zpátky, je ráda, že ona i man­žel sebrali ten­krát odvahu a oba odešli z továren, kde pracovali, a začali dělat tvůrčí věci, které je baví. I když ne­zastírá, že byly i další mož­nosti: Pepíno jako bývalý frontman skupiny Kentaur, která hrála například na Mladé písni v Jihlavě, kde v roce 1984 získala druhé mís­­to, měl nabídky i do Prahy, ale upřednostnil ten­krát rodinu. Žijí tu spo­ko­jeně a skromně, v sepjetí s pří­rodou. „Nic na světě ne­po­třebuju, jen čas,“ shrnuje lakonicky své životní zku­šenosti paní Romana.

Text: Vanda Jesenská
Foto: Vladimír Hájek

Chaloupka jako malovaná…